Rozchod - vaše příběhy, rady jak přežít

....

V této chvíli už nic. Udělala jsi dobře, že sis ho smazala. Je jasný, že to bolí, ale tak nějak z toho, co jsi napsala cítím, že i ty si uvědomuješ, že to s ním nemá budoucnost. Scházíte se, rozcházíte.
Nechápu, proč s tebou chce bydlet... První, co mě napadlo bylo, že se mu nechce platit celej nájem...
Být tebou, nikam se nestěhuju, bylo by to pro tebe ještě horší.

Vykládá ti to (a je na tebe občas i hnusný) proto, že má na tebe strašný vztek za to, cos mu udělala. Nemyslím si, že tady pomůže nějaká strategie. Pokud ho chceš zpátky, tak bych mu oznámila, že jsem udělala strašnou chybu a každý den si za ni nadávám, ale už to nezvládám, protože každý den se budit a usínat s vědomím, že jsem se zachovala jako největší ...., mě zabíjí. Neexistuje asi žádný způsob, jak mu dokázat, že bez něj nechci být a že budu navždycky litovat toho, co jsem udělala, takže jsem v bezvýchodné situaci. Moc ho prosím, aby mi do měsíce (napsala bych i přesné datum) dal vědět, jestli mám šanci se k němu vrátit. Do té doby ho nebudu kontaktovat, protože už tuhle situaci nedokážu zvládat s chladnou hlavou. Ten měsíc mám na to, abych se zkusila nějak připravit na to, když mi napíše definitivní NE. Miluju tě. - Napsala bych to do smsky, protože je to velice promyšlená zpráva, kterou si bude moct číst pořád dokola, dokud se konečně nerozhodně tě vzít zpátky. Do té doby bych dodržela slovo a už mu nepsala NIC. Setkávala bych se s ním jedině při předávání psa a to bych nasadila ještě smutný a bázlivý úsměv, rozhodně bych s ním nevykecávala. Ať jsem kdykoliv provedla cokoliv, tak tento způsob zabral spolehlivě. Pokud tě ten kluk má rád, tak tě vezme zpátky. Buď všechno, nebo nic.

To jsem jednou nadhodila a se zlou jsem se potázala..chlapi nesnáší ultimáta, jak se má rozhodnout z vlastní vůle, jestli to tak chce, nebo ne, když má na to přesně stanovený období a dokonce ví i přesný datum, dokdy se musí rozhodnout. To se pak nerozhodne, protože chce, ale protože musí.

tady ale nejde o žádost o ruku. Tohle "ultimátum" mu naopak říká, že nechci slyšet "ne" hned, ale dávám mu na to celý měsíc. Pokud mi do té doby nedá vědět, tak to propadá a mám smůlu. Nemůžu ho k ničemu nutit a je to z toho patrné.

Milé dámy, se mnou se před třemi dny rozešel přítel, se kterým jsme se tak nějak rok a půl scházeli a rozcházeli. Důvodem byla moje hysterie a žárlivost - na akci jsem se napila a pak na něj křičela, vadilo mi, že ho tam balila jiná holka a tancovala s ním. Řekla jsem spoustu slov jako ,,skončeme to'', ,,jdi si za ní'', opravdu mi bylo hrozně. Druhý den jsem mu volala a omlouvala se a on na to, že už neví, jestli mě chce, že chce být sám, že na mě po té scéně změnil názor. Tak nevím, co si o tom myslet. Kdyby tohle můj přítel udělal mě, asi bych byla nějakou dobu naštvaná, ale rozhodně bych to nechtěla takhle skončit, nechala bych ho trochu ,,vyvařit'' a pak bych odpustila.
Co myslíte? Je možné po jedné noci někoho zničehonic přestat milovat?

Lenže muži sú iní ako ženy. Keby si jeho taneček prešla bez povšimnutia, vtedy by sa za tebou otáčal. Ale takto skôr utečie .

Tak i já se musím bohužel přidat.
Včera mi přítel napsal z práce přes mail, že se mnou končí, protože čeká dítě s jinou a na to konto si ji i vezme v nejbližší době.
Nechce se mi to tu vypisovat dopodrobna, řeže mě to jako nůž... Napsal mi, že žil dvojí život a že mu to "ulítlo" ať už ho nevyhledávám a nekontaktuju.
Den předtím mi ještě psal jak mě miluje a plánovali jsme společné bydlení.
Umírám.

Reaguji na majuska852: Je mi jasný, že teď jsi nešťastná. Ale... chválabohu, že to víš teď a ne třeba pár let po svatbě. Vidíš, co je zač a opravdu není čeho litovat. Teď to bolí, ale dojdeš k tomu, že za to nestál.

Tak to je síla.

Jak dlouho jste spolu byli?
Přeji hodně sil! Nicméně byl to pěkný zmetek, dobře, že jsi to zjistila nyní a ne až po pár letech manželství ....

Ahoj holky ... tak bohužel musím přispět i já . Nějak jsem zjistila, že nemám komu zavolat, vybrečet se, vyzpovídat. Ani nevím, co psát. Je toho v člověku hodně a nějak nevím, co se sebou . Po necelých dvou letech se po jednom výstupu přítel sebral a odešel. Asi je to dobře a i když se to nezdá, byl to člověk, který mi byl do jisté míry velkou oporou. . . Najednou je vše pryč a já absolutně nevím, jak a kde hledat nějaké záchytné pilíře.

Třeba k sobě ještě najdete cestu, až z něj vyprchá ten vztek.
Jak je to dlouho?
Vítej mezi námi.

Reaguji na Adka:

jak je to dlouho? bylo to dneska . . . takže první záchvat pláče přešel, teď mě akorát třeští hlava. Těch problémů už bylo ale hodně poslední dobou. Přišlo mi, že se ke mně chová jako k děcku, vyjíždí hned na mě, nepřitulil mě pořádně, nic jsme nedělali, jen tak nějak ve spěchu existovali vedle sebe, ani nevím, kdy jsme si pořádně povídali a smáli se. Na to měl očividně jiné osoby. A hlavně nerespektoval pár mých "přání" a bylo mu vše srdečně jedno. Na jakýkoliv pokus o promluvení si reagoval mlčením, nebo se vymluvil, že ne, že nechce, že se pohádáme nebo že jindy, že mu není dobře . . .
Už mi tedy dnes psal, jako by se nic nestalo, ale já nevím, co mám dělat. Zatím nijak neodpovídám, nějak se to ve mně všechno mele, ani nevím, co bych mu měla říct. Myslím, že kdybych začala v negativním duchu, tak se jenom urazí jako malé děcko (ve smyslu proč to nehodím za hlavu), pokud mu to odkývám, nikam se nepohnu, a už vůbec se nepohne nijak náš vztah a to rozhodně nechci.

Tak to je v pohodě.

A co si v klidu sednout a vše probrat? Nebo si udělat pěkný večer, zavzpomínat na to hezké, zajít do kina, na procházku....

Základem vztahu je komunikace.

já jsem mockrát chtěla, ale vždy to skončí hádkou nebo mlčením z jeho strany. Absolutně nebere v potaz moje pocity. Jde o to, že je rozvedený a má 2 děti. Na to bych si jakž takž zvykla, ale hrozně mi vadí, když jsme spolu a jemu věčně vyzvání bývalá žena. Vždy dá přednost jí + teď to jeho chování jako bych mu byla úplně ukradená zavinily své. Cítím se méněcenná, nežádaná, nemilovaná. Možná by mi ty jejich hovory nevadily, kdybych věděla, že se nevídají. Ale oni se kvůli dětem vidí minimálně 2x - 4x týdně. Mockrát jsem mu říkala, ať si to nějak zařídí, když nejde o život, že za nimi stejně jede - sednou, proberou, co zrovna potřebuje a i já budu v klidu, když nebudu muset poslouchat to jejich tlachání. Nedá si říct. A mně to hrozně ubíjí.

s tím souhlasím. Poslední dobou jsem se tolikrát pokoušela o nějaký "normální" rozhovor, ale neúspěšně. Pokaždé mě přítel odbyl. A já už nechci věci - pro mě důležité - dusit v sobě a přecházet. To je pak o zdraví.