Rozchod - vaše příběhy, rady jak přežít

Nezabúdaj, že najúčinnejšia pomsta je ukázať chlapovi, že aj bez neho dokážeme byť šťastné, to ho rozhodí najviac.
držím Ti palce KlaraPia

Já sohlasím s RomakouS, on tě podvedl a ty ještě budeš milá, to je to nejhorší co ti mohl udělat,nezaslouží si slušné jednání, on taky nad tebou neměl slitování když ti to udělal. Já nechápu co všechno ženský z lásky dokážou i když vědí že by si zasloužil kopnout do zadku a totálně ho ignorovat...

Reaguji na KlaraPla: Milá bych na něj nebyla, ale jednala bych slušně a stručně, ať si tedy sbalí těch svých pár švestek a jde. A ještě bych si možná přidala k dobru, ať si pohne, že na něj zrovna nemáš čas a za pár minut máš být úplně někde jinde /doplň si kde/ A hlavu vzhůru. Nedělat před ním zoufalku. Až se za ním zabouchnou dveře, tak si klidně pořvi. Ale před ním ne.

Reaguji na KlaraPla: když si můj bejvalej přijel pro věci,taky sem si říkala že budu milá..a jak to dopadlo?ani mi neodpověděl na pozdrav a čuměl do země..ani do očí se mi nepodíval..! kdepák,souhlasím s holkama

Spíš si bude myslet, že je všechno vlastně v pořádku... Takže nějaké pocity viny nebo špatné svědomí s ním rozhodně cloumat nebudou.

Naprosto souhlasím. Na jednu stranu chápu ostatní, proč být příjemná a tak, ale tím se nemyslí rovnou, že se budu před ním rozplývat a tak. Pro mě to znamená normální jasné a stručné jednání, bez nějakých ironických, cynických poznámek a kyselých ksichtů. Prostě slušné jednání dospělých lidí, ať už ten druhý udělal cokoli. Já to tak udělala proto, abych se nemusela stydět sama před sebou. Normálně když si ex přijel pro věci a dokonce i když přijel neohlášeně, tak jsem s ním komunikovala normálně, jen jsem nereagovala na jeho dotazy typu co dělám, kde jsem byla a tak. Na otázku jak se mám, jsem se vždy usmála, řekla, že dobře a na ty další dotazy jsem mu slušně řekla, že do toho mu už nic není. To vykulil oči a sklapnul

Ale tady nejde o nějaké pocity viny nebo špatné svědomí. Pokud budu na něj nepříjemná a naštvaná, tak si jen řekne, tý jo, ta mě asi fakt hodně miluje a pěkně ji to žere, že jsem jí dal kopačky a bude se cítit jak největší "king".
Naopak, když se budu tvářit neutrálně, povedu s ním normální komunikaci, budu se usmívat, tak v něm začne hlodat červíček pochybností - tý jo, to vypadá, že jí to vlastně ani vůbec nevadí, že jsem ji nechal, to mě nemilovala? nemá náhodou někoho jinýho? A bude o vás chtě nechtě ještě přemýšlet, bude mu to "šrotovat".
Proč bych měla v někom vyvolávat nějakou vinu? O tom přece život není. Nechce mě? Tak nechce. Já s tím stejně nic neudělám. Až mě chtít bude, tak pak teprve můžu něco dělat - vzít ho zpátky nebo se na něj vykašlat. Lidi se rozchází, schází, člověk nikdy neví, co se stane v budoucnu, jestli toho člověka budeš vídat, jednat s ním - co třeba děti při rozvodu? Já jsem zastánce rozumného jednání a řešení, i když by to byl rozvod z jeho strany, tak vím, že do toho nechci tahat děti, nechci ze sebe dělat "krávu", která se bude mstít tím, že s exmanželem nebude komunikovat a bude mu odpírat styk s dětmi. Samozřejmě pokud by ten chlap byl nějaký h...l, tak bych se chovala trochu jinak - na hrubý pytel hrubá záplata, ale pokud ten chlap byl a je slušný, normální, jen mě přestal milovat, tak proč dělat nějaký rozbroje?

Reaguji na LaArdilla:
No, tak jako nemyslela jsem to, abych mu nějak nadávala, ale prostě pokud mi ublížil a myslím, že nevěra ublíží každému, tak proč se před ním chovat, jako že je vlastně všechno v pořádku? Prostě bych mu dala věci a nazdar. Já se neumím přetvařovat, navíc, kdybych se pokoušela dělat, že jsem v pohodě a přitom bych nebyla, byla by v tom akorát pěkná křeč. Nicméně, tohle je jen můj pohled zvenku, sama bych se zachovala úplně jinak, daleko více emočněji, však víme

Holky... po rozchodu, kdy mi ex moc ublížil, jsem neřešila žádnej facebook, nic, jen jsem si od ex odhlásila odběr příspěvků, nějak jsem něměla na to, ho smazat, nevím čeho jsem se bála.... teď je mi už celkem dobře, tak jsem udělala čistku přátel (nemusim jich mít tisíc), tak jsem vymazala i jeho. Bolí mě ho vidět v tom sloupečku... no a dneska mi napsal něco v tom smyslu, že ho to dostalo, že si prohlížel moje fotky a že jsem hysterická, když jsem si ho vymazala... že by chtěl, aby nějaký virtuální povědomí o mě měl, že o tom mám popřemýšlet...

Přesně tak. Svůj příspěvek jsem myslela taky tak, že určitě nebudu hysterická a naštvaná, ale maximálně strohá. Rozhodně ne milá. Pokud bych se s ním dál měla vídat pracovně, tak bych to snášela asi špatně, protože já s podrazákem už nedokážu jednat (ani na pracovní úrovni) zcela korektně. Vždycky by tam u mě byla křeč a vyhýbala bych se mu a určitě by to nebyl vztah jako s jinými kolegy. Pevný nervy přeju :-/

No to je dobrý . Víš, co bych mu odepsala? "Nejsi nějaký hysterický? Nevím nic o tom, že bys byl můj kurátor, takže nějaké povědomí o mém životě mít skutečně nemusíš.... popřemýšlej o tom." to snad není možný.

udělala jsi dobře, bude ti tak líp, jak je jemu,to je jeho problém asi to zrovna od Tebe nečekal no..

Reaguji na myself: Reaguji na RomanKaS:
Tak nevím, kdo je tady hysterický...
O ničem nepřemýšlej, udělala jsi dobře. Co on chce nebo nechce je jeho problém.

Bych mu napsala - Ale já o tobě ne! Sbohem!

Ahoj všem, nejde mi založit kv nesplnění nějakých interních podmínek serveru nové téma a tak to zkusím napsat sem. Potřebuju se hrozně někomu vypovídat a osobně nikoho nemám a dusím to v sobě už dlouho. Nechci se zbláznit, ikdyž to už se asi tak trochu stalo. Zkusím svůj příběh napsat co nejstručněji, aby si to alespon někdo přečetl a pomohl mi. Měla jsem přítele, byli jsme spolu 3 roky, z toho něco přes 2 roky jsme spolu bydleli. Je mi 24, jemu 25. Od 15ti jsme byli nejlepší přátelé, byli jsme často spolu a pak jsme to dali dohromady i jako partneři. Šíleně se do mě totiž zamiloval a já později i do něho, byla to nádhera, tím, že jsme spolu začali i bydlet, tak náš vztah kamarádský i partnerský dosáhl úplného vrcholu, tak nějak jsme bez sebe neudělali vůbec nic, šílená láska. Nikdy jsme před sebou nic netajili, dělali jsme vše spolu..prostě jako jedno tělo. Pořídili jsme si pejska...Jenže jak to tak bývá, časem jsme si tak trochu zevšedněli a tím, že jsme se vídali opravdu skoro 24 hodin denně, tak to bylo stále to samé..přestali jsme spolu spát, jen občas něco bylo. Ale nikdy jsme si to nijak nevyčítali ani jeden a nic jiného se prakticky nezměnilo..stále jsme si říkali každý den, že se milujeme, šišlali jsme na sebe a roztomile se oslovovali. Mě to ale po nějaké době začalo vadit a tak jsem opatrně toto téma začala naťukávat, jestli bychom neměli nějak náš vztah trochu víc oživit, že je to stále stejné a ani s.e.x už často nemáme (při tom v této oblasti jsme nikdy neměli problém, trašně jsme si v posteli rozuměli), ale on mi stále říkal, že mě miluje, že mu nepřijde, že by se něco dělo atd. Takhle jsem se to snažila urovnávat půl roku, ale beze změny, on byl stále spokojený. A pak se to stalo. V nové škole jsem našla někoho, kdo byl moc fajn a spíš než, že bych s ním chtěla nějaký vztah, šlo o tělesnou přitažlivost. Takže stručně napsáno - jsme se jednou opili a já přítele podvedla. Bylo to docela fajn a s dotyčným jsme si i potom psali na icq apod. Jenže po pár dnech mi došlo, co to dělám, že to nejde, že miluju přítele a tahle to nejde. Jenže pak se to stalo...přítel zapřisahlý odpůrce šmírování v mobilech, historiích a pod něco vycítil a jednou v noci si tu historii přečetl...to co nastalo poté, na to nikdy nezapomenu. Naprosto se z toho zhroutil, nikdy by mi totiž nic takového neudělal, strašně jsme brečeli pořád dokola. Stalo se to v lednu a do února jsem u něj ještě bydlela, protože jsem neměla vůbec kam jít. Bylo to v pohodě, normálně jsme spolu vycházeli, akorát on začal chodit víc po večerech pít a bavit se s kamarády a já taky, abychom si od sebe odpočli. byl na mě milý a vše bylo ok. Pak jsem se odstěhovala k rodičům (od kkterých jsem původně utekla k němu, protože moje máma je psychoterorista) a to pro mě začalo pravé peklo. Ex najednou totálně otočil, začal být na mě i nepříjemný, stokrát jsem se jej ptala, jestli se chce přestat vídat úplně (ačkoliv by mě to zabilo), ale on že ne, že chce abych byla kamarádka, že mu na mě záleží a vídat se občas musíme (i kv. pejskovi, kt. si přehazujeme jako brambor). Šíleně ho miluju a nedokážu uvěřit tomu, že je konec, že on se prý už odmiloval (nebydlím s ním skoro 2 měsíce), je rád sám, ted si užívá, má super práci, potkává se s novými lidmi, často chodí ven a hledá si prý holku na jednu noc, jenže je prý moc náročný a tak se mu zatím nedaří. Chce být kamarád, v jednu chvíli je na mě jako miláček, hodný a jednou i plakal, že jsem jeho nejlepší přítel na světě, nechce mě stratit, když sepak ale týden nevidíme, tak zas už se mnou nechce vůbec ven, mezi jeho přátele mě nevezme vůbec (myslim, že se stydí za to, že se spolu kamarádíme před ostatními) atd. Všude se píše, že člověk za tím druhým nemá dolézat a to je přesně to co já dělám, řekla jsem, že ho miluju, stokrát jsem seomluvila a vše, dokonce jsem mu napsala vyznávací dopis. Ale on ne, chce být kamarád. Vím, že beze mě nemůže být úplně, ale na druhou stranu už nevim co dělat. Nechci s ním přerušit kontakt úplně, nejsem v situaci, kdy bych dělala ublíženou já, protože já jsem mu ublížila. Jen nemůžu skousnout to, že už bych nikdy neviděla svého nejlepšího kamaráda a největší lásku, známe se 10 let a ted to zahodit... Nevím jak ho dostat zpátky...pořád říká, jak je už vyrovnaný a jak mě to přejde časem taky...ale strašně se mezi námi porušilo to pouto. Já doma, bez práce, máma mi nepomůže, spíš mě deptá, kamarády jsme měli společné, nikoho nemám....prominte, že je to tak dlouhé.. Co mám dělat? Vím, že si za to můžu sama a jsem svině, ale na toto myslím každý den, mám i zdravotní problémy, 3 měsíce jsem už neměla menstruaci, zhubla jsem, jsem stále nemocná....prosím poradte hrozně ho miluju, opravdu moc, dokonce mám pocit, že i víc, než na začátku vztahu, pořád brečím a jsou to už 3 měsíce (ovšem pořád se alespon 1x týdně vídáme)...