Rozchod - vaše příběhy, rady jak přežít

Reaguji na Aneee:
Já jsem na tom zcela podobně, sice se mi podaří třeba jeden den, kdy se zdá, že je to lepší, ale hned ten druhý zase upadnu do chmurů a říkám si proč, co jsem udělala, to jsem tak špatná? apod. Ach jo, je to asi fakt boj na dlouhou cestu. Vím, že odpovědi na moje otázky se nikdy nedozvím...
Celkově je mi to strašně líto, hlavně to, že ze dne na den se mnou přestal komunikovat a nastal absolutní bojkot mé osoby.
Prostě doufám, že jednou ty lepší časy nastanou...

URČITĚ nastanou. Někdy to trvá déle, někdy kratší dobu, ale nastanou, to mi věř Jinak mně teď hodně pomohla knížka Jíst Meditovat Milovat (film jsem ještě neviděla).

Reaguji na Imonah: Určitě to zvládnem , ale jak říkáš je to fakt dlouhá cesta a toho se bojím nejvíce, že to bude klidně na rok třeba , ale hlavně když se z toho dostanu
A neboj bude toho litovat o co přišel .

Snad opravdu nastanou, jen je prostě těžko dostat ho z hlavy, kor když to přislo tak najednou a v podstatě až do poslední chvíle mi nesmírně imponoval, nebylo tam nic, co by miho zprotivilo no. Takže v podstatě tajně závidím té jedné další (nevím, zda teď někoho má, ale s největší pravděpodobností ano), že s ním bude moct být a že on nám šanci nedal. Ale holt to člověk nezmění ...

Reaguji na LaArdilla:
Tak já ti tedy věřit budu Já knihu nečetla, film jsem viděla, ale moc mě neoslovil, přišlo mi, že byl strašně povrchně zpracovaný. Tak snad je kniha lepší, možná ji zkusím přelouskat

Reaguji na Aneee:
No kéž by aspoň jedou trošku zalitoval, já mám spíš pocit, že je asi rád, že se mě zbavil, no. Byl to jeho rozhodnutí, tak asi nemá proč litovat no. Zato, já si tím procházím pěkně zostra, nechápu, proč jsem tak v háji

Když se se mnou rozešel kluk, do kterýho jsem byla hodně zamilovaná a myslela si, že on je ten pravý, tak jsem z toho byla taky pěkně hotová. Bylo mi 22 a dostávala jsem se z toho rok. Taky to byl nečekaný rozchod, z ničeho nic, žádná jiná v tom nebyla, prostě najednou nevěděl, co chce, práce, škola, já trochu daleko, prostě nechápala jsem. No ale zadostiučinění přišlo, když mi teď poslední dva roky co jsme se párkrát sešli na pokec, dal najevo (přímo narovinu řekl), že to byla hrozná chyba a že by mě chtěl zpátky. Ale smůla, už jsem někde jinde

Reaguji na LaArdilla:
Tyhle rány z čistýho nebe jsou opravdu na překonání nejbolestnější. Akorát, že u mě je to umocněno ještě věkem - oslavila jsem třicítku - a podívejte na mě. Přitom, aspoň si myslím, jsem vcelku uvědomnělá osoba, která je schopná se sama o sebe postarat, dokáže (alespoň v pracovních věcech apod.) logicky a jasně uvažovat. A úplně mě sebere a hodí down jeden chlapík - nechápu to. Přitom je to proti pudu sebezáchovy - spíš bych si měla říct, že když mě takhle opustil, že to je jeho chyba, že přišel o hodně (spíš taková utěšující fráze no), ale já mám pořád šílenej pocit, že jsem přišla o hodně já a je mi děsně lísto, že nám nedal šanci. No je tohle normální?

Drahé účastnice diskuse, já bych ho tak chtěla vyhnat z hlavy! A třeba potkat někoho ještě úžasnějšího ... ale to se obávám, asi nestane ( i stará jsem už) ...

Neboj se, vidíš to teď příliš černě. Chlapů je pořád dost, dej tomu čas a tyhle nářky si něch až Ti bude o 25let více.

To si taky přeju.

a věk nehraje roli v každém věku je čas pro zamilovanost .

Ahoj holky, najděte si rychle nějakého chlapa - jako náplast na bolístku. Z vlastní zkušenosti je to to nejlepší co můžete udělat. Ať to zní sobecky.

Reaguji na martin.kkk:
Koukám, že tu máme na Omlazení dalšího muže, vítám Tě.

Mne je dnes hroooozne smutno ...
Už to malo byť dávno za mnou.
Celý ten život je nah.owno

Vydrž, bude lépe.

Zkus se rozveselit, např:
https://www.omlazeni.cz/zdrobneliny-40-64630-0.html
https://www.omlazeni.cz/prereky-57-13575-9.html
https://www.omlazeni.cz/hlasky-57-8170-10.html
Udělej si něčím radost, vyraž s kamarádkou na pokec, na nákupy ...

Snad se nám to přání brzy splní, bylo by to fajn, viď

Reaguji na Adka:
Tak já si ty nářky nechám no Jen mě dnes u nás v práci rozhodila jedna asistentka (je zhruba o tři roky mladší jak já), když po mém "výlevu" kamarádce, které jsem povyprávěla, že musím konečně zamakat na své jazykové výbavě a koneckonců i na sobě (je na mě dost vidět, že jsem jako "bez života" a utrápená), začít zase pořádně sportovat, protože když nebudu mít nějakou činnost, tak asi pojdu smutkem ... , mi oznámila, že jestli to jako myslím vážně, že mám plán tak na pět let a kdy jako bude čas pro přítele a dítě? Že bych se nad sebou měla zamyslet. Nějak jsem ani nebyla schopná zareagovat, já holt takhle "daleko" nemyslím, ale od tý doby si přijdu jak nechutná stará bréca

Reaguji na martin.kkk:
Jenže, náplast na bolístku ... to já moc neumím, navíc myslím, že mám takový nepřístupný "ksicht", který každého odradí. A je i pravda, že já se asi něčemu novému podvědomně bráním. Holt se s tím asi potřebuju pořádně srovnat no ...

super no.. to já bych třeba ráda,ale ono se to lehce řekne...

Na takovou kravku se můžeš zvysoka víš co. Buď v pohodě, vyrovnej se s rozchodem - to je teď nejdůležitější a ostatní přijde samo. Plánování stejně nemá cenu, téměř vždy to dopadne jinak.