Rozchod - vaše příběhy, rady jak přežít

Reaguji na misicka4578: tak se mnou to zas nikdo řešit nechtěl a já to řešit chtěla čekala jsem kdo se mi ozve....a teď asi měsíc zpátky mi skoro všichni říkali, že jsem jim měla dát vědět, že se v tom plácám. A skoro celé okolí je rádo, že už spolu nejsme.....a docela mi to pomohlo tohle zjištění. Asi není dobrý nápad potkávat se s ním...zkus si najít jiný koníček, jestli je to tedy v možnostech. Jinak by snad mohla pomoci i nějaká kniha....že bys myslela na něco jiného

Reaguji na nepenthe: snažím se číst, stáhla jsem si čtyři dohody, čtu knihu - proč muži milují potvory, ale bolí mě to. svírá se mi to vevnitř, když si na něj vzpomenu a říkám si, co kde a s kým asi dělá.. vím, že je to normální, ale kdyby byl nějaký lék, jak se z toho dostat.. a jelikož většinu přátel máme společných, tak s nima se už taky vídat nemůžu. chtěla bych vážně zažít ten pocit, kdy budu nad vodou a on se v tom bude topit tak jak já ..

Reaguji na misicka4578: ten pocit jednou přijde.....musíš zatnout zuby.....chápu jak je to těžký. Speciální rada na to asi není, musíš prostě věřit, že ti bude lépe. A najdeš si někoho dalšího a lepšího já bych si spíš přečetla nějakou klasiku, jako třeba Idiot nebo tak....abys myslela úplně na něco lepšího. Mě pomohlo se z toho vykreslit. Vytvořila jsem si mandalu....do toho jsem vložila veškeré mé pocity a na druhou stranu jsem napsala, že je to tlustá čára, že začínám od znova a lépe. Pak jsem si to připíchla na nástěnku a měla jsem to stále na očích. Pomohlo to. A co nej kámošky? S nima nemlžeš jet na víkend někam?

nejlepší kámoškou je mi teď tak moje ségra. mám kamarádky, ale ty jen mluví o svých partnerech a to já teď nemůžu poslouchat a pokud to nejsou tyhle kamarádky, tak ty, co se točí kolem aut-takže se tam objevuje i on.. ale jinak moc děkuju za povzbuzení. je zvláštní, jak se člověk začne zajímat o psychologii svojí vlastní osoby až ve chvíli, kdy se mu stane něco špatného..

tak vem ségru na nějaký výlet. A nebo si vyraž sama.....někam na tůru, do přírody...to taky docela pomáhá. Jinak držím palce ať to zvládneš . mně pomáhají i citáty: "Poznal jsem, že dkybych byl vyrovnaným a neměnným, podobal bych se mrtvole. Proto přijímám zmatek, nejistotu a strach, emocionální vzepětí, a naopak skleslost, neoť jsou cenou, kterou ochotně platím za svůj plynoucí, komplikovaný a vzrušující život..." C. Rogers.....a nebo " Žít znamená bojovat" Seneca

Reaguji na nepenthe: děkuji jsi moc milá snažím se bojovat, ani už nebrečím. ale ten čas se vleče.. už aby bylo po

bude líp, věř v to.....tyhle stavy přejdou. Držím palce

Reaguji na RomanKaS:
Zlatá slova...ale jak se mám řidít v případě, že mám děcka? To nejde nekomunikovat...a přijde mi, že to zneužívá, flirtuje se mnou, stále mi píše na Skype, a těžko mu neodepíši, když prý je to důležité. Má teď přítelkyní, dva měsíce, ale za námi stále chodí, dokonce mi nabízel i sex, pak mi psal sms, že se omlouvá, že jen zkoušel moje city. Včera mi vyprávěl, že ji navrhl pauzu, a dnes zas, že moc brečela, a proto ji jede utěšovat (ona bydlí 300 km daleko). Ex bydlí ve vlastním bytě, odstěhoval se před 2 měsíci, když našel tu mladou. A včera mi donesl klíč od bytu, kdyby náhodou něco, když bude pryč. Já jsem mu říkala, že nechci s ním udržovat kamarádský vztah, že na to nejsem připravená, ale on prý v tom nevidí problém, vždyť máme děti, a tak máme o čem si povídat. Vykládá mi co v práci, jaké má vůbec plány, a já mu nedokážu říct STOP. Když dnes řekl, že za ní jede, tak jsem se ho ptala, co je to za zvláštní druh pauzy, a on mi prý - tys dělala nějaké naděje? Připadám si jako na vážkách, jeden den jsem v pohodě, pak zas bulím jak želva. Nejhorší je, že ho stale milují a chci aby se k nám vrátil. Ale vůbec se k němu neumím chovat. Když mu neodepisuji, tak se hned uráží, nebo volá, co se mnou je, nebo rovnou přijede, a buší na dveře. Chtěla, snažila jsem se tomu dat řád, že budeme se bavit jen o dětech, ale to prostě nejde, buď mne nebere vážně, nebo já nevím co...A upřimně - já mám strach, že když ho úplně odmítnu, tak už se nikdy nevrátí, asi je to blbost, po tom všem, co jsem tady četla, ale je to fakt. Musím najít nějakou střední cestu, jen nevím jakou...Prosím, prosím, nějaký recept, pro nás, holky s dětmi, co přišly o otce a manžela, jak s nimi komunikovat? Když tu komunikaci úplně zrušit nejde. Díky moc.

Reaguji na Dispea:

Ahoj, já jsem takhle dopadla a mám s ním dceru.Také se odstěhoval on od nás k jiné ženě.Byla úplně jiná nežli já.Obézní 120kg. a přesto se mu líbila má dva kluky.On je s nimi už skoro druhý rok, ale mě dělá to samé co ten tvůj tobě.Píše mi, vozí nám dárky, dává nám dost peněz.Komunikace je pro mě těžká, ale komunikuji s úsměvem, dělám legraci, jsem spokojená, ale to jen před ním...srdce mi krvácí...

Reaguji na Kamilinka: A teď otázka, zda to stojí za to, za to utrpení...

Reaguji na Dispea:

nestojí děvče je ti pak ještě hůře..je to utrpení a beznaděj, ale ledy se neprolomí.Stále jsem čekala na nějaké velké gesto.Byli jsme manželé a měli spolu krásnou, zdravou dceru a on nás miloval až přehnaně.Také přehnaně žárlil a proto odešel k té jak řekl, která ho nikdy neopustí.Je mi do breku, ale už 1,5 roku v tom lítám a vím, že se zázrak nestane. Jeho celá rodina se ke mě i dceři postavila zády i prarodiče se s dcerou už 2 roky nestýkají a jeho přítelkyně je rodinou přijímána i se svými dětmi. Je mi to tak moc líto,

Reaguji na Kamilinka: Jedině asi začit znova, zapomenout na něj, jenže je tam dcera...A bude chodit a bude mučit...Já aspoň mám to štěstí, že mne tchýně plně podporuje, a i když bydlí na druhém konci republiky, morálně mne drží. Držím palce, není to vůbec jednoduché

Ahoj holky,
musím se podělit také se svým příběhem... S přítelem jsme byli rok a půl a teď to budou 3 týdny od rozchodu. Nemohu ani říct, kdo se s kým rozešel, bylo to vzájemné. Přišla na nás zřejmě ponorka, poslední dva měsíce jsme se hádali opravdu kvůli prkotinám... Oba máme své chyby a podíl na tom... A při jednom rozhovoru jsme tedy usoudili, že i přesto, že se máme moc rádi, vztah nefunguje a že se oba více trápíme, než si to užíváme a šli jsme od sebe...

Od té doby jsme se neviděli, ale on mě pravidelně kontaktuje. Skoro ob den si píšeme a víme, jak se kdo má a co je nového. Ale zcela kamarádsky, už nehovoříme o vztahu. O tom mi napsal jen jednou, že jsem nejúžasnější žena, kterou potkal a že se mi za něco omlouvá. Omluvili jsme se sobě za co jsme měli... Nevím, paradoxně to zvládám nějak dobře, jenže jsem přišla na to, že je to tím, že si nepřipouštím definitivnost. Že jsem o něj nepřišla jako o člověka... Jenže je to těžké...Obou nám je 22 let, studujeme VŠ a myslím, že celý problém vznikl z klasických problémů- já jako žena, se na něj příliš upla a on potřeboval zase více svobody... Je to skvělý člověk, neznám nikoho s lepším srdcem, jenže ve vztahu je trošku neohrabaný a často mi i ubližoval, aniž by chtěl, či si to uvědomoval...Nebyly to závažné problémy, ale já se prostě přestala cítit být šťastná a on to moc dobře poznal....
Tak nějak se v tom plácám, trávím čas s přáteli...Ale přesto mi moc chybí. Není večer, není ráno, kdybych o něm nepřemýšlela...Když mi přijde sms, jak se mám, mám z toho radost...Nadruhou stranu vím, že on to asi opravdu myslí jen kamarádsky a že by ten vztah později byl o tom samém, protože problém není vyřešen....
Je to zvláštní...S bývalými partnery jsme vždycky vyšli po rozchodu s tím,že jeden byl ukřivděn, či mu bylo ublíženo, takže jsme nějakou dobu nebyli v kontaktu vůbec....Ale takto to vzešlo z nás dvou a záleží nám na sobě a přesto vztah neklapal...
Zažila to někdy některá z vás?

Reaguji na Dispea: máš ode mě SZ

Ano, já. Už jsem o tom tady psala. Taky mi tenkrát bylo jako Tobě, jemu o tři víc. Byli jsme spolu tak nějak stále v kontaktu, i když jsme měli jiné vztahy a tak. A jak to dopadlo? Po devíti letech nás osud zase svedl dohromady a oba chceme, aby to už bylo napořád Bereme to tak, že tenkrát jsme prostě byli ještě moc mladí a potřebovali si projít a získat určité zkušenosti, abysme potom mohli opravdu ocenit to, co v sobě máme. Hlavně muži mezi dvacítkou a třicítkou jsou opravdu ještě mláďata a nejsou připravený a zralý na opravdu vážný vztah, teprve k tomu dozrávají a uvědomují si, co vlastně od života chtějí. Jak říká jeden muž: chlap musí nejdřív vědět, kdo je, co dělá a kolik vydělává, aby byl se sebou srovnaný a připravený na vztah (na tom jsme třeba tak nějak ztroskotali tenkrát my).