Rozchod kvůli vyprchání zamilovanosti po 10 letech

to, že už jí nemiluje, neznamená, že jí nemá rád a že mu nezáleží na tom, jak se má a jestli je jí dobře... což v tuhle chvíli může vypadat jako padlé na hlavu, ale princip je přece stejný, jako s "jakýmkoli" jiným kamarádem/kamarádkou...

dovedeno do extrému - takže když se lidé rozejdou nebo rozvedou, a mají děti, tak už se nikdy nesmí spolu bavit, ani před dětma? je to pořád dokola, ale já prostě nerozumim tomu, proč by rozchod MUSEL automaticky znamenat ukončení jakékoli komunikace, přerušení kontaktů, smazání minulosti... vždyť přece to, že se nám dvěma nepovedlo žít spolu jako pár neznamená automaticky, že si nemáme co říct, nemáme stejné zájmy, názory, a podobně...

ano, to je právě to... lidi často generalizují, a tak předpokládají, že to, co se stalo jim, se musí stát i těm ostatním... neřikám, že týden po rozchodu si ti dva spolu pokecají jako by se nechumelilo, samozřejmě že to je křečovitý, je to bolavý, je to prostě moc čerstvý... ale to taky neznamená, že nebudu odpovídat vůbec, smažu kontakty a budu dělat, že posledních 10 let života prostě neexistuje... to neni řešení podle mě...

prostě tohle vnímám jinak, moje zkušenosti mě přiměly zastávat názory, jaké zastávám, ale pokud někomu funguje něco jiného, je to každého věc

Řekla jsem mu to a byla jsem překvapená, jak je rádoby v pohodě, takže mě to tak naštvalo, že se mi nechtělo vlastně ani brečet a tak nějak vnitřně jsem se naštvala na něj... takže se možná blýská na leéš zítřky - beznaděj přechází v naštvání, tedy prozatím.. Když je na to večer před spaním člověk sám, tak je hrdinství pryč...

ale, ale to je zase podle mého názoru už dramaticky hnané do extrému! Jde jen o to, že vše nejde HNED a nic není NAVŽDY, tzn. že pokud Mado z jakéhokoli důvodu nemůže, nechce komunikovat a vyhýbá se jakéhokoli kontaktu s partnerem, který si zvolil tuto cestu, tak je to její volba...a je jen na ní jaký bude mít situace vývoj..někdo je rázný a prostě to navždy ukončí se vším všudy, někdo tím chce dosáhnout zpětného návratu, což je dle mého tak trošku vydírání, ale budiž, někdo prostě jen potřebuje čas, proto nekomunikuje a pak buď dojde k opravdovému konci, nebo dojde k návratu, to zálěží na mnoha aspektech a do toho nikdo nevidí, ale koukám, že je z toho generalizovaný, že je to navždy a konec, už se Ti nikdy neozvu... jen to někomu prostě nejde hned, to je potřeba respektovat...pokud nedojde k návratu, časem třeba spolu budou jezdit na dovolenou s jinými partnery a budou kamarádi, jako bratr a sestra, překonají vše zlé, nebo taky se na sebe už nikdy nepodívají, nebo naopak odloučení jim pomůže k uvědomění, že to byl třeba zkrat, který musl přijít, aby se rozlousklo to co se dělo nějaký čas...je opravdu tolik možností, které mohou nastat....ale opravdu jen čas ukáže....

Reaguji na Mado: je to jedna z dalších fází, troufám si říct, že v mém případě to byla ta příjemnější, být radši navztekanána něj, než truchlit nad tím, že ať budeš dělat stojky a kotrmelce, tak s ním to nehne..

Přesně, tohle je popsáno tak, jak to cítím...

Přestože si přeju, aby se ozval a všechno mu to došlo, musím se s tím vyrovnat sama. Že o mě má starost je hezký, ale nemůže mě opečovávat, teď by to bylo pro mě ještě horší...

Řekla jsem mu, že teď s ním v kontaktu bejt nemůžu, protože se s tím prostě musím vyrovnat a poprat sama a teď mi to prostě nejde a že až budeme oba cítit, že to zvládnem, že s ním budu v kontaktu moc ráda.

Jiriku, protože když se s chlao rozejde se ženskiu, že už jí nemiluje a ona to nechápe, kde se stala chyba, tak logicky doufá, že jemu se rozsvítí. Co je na tom tak nepochpitelného? A do tý doby, než (jestli) se mu rozsvítí, že mu chybí, je pro ní sebemrskačství být s ním v kontaktu dál... Být v kontaktu určitšě jde, ale ne hned čerstvě po rozchodu, to je myslím pochopitelný... netrucuju, nedělám naschvály, jen to potřebuju sama strávit.

Říká, že má strach, jak to zvládnu, ptá se mě, jak jsme na tom, jak mi je, že mě nechce nechta samotnou... na hlavu postavený, co? Máme se moc rádi, ale pokud mě nechce a já ho nemůžu mít celýho, tak je tohle pro mě v tuto chvíli daleko bolavější, logicky doufám...

Ano, je to lepší, než když se mi chtělo každou minutu brečet... jen jedna generalizace je správná, a to je, že to všechno chce ČAS.. Díky za vaše názory, moc mi to pomohlo, že na to "nejsem sama"...

Reaguji na jirik:
Já se v žádné naději neudržuju, já vím, že on se mnou nikdy, nikdy, nikdy už nebude chodit, a navíc ono by to ani nebylo možné. Copak by to šlo slepit po tom všem, co se mezi námi událo? Už 2x v životě mě opustil, 2x mi udělal to samé, přestal mě milovat, nemohla bych čekat, kdy ho to zas popadne!
Jsem pro něj ta kamarádka, se kterou se sejde, když on má chut. Já vím, že mě využívá a já jsem blbá, že mu to dovolím. Já nečekala teď, že se ozve, sám od sebe, ale já mu psala smsku, dokonce dvě, ani na jendu neodpověděl, jako on se pak vymlouvá vždycky, že nemá čas, ale kecy, je jen línej, napsat - Ok, uvidíme, nebo promin, ted nemám čas, ozvu se později, to fakt čas nezabere! Ale to je u něj klasika, jeden den je zlatíčko a druhý den má asi pocit, že mi dal moc namlsat, tak abych si náhodou nezačaka myslet něco víc, tak mě drží dál od sebe tím, že nekomunikuje, nebo je protivnej jak Arsch!

No nemám slov. U nás je to to samé v bledě modrém. Ono je snad nějaké divné postavení hvězd. Přítel přišel s tím, že už ve mě nevidí partnerku. Že když se na mě podívá, tak je všechno supr, jak jsem úžasná, ale že má v sobě blok. Neví co se děje... tak jsem to chtěla řešit, nenechat ho v tom, mluvila jsem s ním a nic, bylo to ještě horší... no a po měsíci se semnou rozešel, že mě nemiluje... tak jsem se odstěhovala ke kamarádce a čekám co se bude dít. Byla jsem si sbalit věci, když tam nebyl a nevěděl o tom, že dojdu. Problém je v tom, že máme společný byt a u kamarádky nemůžu být věčně. A na druhou stranu taky čekám, jestli si uvědomí co ztratil a nechce se mi hledat podnájem, ale asi mi nic jiného nezbude. Ale chtěla bych tě podpořit, že v tom nejsi sama... a doufám, že to dobře dopadne. Tak držím pěsti. Ono všechno zlé je k něčemu dobré.

PRO VŠECHNY, CO ČEKAJÍ A DOUFAJÍ, ŽE SE MU ROZSVÍTÍ A VRÁTÍ SE:
Na to vůbec nespoléhejte, to může taky trvat několik let! A tak dlouho budete čekat? Proč by se měl chtít vracet, když má, co chtěl? Chtěl svobodu, myslíte, že si uvědomí, jak se mu stýská? Po 10- ti letech (nebo i méně, to je fuk) je konečně samostatný, sám za sebe, může si chodit kam chce, kdy chce, může kalit o sto šest, může lovit baby, pokud se na něj dá aspon trochu koukat. Může si najít nový kamarády a s těma zažívá nové zážitky. Třeba ten můj teď chodí pařit celkem často, že poznává nový lidi, kamarády a děsně si to užívá, skoro pokaždý má nějakej úlet, líbačka, prý došlo i na kouření... Já už mám tohle celkem za sebou, pařila jsem na vysoký, ted mě to už nebaví být každej týden pod parou, ale on tohle nikdy nedělal, nikdy to nebyl žádnej plájboj, disko neměl rád, ale ted si to užívá. Určitě se mu nezačne stýskat po usedlém způsobu života a trávením pátečního večeru u televize. Možná až po takovéhle etapě, až po tom, co mu selhají jiné vztahy, zjistí, že vy jste byly ty nej, ale budete čekat rok, dva, tři...?

Reaguji na Kollyasek: to máš pravdu, to nebudu, taky budu chodit ven a ne že budu sedět v koutě a kňourat, myslím si, že takový měsíc je celkem dost abych viděla jestli mu za něco stojím nebo ne. Ono přece jen to paření není až taková výhra. Ale je to možné, a jestli to tak bude, tak díky bohu za to, že se to stalo teď a nezačalo mu harašit až když bychom měli děti a jiné závazky... \Jen se to opravdu špatně chápe, když vám v jedné chvíli vykládá jak chce aby to bylo zase hezké, s kamarádama mluví o svatbě a za dva dny se rozejde.

Tak to je přesně jako ten můj!! Teda aspoň mi to takto podává, že byl kalit a jak si to krásně užil. Nevím, jestli si to vymýšlí, abych jakože byla naštvaná, nebo jestli je to skutečně tak, ale každopádně takhle je mi to od něj servírováno. Já ty neřízené pařby už moc nemusím, tudíž můj život mu přijde nudný.