Rozchod kvůli vyprchání zamilovanosti po 10 letech

Nemyslím si, že je v tom někdo třetí. Časem určitě bude, doufám, že i u mě.... Potřebuje asi zjistit, jak žít sám, srovnat si to v hlavě, zjistit, co mu utíká, jestli je někde tráva zelenější...

Zamilovanost se změní v lásku, my ji měli, ale z jeho pohledu jsme začali být spíš jak bratr se sestrou, že jsem člověk, kterýho má hrozně rád, ale už ne jako milenka...

Jen tak namátkou.....

zodpovědnost sama za sebe...chci-nechci, aniž bys musela s kýmkoliv svůj názor konzultovat.
Nechce se Ti vařit, tak nic, prostě si namažeš chleba. Můžeš být u počítače, tv nebo čehokoliv jiného bez výčitek, že se musíš věnovat partnerovi. Pereš a uklízíš, když Ty chceš a moc často to být nemusí, protože si neděláš nepořádek, ale rovnou si ho uklízíš...nemusíš sbírat použité prádlo všude po bytě. Nemusí Tě rozčilovat.... zvednuté prkénko, volně ložené použité ručníky v koupelně, zacákaná baterie, zrcadlo, věčně špinavé umyvadlo, drobky v kuchyni, na stole a kdekoliv jinde. Máš postel sama pro sebe, tak si v ní můžeš konečně pohovět. Můžeš ležet třeba do deseti, když se Ti chce nebo naopak klidně brzo ráno nazout brusle a projet se.

A mohla bych pokračovat ještě dál a dál, jo žít ve dvou je někdy dobrý, ale být single není vůbec špatný.

My jsme s přítelem už 10 let a mysslím, že si začínáme jít na nervy...Čím díl víc se hádáme a to, že je náš vztah stereotyp jsme vědeli už po pátém roce...Ale ten vztah bude vždycky stereotyp po několika letech...ať chceme nebo ne...důležité jsou priority ve vtahu atd.takže, pokud se stebou rozešel jedině dobře...alespoň by ses netrápila po svatbě nebo po dalších strávených letech spolu...jinak mě to za tebe mrzí, neumím si představit, že žiju pro druhého a najednou je to pryč....vždyť po takových letech by měli být z dvou lidí nejen milenci a partneři, ale také přátelé na celý život...

ahoj holky

ano, s tímhle názorem souhlasim... nemá význam snažit se držet pohromadě vztah, který pro jednoho z partnerů nefunguje... protože ten dotyčný dřív nebo pozdějc bude z toho vztahu chtít odejít, a nebo v něm bude setrvávat silou vůle ("už jsme spolu tak dlouho"), a obvykle začne svým postojem otravovat svou nespokojeností atmosféru toho vztahu a rodiny... a to neprospěje nikomu...

prakticky každý člověk se v průběhu života mění, někdo víc viditelně, někdo míň viditelně... a problém nastává, když změna obou se odehrává tak, že ve výsledku se ti dva odcizují a přestává jim to klapat...

zamilovanost po 10 letech je velmi nepravděpodobná, v přírodě to tak funguje málokdy... když všechno dobře dopadne, tak se ze zamilovanosti vyvine láska... někde jsem měl krásný popis lásky, ale nevim, jestli ho najdu... každý má ve vztahu jiné potřeby... ano, spolehlivost, opora, to všechno ano... ale třeba pro mě je to málo, já potřebuju chemii, přitažlivost... potřebuju mít chuť tu holku držet za ruku, potřebuju mít chuť jí pohladit, přitulit se k ní, dívat se jí do očí,... to neni o zamilovanosti, to je o přitažlivosti... aspoň podle mě... a pokud tohle ve vztahu chybí, tak je to pak blíž vztahu bratr-sestra, než muž-žena... znám lidi, kteří takhle spolu fungují desítky let... ona říká, že si toho svého všimla jednou v autobusu, a že už tehdy to u ní zajiskřilo, a že to jiskří doteď... samozřejmě jinak to jiskří v důchodu než ve dvaceti, ale přitažlivost prostě je potřeba... když neni přitažlivost, tak se ten vztah dřív nebo pozdějc stává zvykem, a to žádnému vztahu neprospívá...

já myslim, že může být... proč ne? taky jsme s jednou holkou náš vztah ukončili podobným způsobem... sice jsme spolu nebyli zdaleka tak dlouho, jen asi 2 roky, a asi 3/4 roku jsme spolu bydleli, ale šlo o to, že ve mě postupem času narůstala nespokojenost... ne že by to bylo pořád, ale vždycky tak jednou za pár měsíců se stala nějaká situace, kterou jsem několikrát vyřešil, ale přestalo mě bavit, že ta situace vůbec nastává, a že jí řešim jen já, i když jsem jí nezavinil... vztah považuju za něco, kde se ti dva podporují, spolupracují, komunikují... a ta holka se občas zakousla a vznikl problém tam, kde nebyl... a vždycky nechala na mě, abych ten problém vyřešil... a protože jsem jí miloval, tak jsem ten problém vyřešil... a pak znova, a znova, a znova... postupem času jsem se i začal učit, jak by se tomu dalo předejít, protože nesnášim hádky a dusno... ale přestávalo mě to bavit, necítil jsem se v tý situaci dobře, měl jsem pocit, že se snažim jen já, a ona se jen veze... tak jsem schválně přestal tý situaci předcházet a nechal jsem jí jednou vygradovat, protože jsem zjistil, že když ta holka tu situaci nevidí, tak nemá potřebu jí řešit... tak jsem jí tu situaci ukázal, aby zjistila, že je potřeba něco řešit... ale stejně to moc nepomohlo a jednoho dne se ve mě cosi zlomilo, a já si položil otázku, jestli mi ten náš vztah opravdu stojí za to... a v tu chvíli jsem si přestal být jist, zda tu holku ještě miluju... a tohle se samozřejmě podepsalo na našem vztahu, bylo vidět že se něco ve mě děje... rozešli jsme se, byla to zkušenost, a já zjistil, kde mám ve vztahu své hranice... může ti připadat, že třeba nejsem chlap pro život, ale já jsem přesvědčenej, že jsem chlap pro společnej život

Ahoj... nedá mi to nereagovat. Asi Ti stejně nijak nepomůžu jako většina, protože se s tim musíš poprat jedině sama. Možná čekáš na vhodnější příspěvěk typu "taky se mi to stalo a prožívám to ,co Ty..." Chápu, že to musela být pecka, ale přebolí to, je to klišé, ale je to tak. Budeš nějakou dobu fňukat, ale nemá cenu se zbytečně dlouho litovat a kňourat. On je ve velké výhodě- nemiluje, tak ho to tolik netrápí a to že se zajímá, jak se cítíš a strachuje se, tak to ho časem přejde, co si budem povídat. Buď ráda, jakym způsobem Tě opustil... mohl to odpískat měsíc před svatbou nebo Tě mohl veřejně podvádět, nebo co hůř, až kdyby jste měli mimčo...

Reaguji na netul:

Byli jsme zamilovaný celejch 9,5 roků, jen ten poslední půlrok stál za h... jsem hrdá na to, že jsme schopný se domluvit, mluvit o tom, ale nebolí to o to míň, ba naopak. Přestože to valstěn všechno chápu, vůbec mi to hlava nebere..

Jenže lidi svým způsobem ten stereotyp potřebují, protože to je ta jistota. Jen jde o to to umět ozvláštnit, vážit si toho a cenit si toho... Ze zamilovanosti je láska a to je teprve pecka. My ji měli, jen ho miluju, takže chci, aby byl šťastnej, takže si na to musí přijít sám, když chce odejít...

na jednu stranu hrozně oceňuju tohle fér jednání, chtěla jsem, abysme si to řekli na rovinu, než chodit okolo horký kaše, takhle aspoň víme, na čem jsme... Ale druhá věc je ta, že ten výsledek, ten rozchod, je fakt, se kterým se mi nejde vypořádat, stále doufám, že si na to přijdeme...

Ano, přesně tak to je, to není jen zamilovanost, to je prostě "souznění" jakkoliv blbě to zní... a nedá se to vynutit... dá se jen doufat, že mu začnu chybět, že bude mít chuť se zase přitulit...

Mám s ním nyní ukončit jakoukoliv komunikaci nebo jak mám postupovat? On má o mě strach a chce být v kontaktu, jenže mám strach, že takhle nepřijde na to, o co přišel...

Jsme všechno z toho, máme se hrozně rádi, potřebujeme se, jen teď nejsme v jeho očích milenci...

do té doby, dokud budou lidé hledat v životě nějakou jistotu, a budou lpět na tomhle nebo tamtom, tak se budou dostávat do situací, kdy jednou za čas o něco přijdou, aby si uvědomili, že na něčem lpět je nikam neposune, a že jakákoli jistota je pouze iluze...

taky oceňuju a jsem pro fér jednání, i když to někdy bolí... lepší než žít v iluzi a být probuzen za 10 let, to by tě bolelo ještě víc...
je to moc čerstvý, nech to ustát, soustřeď se na přežití prvních 5 minut... najdi si nějakou aktivitu... pak na dalších 5 minut... a pak znova... a dřív nebo pozdějc ti dojde, že i když to bolí, že jsi neumřela, a že život jde dál, i když tomu teď nevěříš... uvnitř buď vděčná za to krásný, co bylo, ale neohlížej se, neupínej se na naději, že se k tobě vrátí... řekni si fajn, bylo to krásný, ale je čas otočit stránku... a máte-li být spolu, tak spolu budete, nemáte-li být spolu, tak spolu nebudete, ani kdyby ses snažila sebevíc...