Rozchod kvůli vyprchání zamilovanosti po 10 letech

Reaguji na jirik: Díky, Jiříku, cejtím to stejně, díky za názor z mužský stránky... Mám s ním utnout kontakt?

hmmm... na tohle podle mě neexistuje univerzální odpověď... kdysi, když jsem byl opuštěn (a byla to pro mě taková rána, že sjem se chtěl zabít), tak mi bylo dobře v její společnosti, ale zároveň jsem tam pořád cítil to, že jí nemůžu mít tak jak bych si přál, a to mě frustrovalo... bolelo mě vidět, jak se líbá s někým jiným, jak jiného drží za ruku... s touhle holkou, o které jsem psal, kdy ona milovala mě, ale já už si tim nebyl jist, tak s ní jsem normálně v kontaktu byl, vnímal jsem nás jako přátele, i ona se tak tvářila, ale časem se u ní začal projevovat zvláštní stav, chvíli mě měla ráda, a chvíli mě nenáviděla... momentálně to je tak, že spolu v kontaktu nejsme, těch důvodů je víc, ale nechávám tomu volnej průběh... asi jí časem napíšu po icq a uvidim, jak bude probíhat debata... takže na tvym místě bych se rozhodnul podle toho, co cejtíš... zkus až se odstěhuje, požádat ho ať ti dá pár dní pokoj, že se potřebuješ srovnat... a pokud budeš mít pocit, že zvládenš být jeho kamarádka bez očekávání něčeho víc, tak klidně zůstaňte v kontaktu... tohle je ve vašich rukách, jaký si to uděláte, takový to budete mít... i když asi většina lidí ti bude řikat, aby ses na něj vykašlala a ignorovala ho...

Jo, to je ono, jeho blízkost potřebuju a chybí mi, ale nemůžu ho mít celýho tak, jak bych chtěla, to mě frustruje... jenže on má o mě starost, nechce mě ztratit, spojuje nás toho tak moc a rozumíme si v tolika věcěch. Deset let jsme na to byli dva a teď to ze dne na den utnout? Taky mám pocit, že pokud mě neztratí jakoby úplně, tak nepozná, o co přišel. Je to tak?

Díky za radu, tohle se mi zdá dobrý... Bude ale těžký nečekat něco víc, když člověk doufá, že se mu rozsvítí. Jak tomuhle předejít? Popř. jak mu pomoct, aby se mu rozsvítilo? Můžu to nějak ovlivnit?

S partnerem jsme spolu byli necelé 4 roky, 2 roky společné bydlení, vše v naprostém pořádku, jenže pak přišlo období, kdy jsem se 3roky za sebou nemohla dostat na VŠ, chyběli peníze, já musela z prahy na prázky domů kvůli penězům a on musel kvůli brigádě dojíždět a být tam sám, byli jsme na sebe fixovaní, takže nic moc, pro oba, když v praze měl zůstat sám atd psychicky velmi náročné a najednou jsme to neustáli, přítelův humor mi nepřišel vtipný, ale urážlivý, najednou jsem si nebyla jistá co k němu cítím, bylo nám spolu ty roky moc hezky a nikdy nepřišlo nic co by náš vztah položilo, ačkoli jsme si prošli životními obdobími, která nebyla příjemná, ale spolu jsme to zvládli, a spousta jiným maličkostí, které mě pořád přiváděli k slzám hrůza děs, potřebovala jsem vydechnout, ale nevěděla jsem jak...nakonec po společné dovolené přišel "rozchod", zhroutil se mi celý svět, žili jsme jeden pro druhého, důvod rozchodu byl ten, že jsme spolu poslední cca 3 měsíce nevydrželi v klidu...byla chyba na obou stranách, ale ani jeden jsme nevěděli jak z toho ven, rozchod přišel nečekaně, ačkoli to přijít asi mělo, lépe řečeno šlo o jakousi pauzu....vadilo mi, že to přítel neřešil a postavil se k tomu takhle a radši z toho utekl...nemohla jsem se stím smířit bylo mi hrozně, takže naprosto chápu tvoji situaci...ještě ten den mi psal o nějakém seriálu, a jestli jsem nešla ven atd...napsala jsem jen, že to nejde, že to moc bolí, pak se snažil dál psát...ale já se s tím zkoušela vyrovnat...nešlo to...za týden jsem zhubla 7 kg, permanentně mi tekli slzy, bylo to moc těžké, ale řekla jsem si, když to skončil, bylo to jeho rozhodnutí, mé rozhodnutí bylo nebýt s ním v kontaktu, třeba mu dojde co ke mě cítí, a že se spletl, unáhlil, ptž ten rozchod byl prakticky v jeho afektu a po icq, kdy jsem se ho snažila kontaktovat (ne není 16, bylo nám 22 a oba VŠ a troufám si říct, že inteligentní) že bysme to dusno mohli nějak rozprášit promluvit si o tom, a najednou, že on nechce, tím to celé začalo, ani jeden nejsme výbušný, celou situaci jsem ustála v klidu, až pak mi to došlo....přál mi ten večer ještě na dobrou noc...už jsemneodpovídala a jen brečela...druhý den jsem přestala být pro něho dostupná na všech komunikátorech...neozval se....třetí den to samé, až najednou večer sms...co dělám, jak se mám...sice jsem brečela, smutnila a jen přežívala, ale tohle mě probralo, čekala jsem jestli se ozve, že mu spousta věcí dojde, že to ukončil unáhleně, že to bylo kvůli maličkostem atd...když jsem si tu sms přečetla přišlo mi to drzé, ale zároveň jsem na ni čekala...neozvala jsem se...čtvrtý den mě prozváněl, to myslím, ještě ten večer co poslal sms...neozývala jsem (tak jako on se rozhodl k rozchodu, tak já se rozhodla mlčet a vyrovnávat se s tím, jednou se tak rozhodl a pro mě bylo těžké s ním být nadále v kontaktu čerstvě po tom)....pátý den to už neustál a když jsem já mlčela kontaktoval moji sestru zoufalý, co se děje se mnou, že má o mě strach, že čím víc nad tím přemýšlí, tím víc si myslí, že se unáhlil, a že by to chtěl ještě probrat, že by rád i přijel, ale že na něj nereaguju, sestra na něj vyjela, že se chová jak malej atd....došlo mu co udělal špatně a nevěděl jak z toho, mě svitla naděje, ale bála jsem se odpustit mu to jeho tenkrát pro mě sobecké jednání, místo toho to řešit, utéct z toho a pak si to rozmyslet...a přišla od něj omluvná sms, kde se mi vyznal atd...nevěděla jsem najednou jak dál, co odepsat, na setkání jsem nebyla připravená, měsíc jsme se neviděli, ale neustále mi psal a navazoval kontakt, po měsíci po dohodě přijel.....zpočátku jsem trpěla nevěděla jsem, zda mu ještě věřit atd...nyní je to 3/4 rok, kdy spolu zase společně bydlíme v praze, kde studujeme, je to jakobychom spolu chodili na začátku, oba víme jaké by to bylo ztratit toho druhého, o to víc si sebe vážíme a ceníme, náš vztah prošel těžkou zkouškou, na dveře nám klepe 5tý společný rok, a na ruce se mi leskne prstýnek ..... a mě to pomohlo zjistit co k němu vlastně cítím, už vím co znamená milovat, ačkoli jsem si myslela, že vše vyprchalo, někdy musíme padnout na dno, abychom si uvědomili spoustu věcí, když to těď píšu mám velmi svíravý pocit, chtěla bych vše z toho období smazat, ale vím, že to ve mě bude...přeju Ti, aby to dopadlo co nejlépe pro oba, a za sebe mohu říct, bez upozornění nekomunikovat, ignorovat, i když s hodně těžkým srdcem........a možná....

Já jsem v těchto věcech asi hodně tvrdá, ale když se se mnou přítel rozešel a pak se chtěl vrátit zpátky, protože si samozřejmě uvědomil, že jsem pro něj nejlpší až pozdě , nevrátila jsem se. Nejsem přestupní stanice, aby se chlapec rozmyslel, jestli chce takovou nebo makovou. Buď chvíli sama, nauč se žít zase sama se sebou, užívej si volnost, svobodu v rozhodování a časem si najdeš toho, kterého neomrzíš

Takže bejt hlavně na sebe tvrdá, vydržet to, až se bude stěhovat, říct, že teď s ním v kontaktu být prostě nemůžu, že mě to hrozně bolí, že ho nemůžu mít tak, jak chci já, takže vůbec nekomunikovat a počkat, co se bude dít?

Krásně jste dopadli, moc ti to přeju, kéž by to bylo to samé u nás...

Zkusím to, musíme bejt silná... Musí o mě prostě přijít, když to tak chtěl, tak ať to má se vším všudy...

Reaguji na Michele: taky myslím, že jsem trvdá v těchto věcech, v mém případě jsem se mohla štěstím rozbrečet po jeho prvním pokusu mě kontaktovat a vrhnout se mu kolem krku, a ihned mu vše odpustit (vysmátý smajlík) ale váhala jsem, hodně dlouho, měsíc jsme se neviděli a tom "rozchodu" jsme začali zase tak nějak opravdu fungovat až skoro dva měsíce po, jenže opravdu v tomto ohledu záleží zejména na důvodu, a u nás si myslím byl přehnaně minimální, jen ty okolnosti a nezvládnutá situace, ačkoli na první pohled se zdálo, že 4 roky společného života definitivně skončily... ach ten afekt....bylo strašně těžké se rozhodnout, zda do ,,toho jít znovu", ale popravdě jsem to nechala celé na něm, aby to případně vrátil...já stále váhala zda se řídit srdcem, či rozumem, dala jsem přednost srdci, ačkoli nevím jak bych se rozhodla příště, jsem přehnaně radikální a tohle byl můj největší "ústupek" v životě...ale otevřel mi oči a v mnoha ohledech mi pomohl...je to individuální

Reaguji na Mado: přesně toho jsem se držela, i když mi to rvalo srdce, ale na druhou stranu nejsem "splachovací"...držím palečky, ať to zvládneš, vím, že to je těžké, ale čas ukáže...

Reaguji na Pooh89: Moc děkuju, zatím jsem ve fázi, kdy musím myslet na to, jak nebrečet...

Reaguji na Mado:
To mi je ľúto čo sa ti stalo, cítim s tebou, zažila som to isté ked ma môj nechal síce po 3 rokoch, nezvládala som to, stretavali sme sa ale k ničomu to neviedlo, ja som ho milovala ale on mna nie, po pol roku som sa s niekym začala stretávať a vtedy si uvedomil že ma miluje a chce ma spať,ale mne potom trvalo 3 mesiace kým som sa rozhodla že aj ja s ním chcem byť, tak sme sa dali dokopy a sme spolu 5 rokov tiež od 17stich a teraz si rozumieme skvele, nebývame sice spolu, ale sme spolu často, už sa nehádame, smejeme sa spolu a dúfam že to tak už vydrží. A ty ak chceš aby sa vratil tak sa spravaj normalne milo, priatelsky, chod s nejakym kamaratom na kavu, najlepsie ak ta uvidi a ak zacne žiarlit tak si uvedomí že chce teba, snád, vo vela prípadoch to tak je, že si to chlap uvedomí až ťa uvidí s niekym inym.

mnooo... na tvrzení, že člověk zjistí co měl až ve chvíli, kdy o to přijde, samozřejmě něco je... ale uvědom si to, že posledního půl roku to mezi váma za moc nestálo... a tohle mělo nějakej důvod... a je otázka, jestli ten důvod přestane existovat po tom, co s nim přestaneš komunikovat... na tohle je podle mě opravdu těžký odpovědět univerzálně, protože každej jsme originál, a každej rozchod má svoje atributy... já osobně zastávám názor, že když jsem s tim člověkem nějakou dobu existoval, tak se k němu budu chovat slušně a upřímně... pokud mě ten rozchod bolí, tak je to můj pocit, a pro mě to neni důvod trucovat a schválně s nim nemluvit... osobně taky nejsem příznivce návratů, ale jsou případy, kdy to zafunguje... ale to je o tom, že ten rozchod byl úlet v afektu, nebo když ten dotyčnej opravdu lituje a uznává, že udělal chybu... pokud vztah nefungoval už před rozchodem, tak je otázka jaký tam bylo pozadí... a to ti nikdo neporadí, to musíš vědět ty sama... takže moje rada - jednej v souladu sama se sebou... jestli se ti líbí, že mu "za trest" nebudeš odpovídat, tak mu neodpovídej... jestli se ti líbí představa zůstat přátelé, i když tě to teď bolí, tak s nim v kontaktu zůstaň... s některými svými ex jsem v kontaktu a normálně přátelsky fungujeme, s některýma v kontaktu nejsem... a to si troufám tvrdit, že ke všem jsem se po rozchodu choval stejně, ať to byl rozchod z mé strany, nebo z její strany...

ty stále vycházíš z názoru, že k sobě patříte, máte spolu být a jinak to nejde... je to naprosto pochopitelný v tuhle chvíli, ale uvědom si, že i když se ti to teď nezdá, tak tohle může bejt to nejlepší, co tě v tuhle chvíli mohlo potkat... proto by sis měla nechat minimálně týden, zůstat sama se sebou, neřešit, prostě se soustředit sama na sebe a ujasnit si co TY chceš dál... jestli OPRAVDU chceš zůstat s nim... uvědom si, že po 10 letech vztahu jste na sebe zvyklí, a ten zvyk může bejt ten hlavní důvod, proč ti teď chybí (ale taky nemusí být)... to víš jen ty, nikdo jinej... na někoho funguje taktika "teď s tebou nemluvim", na někoho funguje opak, ukázat že ti nechybí, přátelsky s nim mluvit, anby poznal, o koho vlastně přišel... neznám správnou odpověď, podle mě je to individuální... ale já nejsem příznivcem žádných taktik, her ani podobných věcí ve vztahu... ve vztahu má být každý sám za sebe takový, jaký je...

Hlavním důvodem není mu dělat něco za trest neb na truc, to vůbec ne. jsme na to dva, takže chyba je na obou stranách, vždycky za to můžou dva. Jen chráním i sama sebe, protože to prostě nezvládám a taky mám pocit, že jinak to nezjistí, než když o mě opravdu přijde... nemůžu mu přeci říkat, jak se mám a co dělaám, když ho nemůžu mít tak, jak bych chtěla, když ho miluju a on mě ne, to je sebetrýznění... Zároveň mi hrozně chybí... Proto nevím, jak to mám udělat.