Nejsem si jistá, zda chci mít děti nebo ne

Reaguji na True: Tak plocha půdy na obdělávání se stále zmenšuje, kdežto se počet lidí ve světě stále zvětšuje, lidi produkují strašné množství odpadů atd atd. Lidstvo nějak naši planetě neprospívá, to je prostě fakt.

Reaguji na lusinda: Mně nepovídej. Otěhotnět přes HA, to je síla! Ironie osudu, to se může stát jen mně takové smolařce. Mlátí se to ve mě, skoro každý den zažívám vlny vzteku a pláče a on mě uklidňuje. Nechápu, jak to se mnou zvládá...

Holky, kdy najedou ty těhotenské hormony a budu mít tu euforii? Prozatím je to samá depka.

Možná tě moc neuklidním,ale u mě osobně žádné těhotenské hormony nenajely a to bylo těhotenství naplánované....jenže mě bylo pět měsíců špatně od žaludku a zbytek těhotenství jsem byla nechutně tlustá,takže euforie se jaksi nekonala no.Po porodu jsem byla šťastná,že už si konečně můžu lehnout na břicho,že už nejsem dva v jednom,že dítě je zdravé,ale zase jsem byla stále unavená a tak přílišná euforie taky nebyla.Navíc jsme opravdu neměli nikoho kdo by prcka alespoň na hodinu pohlídal,takže jsme byli v situaci,kdy jsme jako pár neměli šanci jít nikam bez dítěte do jeho cca tří let,kdy jsme to pak občas řešili paní na hlídání.
Za mě osobně to tedy bylo jednou a dost.U nás to bylo o nonstop péči na rozdíl od kámošek,které měly babičky,tetičky,jejich děcka trávila i prázdniny s babičkou....naše nic no.

Tak jsem chlapovi řekla, že do toho jdu jen po podmínkou, že budu jen spát a kojit. A on, že OK

No když nasadíš mléko do láhve,tak můžeš jen spát
Já to takto vyřešila a pak už to byla pohoda,jakmile dítě nepotřebuje matčino prso,tak je to úleva,nakrmit pak může i chlap
Jinak nejhorší je naučit dítě samostatně jíst a chodit na nočník...pak už je to pohoda,postupně se z něho stává rozumná bytost se kterou se člověk domluví

Promiň, nemůžu souhlasit. Je to jen otázka priorit.
O své babičky/dědečky se naše rodina postarala až do konce, všichni se dožili 80.
Ale je fakt, že možná díky tomu nemám skvělou práci, ač mám slušné vzdělání, nemám auto... Ale nevadí mi to, mám jiný žebříček hodnot.

Reaguji na lusinda: Vážně, to je taková vzácnost? Tak už na něj budu asi hodnější
Musím asi přestat panikařit. Racionálně vím, že má naprostou pravdu, máme se rádi, máme na to věk, máme kde bydlet, máme práci. Ale stalo se něco, s čím jsem absolutně nepočítala a nějak to psychicky nedokážu přijmout. Třeba to chce čas.

Náš příklad....mám tchýni v podstatě nemohoucí,má jí doma její dcera/moje nejstarší švagrová/,můj manžel pracuje ve Švédsku a druhá švagrová žije v Holandsku....takže ze tří dětí pouze jedna dcera je jakoby schopná se postarat,ale už je jí 58 let,pracuje ve státní správě,kde mají úřední hodiny po a st do pěti odpoledne,takže matku sice má doma,ale ta je celý den sama a dojde si nejdále na WC a to ne vždy.
Mají teda zbylé děti /můj manžel a jeho sestra/ opustit práci a začít pečovat?Sice je to smutné,ale nejde to,najít novou práci není nic snadného.

Reaguji na lusinda: To, že jsme si trhaly občanky, je mi jedno. To je internet Tady můžeš někoho i zabít.
Ale asi máš pravdu, jen jsem totálně zmatená. Potřebovala jsem to asi slyšet od někoho, kdo to dokáže posoudit nezaujatě. Díky.

no je asi domov důchodců a domov důchodců...babi s dědou trvali, že do něho chtějí, dostali byt 2+kk a spokojenost. Naši tam jezdí každý týden, ostatní senioři okolo jsou v pohodě, a legrace tam fakt je

od dětí k domově důchodců

Předpokládám, že jsou v penzionu pro seniory, v nájemním bydlení, nikoli v domově. Tam žádné 2+kk neexistuje.

Reaguji na Lina_M:
Lino, co je pro Tebe přijatelnější? Skočit si na potrat nebo porodit dítě? Zkus si na to poctivě odpovědět a zařiď se podle toho.

Měla jsem kdysi ve svých devatenácti stejné dilema jako má Lina a zvolila jsem variantu A...prostě to nebylo plánované,spíše nehoda a za tři roky jsem byla těhotná plánovaně...se stejným "otcem" i když on chtěl už i ten první pokus,na rozdíl ode mne.

Tak to je těžká otázka. Kdybych byla sama, nebylo mi tolik kolik je mi teď (mám již dávno přes 30) a kdyby tam byly nějaké reálné překážky, tak do interrupce jdu bez váhání. Jenže mám funkční vztah, chceme být spolu, on to dítě chce, vím, že se postará, mám dobrou práci. Jediná překážka je v podstatě v mé hlavě. Je mi taky jasné, že kdybych volila tu interrupci, tak by mě nejspíš kopnul někam. Strašně se bojím té životní změny a taky jak to psychicky zvládnu. Druhá věc je, že mám introvertní povahu, jsem si zvykla na svůj klid a nejsem typ na vzájemné sdílení zážitků, což je asi předpokladem mateřství. Takže sečteno a podrženo: materiální stránka mateřství mě vůbec nezajímá, spíš ta emoční. Ale všichni mi tvrdí, že to nějak přijde časem. Takže se budu rozhodovat spíš rozumem, než srdcem a to dítě si nechám.