Nejsem si jistá, zda chci mít děti nebo ne

a co ty? místo manžela; to se tak běžně dělá...

Lina_M dítě podvědomě chceš, jinak by ses tady nezpovídala a šla na potrat

Tchýně mě jako nevěstu nechtěla,nešla nám ani na svatbu a i když se ty hrany časem obrousily,tak nijak vřelý vztah ke mě neměla nikdy....a já bych jí teď měla utírat zadek?No to jistě,holt jak se do lesa volá,tak se z lesa ozývá

Reaguji na Lilliana: Já se tady nezpovídám, už jsem se rozhodla. A už jsem psala, že sama bych do toho nešla, protože moje vlastní touha po dítěti je téměř nulová (ano, ne úplně nulová, za těch pár dnů se to již stačilo změnit). Jenže jsem v nějakém vztahu s někým, koho mám ráda a tak nemůžu úplně ignorovat jeho názor. Neustále mi opakuje, že to zvládneme. Ale prozatím závratnou radost z této novinky nějak nemám. A taky mě ještě občas napadne nějaká alternativa jako samovolný potrat, ale to už si připadám jako zrůda a takové myšlenky si nechci připouštět.

To samé se dá říct i naopak - dítě podvědomě nechce, jinak by se prostě smířila s faktem, že je těhotná, bude mít dítě a nediskutovala o tom.

Já tady reflektuju svoje myšlenky spíše sama pro sebe, může to být zajímavá sonda. Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet v čase.

Reaguji na Lina_M: třeba až si budeš za rok číst zpetně tuhle diskuzi, tak se budeš divit, že jsi to kdy mohla napsat.. já věřím, že to všechno zlomí a budeš ráda.

Jasně,že bude ráda,nikdo nepředpokládá,že mimino zahodí do popelnice,ale její stav naprosto chápu,ono když děti nějak extra nemusí,tak těhotenství je pak šok jako blázen,ale člověk si za těch devět měsíců zvykne. na myšlenku,že už nikdy nebude na světě jen sám za sebe.

To je absolutně klíčové. Věc, které se bojím ze všeho úplně nejvíc.
Pro mou uzavřenou a emočně soběstačnou povahu je to ten největší šok!
S partnerem se můžete rozloučit, když vás to spolu přestane bavit, ale dítě je navždy.

Teda tohle je prostě strašně těžké rozhodování...já bych si Lino poctivě projela, jak tvůj budoucí život s dítětem bude vypadat. Sepsala bych si plusy i minusy...je jasné, že dítě vás omezí, zároveň mohou být děti radostí. Nevím no jak se třeba chováš k cizím dětem, zvířatům apod.?

Jinak já jsem taky zastánce postarání se o staré rodiče. Domov důchodců je humus největší, ve škole nám i řekli, že statisticky tam ty lidi mnohem dříve umírají. Dobré místo k žití to není (počítám ty klasické, ne ty luxusní za velké peníze). Osobně budu stavět barák už s ohledem a to, že jednu dvě ložnice jednou možná vyhradíme našim rodičům. A teda zaplatit pečovatelku (leckdy stát přidá/zaplatí), to snad není takový problém pro většinu lidí (zvláště tady, protože sem obvykle choděj ženské, které na kosmetice a módě nešetří) Jasně, jsou případy, kdy už člověk fakt potřebuje servis 24 hodin deně, jinak by si ublížil, ale o tom tu nemluvím...V případě Laky budu vypadat jako světice, což fakt nejsem, ale já bych nenechala starýho člověka, co potřebuje pomoci, na holičkách...prostě by mi ho bylo líto, i kdyby byl předtím zlý. Nevím, mám to v povaze

Tak psy úplně miluju, měla jsem psa. Teď si ho nemůžeme dovolit, bydlíme v centru a já mám ráda větší plemena. Tak aspoň pravidelně posílám peníze do útulků.
Cizí děti. tam je to složitější, těm jsem se vždy vyhýbala jako čert kříži. Nezajímala jsem se o děti, ba naopak, nechápala jsem matky, co tahají své řvoucí děti do tramvaje. Třeba nějaké ty au-pairky a různé takové pečovací profese nejsou vůbec pro mě.
Ale přeci se říká, že vlastní děti jsou něco jiného, ne.

Reaguji na Lina_M: cizí děti vůbec neposuzuj... jedině tak, že se poučíš z chyb, které dělají ostatní rodiče Kdybych se měla řídit podle dětí z mého blízkého okolí, tak bych si děti vživotě nepořídila ... leda jako trest za opravdu těžký zločin

jsou
Taky mě nazajímala cizí děcka,nenakláněla jsem se do kočárků.
Vlastní dítě je prostě vlastní.....ale zajímavé u psů a koček to mám jinak,pomazlila bych všechny,cizí děti mazlit fakt nemusím.

Reaguji na Lina_M:
Po přečtení tvých příspěvků mám pocit, jako bych je psala já sama...řeším teď naprosto to stejné, jsem v 8 týdnu těhotenství, ale mateřské pocity a radost z toho, že budu matka se jaksi nedostavuje. Je mi přes třicet, mám stálého partnera, celkem slušně placenou práci, nemáme dluhy, bydlení vlastní, vlastně ideální čas na dítě, ale ve mě se to pořád pere, mám ráda samotu, svůj klid, svoje volno a děsí mě ta závislost dítěte na mně, děsí mě porod, a všechno to okolo.
Jinak zvířata miluju, umím si představit mít doma pět psů a starat se o ně, ale děti? Ty mě nikdy nebraly, ani to s nima neumím, ani nevím, co takové mimino vůbec všecko potřebuje k životu.
Doufám, že se mi taky zblázní hormony a bude to ok....Problém je prostě v mojí hlavě, možná to moc řeším, nevím no.

to je ale nesmysl!