Nejsem si jistá, zda chci mít děti nebo ne

řekla bych, že to je běžné, člověk má strach...nejlepší je podle mě otěhotnět neplánovaně a je to Takhle nad tím člověk moc přemýšlí....a myslím si, že dítě se vlastně jakoby nehodí nikdy, nejdřív člověk studuje, pak nemá peníze, pak má, ale zase nechce kvůli práci...takže je to těžké. Ale řekla bych, že ten podivný zmatek v hlavě má většina žen. Nicméně většinou ženy litují, když děti nemají, než když děti mají.

Já právě měla pocit, že když hodiny začnou tikat, tak prostě nepřestanou. Jednou mě to zničehonic chytlo a já byla ráda, že už to nemusím řešit a po týdnu to najednou bylo pryč. Ale úplně. Neplánovaně to nejde, když vím, jak se chránit

Já bych to tak neviděla, ale já jsem ten typ, co má jasno, že ne
Nicméně, tohle :

mi připadá, že opravdu nejsi ještě příliš rozhodnutá, že ano . Dej tomu třeba ještě rok, 32 v dnešné době není tak nejvyšší čas jako kdysi. Své hraje i zázemí, názor tvého manžela a pod., ale o tom nepíšeš nic, takže tam je to asi v pořádku.
Jak jsi to měla s názorem na vlastní děti kdysi - dejme tomu přes 10 - ti lety ? Stejně jako dnes nebo jinak ?

Naposledy jsem děti milovala, když mi bylo 12. Zní to blbě, ale od té doby mi opravdu nic neříkají, mám radši zvířata Před pár měsícema se mi začalo stávat, že mě to občas chytne, ale pak zas nic.

moje kamarádka nikdy nechtěla mít děti a neplánovaně otěhotněla. nenechala si to vzít a narodil se ji krásý chlapeček. jednou jsem se jí ptala, jestli by to vrátila a ona řekla, že celou dobu co byl malý v bříšku, necítila nic a pořád si nedokázala představit, že bude matkou a vlatně ji ani nikdy být nechtěla, ale jak se malej narodil, tak se to všechno změnilo. malý je to nejkrasnější co jí životě potkalo a dokonce chce brzo další

Myslím, že to co prožíváš je naprosto normální! Aspoň u mě to bylo přesně jak popisuješ. A myslím, že každá která neotěhotní neplánovaně nad tím přemýšlí, zvažuje pro a proti a jestli už je ten správný čas...Já jsem taky skoro do 30 let děti naprosto nemusela!! Ale pak jsme s manželem občas nakoukli ke známím do kočárku.. No a když jsem na první pokus otěhotněla, brala jsem to jako znamení že to tak má být. Naštěstí to příroda (a hormonky) u nás umí tak zařídit, že jakmile jsi těhotná, prostě ti už děti nevadí, připadjí ti dokonce velmi milé a to tvoje je samozřejně nejúžanější na světě ) Jsem šťastná mamina a myslím že nic lepšího v životě nemůžeš zažít. Nicméně, všichni kolem mají druhé, třetí a já zatím tuhle potřebu zase nějak necítím. Jsem šťastná s jedním a naprosto si to užívám. No možná to zase za nějaký čas zkusíme....

Já ano a to i v době, kdy jsem dítě čekala. Dost se to ve mně "bilo". Chvíli jsem byla šťastná a natěšená, pak zase zoufalá z toho, jak jsem mohla dopustit, abych otěhotněla. Nebyla jsem si jistá jestli mám na mateřství talent. Dnes mám dva syny a nelituju. Někdy jsou "na zabití "a já nejsem zrovna matka roku... ale život bez nich by pro mě byl prázdný.

Já mám jasno. Když začaly mé vrstevnice rodit, nějak mi to přišlo že se mě nic takového netýká. Čím jsem starší, tím více si uvědomuju že děti nechci a nedokážu si představit život s dítětem. Naštěstí je stejného názoru i můj muž. Pro mě prostě není cíl mého života se rozmnožit.

Reaguji na bedrunela: A nebojíš se třeba, že po čtyřicítce zjistíš, že bys děti chtěla? Nebo že ve stáří budeš osamělá? To je taky to, co mě případně děsí

Přesně tak to bývá. Opravdu je lepší když to jakoby vyjde náhodou...
Zrovna nedávno jsem četla rozhovor s Krainovou - miluje své dítě, chce další a už se ani moc netouží vracet do práce a když si vzpomenu na články když otěhotněla a byla těhotná, jak neustále řikala, že se vrátí íhned do práce a že vyloženě zatím jí nák role matky nesedí (no prostě samý negativa)... A teď takový obrat..
Za mě pokud jsi šťastně vdaná, jsi finančně zajištěná, manžel by si dítě přál - tak už bych v 32 do toho šla, ono to taky nemusí vyjít hned ... a uvidíš, že toho nikdy nebudeš litovat.. podle mě každý jednou bude chtít mit miminko a ve 40 už by to nemuselo být tak jednoduché a později bys třeba litovala, že jsi to nezkusila v těch 32.....

Ano určitě i tak to může být a je skvělé, že jsi našla i takového partnera, ale ty jsi zřejmě nikdy netoužila po dítěti, kdežto zakladatelka ano a ta je velmi pravděpodobné, že opět zatouží..

Mám naprosto stejný názor jako bedrunela . Čtyřicítka není žádný mezník odtud potud A pořizovat si dítě jako pojistku proti osamělosti je nesmysl.
nicméně bych nerada, aby se Tvá diskuze začala stáčet jiným směrem, než byla původně založená . Myslím, že život bez dětí pro Tebe není - to bys už o sobě dávno vědela a neměla bys to "váhání" . Jak už jsem napsala, radila bych Ti rok počkat - a pak uvidíš, navíc, holky zde mají pravdu : těhotěnství je záležitost hormonů a ty by v Tobě to "chtění" třeba nastartovali

a nebo taky ne čtyricítka není mezník, jen by to třeba pak už nešlo, tak jsem to myslela.

Nemyslela jsem to samozřejmě tak, že bych ho neměla ráda a bylo by to jen kvůli tomu, ale velký podíl to na mém rozhodování má.

tahle věta mě doráží... Většina si neuvědomuje, že děti jsou ti, co opouštějí domov, a zůstane vám doma partner.
Proč bych měla být osamělá?
Moje máma je tímpádem taky osamělá, i když měla dvě děti, protože ani jeden doma nežijeme a domů to máme daleko...

Netuším, zda mi ve 40 příjde líto že nemám děti.
Momentálně chci svůj život naplnit něčím jiným než dětským křikem.