Jsem rozvedená a jsem nebo nejsem samostatná?

Nejsi sama. Bez špatnýho muže je i líp, bez dobrého hůř. Taky jsem bojovala s pocitem samoty, zezačátku, ale už jsem si zvykla, a je mi bez něj lépe. Opravdu.
Pokud se setkám s někým dobrým, dobře, pokud ale nebude ten pan správný, nevadí, raději budu sama než se zlomeným srdcem.
Ani si sama nemůžeš připadat, pokud máš děti.... to je ta nejlepší společnost, s dětmi nikdy nejsi sama.

Samostatná, to je pocit. Pocit nezávislosti, pocit svobody, pocit toho být sama sebou. A je to pocit krásný, bez ohledu zda člověk partnera má či nemá, je to pocit uvědomnění si vlastního já.

No, jen abych doplnila téma o samostatnosti, tak opravdu jsem samostatná. Bohužel. Já bych ráda aby se o nás staral někdo jiný, ale není to tak jednoduché. Dnes už vím, že se musím o nás postarat sama a jsem šťastná, že to dokážu.

Tohle je tak smutné téma

[Taky mám kolikrát takový pocit

Catty
a opravdu to není jednoduché. Jedu z práce a do autobusu přistoupí holka s kočárkem a manžel jí hubuje, že spletla spoj. Já jim tak závidím! Já to musím řešit sama. Ale co, alespoň mi nikdo nehubuje, že jsem blbá!

Leo

Přečtěte si toto - je to blog paní Evy Palotto z I-dnes.Mluví mi z duše.

Vztahy těch, kdo neumí být sami stojí (často) za starou bačkoru.
Nepotrebuju te, CHCI te! Corbis

Když potkám nějakého staršího člověka, často ho otravuju otázkou: "Na co jste za ten svůj život přišli? Co jste pochopili jako nejdůležitější? Něco, co vám nikdy nikdo neřekl, ale kdyby to byl býval udělal, vylepšilo by to váš život?"

Jednoznačně nejhoršího životního moudra se mi zatím dostalo od naší babičky: "Hlavně nebýt sám. To je to nejhorší. Lepší být s kýmkoliv, za jakoukoli cenu, než být sám."

Mám babičku ráda, ale chudák se prokompromisovala k životu, který je pro mne noční můrou. Sedřená služka manipulativního tyrana, bez nároku na názor, bez nároku na sny. No, hlavně že není sama. :-/

Je mi jasný, že dříve se to všechno bralo trochu jinak a tak víc než cokoli jinýho je mi jí spíš líto.

Ostatně i já jsem "prázdno vyplňovacích" vztahů zažila dost. Zbytečný by byl i jeden... a bylo jich víc než jeden. Že jsem si tenkrát raději nečetla nějakou dobrou knížku. Když mi bylo nějakých patnáct šestnáct, bylo prostě nutný s někým chodit. Jednak to bylo "cool", druhak byl člověk celej na větvi z toho, že ho vůbec někdo "chce", a třeťak jsem si ani ve snu nedovedla představit, že bych šla sama do kina. A do kina já přece chodím ráda...

Dnes, když tak pozoruju lidi, musím sama se sebou dost bojovat. Vždycky jsem se snažila ostatní nesoudit. Vím kulovíčko o jejich životech, takže to není moc fér. Ale ať se snažím jak se snažím, stejně si nemůžu pomoct - strašlivě mě nadzvedává ze židle, když slýchám druhé hovořit o svých partnerech a vztazích.

Kolik lidí znám, kteří o svých nepřítomných polovičkách mluví vždy jen a jen hezky? Málo. Dva tři, možná. Ostatní s klidem hází špínu, hovoří o nich užívajíc slov sprostých a těch ještě sprostějších.

Vždy mám na jazyku otázku: "Tak proč s ním proboha jsi?" Ale mlčím. Až příliš často mlčívám.

Řada lidí si mi stěžuje, že v těch svých "nemožných" vztazích prostě být musí. Padají argumenty typu "neuplatila bych sama hypotéku", "ona dobře vaří", "přece nebudu sám", "kdo se o mě ve stáří postará?" a tak... Je fajn, když ty věci ze vztahu přirozeně vyplynou, ale jako MOTIVACE? Sobeckost a nerozum.
Vyjma hodně komplikovaného "máme spolu děti", je to všechno alibismus nad alibismus.

Možná se mýlím, ale vidím to asi takhle - většina lidí prostě neumí být sama. Z čiré nutnosti a frustrace skočí po hlavě do prvního vztahu, který se jim nabídne. Někdy jsou i zamilovaní, ale nechápou, že láska ani omylem není to počáteční několikatýdenní omámení. Když se oklepou a malounko prozřou, potom spekulují jak partnera a svůj život předělat k "obrazu svému". Když se nedaří, a že je hodně logické, že se to dařit nemůže, jsou naštvaní na partnera, na celý svět - málokdy sami na sebe, ačkoli si sami za to můžou.

Málokdo umí být sám a necítit se u toho osamělý. Málokdo dokáže svůj život naplnit bez toho, aby k tomu potřeboval kompars.

S existenční závislostí na druhých se rodíme, bez ní bychom nepřežili. Ale nevyrůst z toho, neořezat to na nezbytné minimum, to je cesta do pekel. Emoční závislosti se říká láska, tu si asi hýčkejme, ale závislosti jiných druhů podle mne vztahům neprospívají, ničí je.

Je příliš mnoho mužů, kteří potřebují ženskou, aby se jim starala o domácnost, zabezpečila jim jakýs takýs přístup k "pravidelnému" sexu a aby doma prostě "někdo byl", protože co by dělali sami, unudili by se k smrti - a je příliš mnoho žen, které potřebují doplnit svůj měsíční rozpočet, opravit pračku a ootcovat potomstvo.
- tady trochu nefér stereotypizuju, každý má motivace samozřejmě jiné a nezáleží na tom, zda je chlap a nebo ženská... Ale chápete, co tím chci říct - že prostě mnohý má "agendu", kterou prostřednictvím partnera naplňuje, protože to sám nedokáže.

A v tom je ten průšvih.

Často se říká, že partneři jsou jako dvě půlky, které do sebe musí zapadnout, aby vznikl celek a všechno fungovalo. A to si já nemyslím.

Když indiáni posílali své dorostence do divočiny aby tam sami rozjímali, hovořili s duchy, sbírali kořínky a stali se muži či ženami, měli to sakra dobře vymyšlený. Bez toho, aby se člověk naučil být sám, nikdy nemůže být sám sebou ... a nikdy nemůže být rovnoceným partnerem.

Víte, kdo z mých soukromých anket vychází jako lidé, kteří mají ty nejhezčí vztahy? Lidé, kteří se nepotřebují. Lidé, kteří se chtějí.

Tohle mi měl někdo říct, když jsem byla puberťák.

Eva Pallotto|pondělí 2. červen 2008