Nejsem si jistá, zda chci mít děti nebo ne

Reaguji na bedrunela: ani ji třeba nenavštěvujete? Nemyslím tím osamělá, že je někdo pořád u vás, ale osamělá, že nemáte vůbec nikoho. Vidím to na lidech kolem sebe.

nebo taky nezůstane, třeba odejde nebo umře

Reaguji na Katulinka78:
ještě bych dodala jednu věc - já i pár mých kamarádek jsme na sobě zjistily během užívání hormonální antikoncepce "touhu" po dítěti.. dkyž mi seděl malej od kámošky na klíně, normálně jsem se v duchu přemlouvala, že joooo.
Hlásila jsem změnu jména u lékařky z důvodu svatby a ona - tak to si pořídíte brzy miminko, že? a já jsem spustila šílený pláč. Pro mě absolutně nepochopitelné, naštěstí jsem se toho po vysazení antikoncepce zbavila.
Ale nejsem sama, kdo to zažil.. vím offtopic

to se mi nikdy nestalo, když jsem ji brala.

Reaguji na Katulinka78:
navštěvujeme - brácha je v zahraničí, takže minimálně, a já teda po smrti otce trochu častěji.

Jo, je fakt že partner není napořád.. ale určitě na delší dobu než děti

I já. Drtivá většina z toho ale nejsou lidé, co děti nemají - protože ti obvykle nějak umí využít čas - ale lidé, kteří dali dětem vše, ty vyletěly z hnízda a partner případně hned za nimi. Co si budem povídat, dnes je svět malý, hranice otevřené a každého trochu schopnějšího mladého člověka to táhne pryč odsud.
A i kdyby, tvá potenciální "osamělost" je tuze daleko, to není dobrý směr na rozhodování. Spíš se zamysli nad těhotěnstvím, porodem, miminem, školákem .... Dovedeš si představit sama sebe v roli matky ?

Bože, cos to měla za HA, jestli se můžu zeptat ?

Reaguji na dadabus: Dovedu si sebe představit s miminem, i když mě děsí ta závislost dítěte na mně. Ale nedovedu si představit školáka, nemám ráda starší děti, jsou mi protivné. Jak už to umí mluvit, tak mi to vadí, nevím proč.

tvoje maminka asi ještě pracuje, viď? určitě má ještě "svůj" život, zájmy a koníčky, peníze, kamarádky.... a co až půjde do důchodu? co až bude natolik stará, že pro ni bude problém postarat se o věci, které teď nemusí řešit, protože má ještě dost životních sil a enegrie? až bude OPRAVDU osamělá, necháš ji a tvůj sourozenec, ať si to řeší, jak umí? to mi neříkej...

zakladatelce diskuze - moc dlouho o tom nepřemýšlej a "jdi do toho". to co cítíš, je podle mně normální, já to měla hlavně u druhého dítěte.

přesně tohle jsem měla na mysli...

to ale přeci není jen o tom, jestli dítě bydlí doma... ale tak třeba se o tebe postará, pomůže, když nebudeš moct, budeš v nemoci, pomůžou třeba i finančně, bude tě navštěvovat... Mám kolegyni, která je sama, bezdětná, je jí 55 a když byla v nemocnici, neměla nikoho, kdo by jí tam přinesl věci, kdo by jí vyzvedl, protože potřebovala domů doprovod...to třeba většinou dělají právě děti.... i když jsou zase vztahy kolikrát všelijaký, tak to není pravidlem. Ale kdo jinej ti má pomoci, než rodina? Chlap může odejít, umřít...a co pak? Koho budeš mít? Rodiče už asi ve stáří ne. A kamarádi? Od těch bych si moc neslibovala.

cizí děti jsou úplně něco jiného než vlastní, to člověk pozná, teprve až se na to svoje poprvé podívá, sáhne si na něj....V tomhle ale nejde radit, přesto mít alespoň jedno dítě je přirozené a očekává se to...pokud si nejsi jistá, stále máš ještě čas, do čtyřiceti úplně v pohodě

[cituji=bedrunela]Jo, je fakt že partner není napořád.. ale určitě na delší dobu než děti
podle mě je to naopak,děti jsou na celý život,partner ne.jde i o to že děti jsou jedna krev, kdežto partner,at jsem s ním třeba 40 let, je prostě někdo jiný a nikdy nevíme kdy nás opustí.ale děti zůstanou

tak, tak

kdepak, děti vám taky nebudou na stáří dělat společnost, život je může zavát bůhví kam, do jiného kouta republiky i světa, máme z nich radost, pokud jsou úspěšní, žalost, když je to obráceně, můžou se z nich vyklubat i docela zlí lidé, ale naši, no. Ten, kdo opravdu zůstane, jsou dobří přátelé.

u těchto lidí si tak nějak myslím, že si za to můžou sami...

dobří přátelé už ve starším věku vůbec nemusí žít. Nebo žijou, ale mají co dělat sami se sebou