Rozchod - vaše příběhy, rady jak přežít

Reaguji na Murphy:
tady šlo o chování ... však já neřekla že jsem vše dávala do oblečení ... Ano chci jít do podnájmu , protože se tak naučím i hospodařit . A nepovyšovala jsem oblečení nad přítele to bych nikdy neudělala spíš si myslím , že jsem mu až moc lezla do pr... a to byla chyba ... Ano kupovala jsem si oblečení ale né značkové ... Neměla jsem v čem chodit , protože jsem si to oblečení začala kupovat až od listopadu předtím jsem mu přispívala víc

no na základe vyššie citovaných príspevkov mi to tak prišlo, ok..
Isto by viac ocenil prispenie na stravu ako oblečko, čo mu kupuješ
Každopádne prajem veľa šťastia a vyriešenie tejto sitácie k spokojnosti.

jo, tak úplně to samé mi říkal můj bývalý přítel. nejsou to ani dva měsíce a už má jinou.
žili jsme spolu pět let a on se tak zachoval. to jsou chlapi...

Být co nejméně säma,na každý den se snažit vymyslet si nějaký program....Když děláš něco,co tě baví,tak nemyslíš na to špatné prostě si každý den udělat nějakou radost,na něco se těšit I z maličkostí třeba se těšit na to,že si zítra koupíš svou oblíbenou tyčinku ..atd.

Reaguji na danca187:
Ahojky, určitě máš pravdu, že to chce mít nějaký program na každý den. Ale na mě to nezabírá. Snažím se celý den na to nemyslet,ale stejně to nejde Nejhorší je to večer, když jde člověk spát.....Je to šílený

Ahoj holky, já jsem se taky rozešla nedávno s přítelem. Jsem ráda, že to tak dopadlo, stejně nám to vůbec nefungovalo, už jsem ho ani nemilovala a měla v hlavě někoho úplně jiného. Horší je, že mám teď u něj praxi. Musím u něj i bydlet ovšem z bytu kde teď bydlí se musí vystěhovat a nemá kam jít. Spolubydlící se kterým bydlel do teď s ním už bydlet nechce a on se pravděpoboně tedy nastěhuje ke své nové......ale problém je ten že já tím pádem nemám kam jít. Prostě nevím kde budu příští týden bydlet, žádné známé tu nemám, bohužel na praxi prostě být musím....Vůbec nevím co mám dělat

Za jak dlouho po přerušení kontaktu s bývalým jste se z toho dostaly? My jsme spolu po rozchodu byli kamarádi, a bohužel to byla největší blbost, co jsem kdy udělala, ex je dál se svou novou přítelkyní a já na dně...

Chápu, že nejlepší taktika je nepsat, nevolat, nevšímat si, nezájem...ale nejsem si jistá tímhle: radíte nevolat, aby to byl přesný opak toho, co děláte normálně..aby to byl pro něj šok. Jenomže já- kdykoliv byl nějaký problém, tak jsem se zabejčila a nepsala jsem klidně několik dní, nezvedala telefony...a teď po rozchodu to dělám zase. Ale za opak toho, co jsem dělala předtím, se to považovat nedá. Nemám to udělat spíš naopak?

Nejlepší taktika je myslet sama na sebe (tj. nesnažit se dělat opak toho, co by ex čekal... protože už o žádného ex nejde). Prostě žít život sama za sebe, bez potřeby se šprajcovat nebo se nějak mstít...

Mně to trvalo nakonec překvapivě jen 3 měsíce... a to jsme ani kontakt nepřerušili, vídáme se kvůli práci dál.

Reaguji na lasešůůůp:
No to určitě naopak nedělej nejde o to dělat věci opačně za každou cenu, ale dávat najevo nezájem.

OK, popravdě mu ani psát nechci...vlastně nevím, mám teď v hlavě guláš. Když mi nepíše, tak mi to vadí..když píše, tak taky

to jsem měla stejně...vadilo mi, když na mě kašlal, ale i když se připomínal Když nevíš, tak je nejlepší nic neřešit, nereagovat...tím nic nemůžeš zkazit

Chacha, v tom se vidím....

Ale stejně mi pořád vychází žádný kontakt=nejlepší řešení

Tak teď jsme si poprvé od tý doby (něco přes týden) psali...napsal vlastně to, co jsem už věděla, že na něj přišla ta "krize", že si chce zase užívat a nemít zodpovědnost za vztah. Že se lekl tý doby, co jsme spolu a najednou ho vystrašila představa být se mnou do konce života. Že mě má rád, mrzí ho, že mi takhle ublížil, ale že to tak prostě muselo být. A pořád mi cpe, že chce být kamarád, že to nechce úplně utnout, jen že chce ten odstup- to ale snad měl říct hned a ne až teď??! Takže já jsem opět tam, kde jsem byla..zase mě to hrozně vzalo a zase jsem brečela...pořád jsem měla nějakou naději a to, že mi teď tohle psal ji ve mně ještě víc vzbudilo, ale zároveň mě to ujistilo, že se nevrátí- jsem z toho zmatená. Na to, že ve mně budí naději mi napsal, že neví, co na to má říct

Přidávám se klubu "rozejitých se". Nebrečím (už) netrhám si vlasy zoufalstvím, jen po něm neskutečně toužím. ne po člověku, ale JEHO dotycích, prostě po něm.

Co s tím?