Rozchod - vaše příběhy, rady jak přežít

Štve mě ten pocit prázdnoty najednou... najednou vidim jen ty hezký chvíle a na ty špatný ne a ne si vzpomenout... A teď ten pocit že je s někým jiným... Nevím, co udělat aby to tak nebolelo

tak to buď ráda, že je pryč

Myslím že to co práve zdůraznila Diplomka je dost špatný- ani nemusíš pátrat v paměti.
Neboj, přebolí to. A hlavně si nic nevyčítej, na vztah jsou dva a nemůže na tebe házet všechnu vinu. Hodně štěstí

Reaguji na lentilkah: Jo, to mě taky dostalo... Jsem v šoku s tím jsem ty roky vlastně byla...

Reaguji na lentilkah: Moc děkuji za podporu. Já vím, chce to čas...

Přesně tak,všechno jednou přebolí

Prožívám taky rozchod, ale dle mého názoru nenormální, nebo mi to alespoň tak přijde. Po 6 letech, po vzájemné domluvě. Má přítelkyni, se kterou údajně nic nemá, jen jsou již delší dobu v kontaktu. Byla to pro mě rána, hlavně když jsem ho s ní viděla, to je ale normální. Napsala jsem mu, že mu to přeju, on mi začal psát, že ho určitě ocení víc než já. Vyměnili jsme si pár nepěkných zpráv, načež mi začal psát, že má rád jen mě. Nicméně být se mnou nechce. Já mu napsala, že už toho všeho mám plný zuby a že jsem ráda, že jsme se rozešli. Další den smsky, že chce zůstat kamarádem, že mě má pořád rád a takovový kecy okolo... Když přijel znovu, už byl na koni, dal mi pusu, a když jsem se ho zeptala, co cití ke své přítelkyni, nedokázal mi odpovědět, jen mi rekl, že jsou možná milenci, kdo ví... Je to pořád dokola a hraje si se mnou jako kočka s myší, ale já absolutně nevím, jak z toho ven, místo, aby mi bylo líp, tak je to horší a horší...

Mám dva týdny po rozchodu, kdy jsem ukončila 6 vztah z důvodu nevěry ze strany partnera. Byla to jeho kolegině z práce. (Vzájemně si pomáhali a chránili se aneb Ať žije firemní kultura této firmy). Podle jeho verze to trvalo asi měsíc - jednou se spolu vyspali a pak to prý ukončil. Veškerou vinu přenesl na sebe a myslím, že se stále bude snažit o navazování vztahu se mnou. Včera jsem si psali přes ICQ a pár věcí jsme si ještě vyříkali a ukončili to tím, že se staneme přátelé. Na jednu stranu z toho mám dobrý pocit, na druhou, ale pocit plané naděje pro nás oba...

I když už se před přáteli a rodinou tvářím, že je všechno v pohodě, tak není. Nejhorší je to večer, kdy na mne nikdo nečeká. Ta samota, prázno je hrozná. Jak dlouho to může trvat a nezhoršila jsem si to tím přátelstvím?

Reaguji na MishaBa: Misho já nevím, já jsem taky přistoupila na přátelství a asi díky tomu se z toho nemůžu už dva měsíce vyhrabat a mám pocit, že se točím v bludném kruhu. Vždycky, když ho vidím, tak jsem v tom zpátky. Já si myslím, že přátelství může fungovat, ale až po určité době, když je to plné emocí, asi to není dobré. Vídáme se občas, teď před Vánoci je mi to všechno hrozně líto a vybavuji si jen ty hezké věci, on si údajně "užívá" a chová se tak, jak prý nemohl celou tu dobu. Já si osobně myslím, že měl volnosti až až. Jsem jak na kolotiči, někdy si říkám, jak jsem s ním mohla být a na druhou stranu je mi po něm smutno a čekám, že se stane zázrak...

Přátelství hned po rozchodu nikdy nemůže fungovat. Nejlepší je ho odstřihnout, smazat ze života a pak časem až tam nebudou žádné citové vazby, tak klidně.

Reaguji na kanka: Taky si to myslím... hlavně to vidím na sobě, když už jsem jakž takž v pohodě, zavolá nebo se staví a je to zase v ...... Vidím to, že asi budu muset úplně přestat chodit na FB a nebrat telefony, jinak to nepůjde.

Holky,

děkuji vám za názor. Taky mám pocit, že to není ideální. To naše přátelství funguje jen po ICQ a někdy na FB. Osobnímu kontaktu se budu vyhýbat.

Holky, taky se vám stalo, že jste i po rozchodu měli pocit, že vás s tim člověkem něco spojuje.. jako spíš ve smyslu, že ho nemůžete/možná podvědomě nechcete odstřihnout. Já jsem asi půl roku od rozchodu a pořád mám pocit, že jsem to nedokázala ho od sebe odstřihnout. Dost často se v myšlenkách vracim k těm hezkým věcem. Když mi je fajn, tak si říkám, že to jde i bez něj. Nebo si říkám, koukej, jak mi je suprově. Když mi je smutno, tak to vztahuju na to, že jsem sama a nemám přítele. Vím, že je to blbost, ale v tu chvíli mi to tak přijde. Prostě mi přijde, že to v hlavě tak nějak udržuju. Když něco dělám, co jsme dělali spolu, tak mě napadne, že to zvládám i bez něj. Když jsem šla v noci sama domu, tak to zas byla úvaha na téma, jak sem statečná a že se mi nic nestane, takže si můj ex o mně nemusel dřív pořád dělat takové starosti.
Navíc pojedu na Vánoce za rodiči do rodného městečka a mám úplně hrozný strach, že ho někde potkám. Byla jsem tam naposled na podzim a to když jsem se procházela po městě, tak krom vzpomínek, kde jsme spolu byli, jsem trnula hrůzou, co kdybych ho potkala. Nějak nevím, co s tím. Bude tohle někdy normální? jako, že už si ho do života tahat sama nebudu.

Reaguji na sereina:
Ahoj, podle mě normální ve smyslu zcela neutrální to nebude nikdy... anebo za opravdu hodně dlouho. Ale pravdou také je, že časem je to opravdu lepší a lepší...

Ahoj,jednou tyhle pocity zcela pominou,půl roku od rozchodu je pro někoho ještě krátka doba.Až budeš znova zamilovaná a šťastná,tak už tohle řešit vůbec nebudeš,zůstanou ti proostě jen vzpomínky.Teď je to pro tebe prostě pořád čerstvé a v srdci neuzavřené..Ale bude líp uvidíš