Rozchod - vaše příběhy, rady jak přežít

Víš, tohle je to co mě bolí nejvíc, já se k němu taky mnohdy nechovala hezky, dalo by se říct, že jsem si nevážila toho co mám a chtěla jsem po něm stále něco víc, sama ani nevím co. A teď se obviňuji, že jsem si to vlastně způsobila sama, že jsem ho k tomu dohnala, že jsem nikdy v ničem neustoupila a on se ode mě začal odtahovat.
Cítím se fakt hrozně, od pondělí nemůžu jíst, spát, pořád myslím na všechno hezký co jsme prožili, břečím, hrozně mi chybí, ale zároveň ho už nechci. Kdybych tak mohla vrátit čas, chovala bych se k němu jinak, třeba i on by se choval jinak.

já se chci začít naplno věnovat škole, na jaře budu státnicovat a doteď jsem to dost flákala, takže musím zabrat. Škola a práce mi zas zabere téměř všechen čas, co zbyde budu zas věnovat sportu. Akorát až večer přijdu domů, už se nebudu mít s kým přivítat a pomazlit

s tímhle naprosto souhlasím, nejhorší je být na někom závislá

je nám oboum 22, jenže já duševně dospěla dříve než on, on ještě pořádně neví co vůbec od života chce a to možná způsobilo ty problémy mezi námi, já chtěla ten vztah posunout někam dál, on si asi uvědomil, že si v podstatě ještě nic neužil a zalekl se toho..

to chápu, ale musíme to zvládnout... chovala ses tak,jak si nejlépe uměla,líp jsi to prostě neuměla,za to neobviňuj..Já zas ustupovala pořád... a stejně to nestačilo. Říkám si,musím být od teď vždycky svá,šťastná sama se sebou,je to těžký,ale prostě život jde dál. Ještě obě potkáme spoustu lidí,a co ty víš,třeba ty rozchody pro nás nakonec byly to nejlepší,ale zjistíme to za čas...A co Ti na něm vadilo??

Holky jak to tady čtu, tak jakmile se se začnou chlapy chovat sobecky a bezohledně. Tak nohy na ramena. Já řeším rozchod po pěti letech. Posledních pár měsíců mě stálo hodně. Přítel se odtahoval, ale když jsem se ptala, co je, tak nic. Pak začal být hnusnej, když jsem s nim chtěla mluvit a říct, mu, že se mi vzdaluje. a hledat nějaký řešení... Povídal, že už do vztahu nic nedá, že buď to půjde nebo ne. Ptala jsem se, jestli je to rozchod a on co blbnu. No a dva měsíce poté... kdy já v té době se snažila to nevidět a jen si užívat život s ním, protože on tvrdil, že bez řešení je to super. Chodila jsem kolem po špičkách, protože všichni říkali, že má nervy z práce, tak jsem se těšila, že ho to přejde až v létě nebude mít školu a práci, ale jen práci, že si uděláme dovču..(upozorňuju, že jsme vždy vše řešili a povídali si o tom, takže tato opačná strategie přišla kvůli tomu, že jsem si uvědomila, že jsem asi řešila i blbosti) No a na to už nedošlo. Nevím jestli děkovat nebo proklínat, ale od rozchodu se neozval... na jednu stranu je to moc dobře, prostě mě hodil do vody a já musim plavat na druhou stranu po 5 letech nechápu, jak to jde, hodit vše za hlavu.

Chtěla bych vás požádat o radu. Bývá mi po rozchodu smutno. Po těch asi dvou měsících bez kontaktu vím, že to není chyba ex. Ale co s tím? Vím, že mám něco podnikat a být s přáteli, ale nic to nemění na tom, že stejně usínám a probouzím se sama, že tu nemám tu druhou duši, se kterou si můžu upřímně popovídat a poradí mi. Jak to řešíte vy? Co děláte, aby vám nebylo smutno. Já si to pak, když to na mě přijde, spojuju ( vím, že je to blbě)s ex přítelem a stýská se mi po něm. Ale prostě tak nějak vím, že on s tím má vlastně pramálo společného a to že mě opustil není důvod k tomu, aby mi bylo smutno.
Druhá věc je ta, že nevím jak se s tím rozchodem srovnat. Přítel nebyl hajzlík, takže být ráda, že s ním nejsem nemusím. Byl mým kamarádem než jsme spolu začali chodit. Snažím se (a asi se mi to i daří) mu přát vše nejlepší. Nejsem naštvaná, že mě opustil. Nepřeju mu nic zlého. Jen mě to mrzí a nechápu, kdy se to stalo, že mu to za to přestalo stát. Ale jak se srovnat s tím, že mě opustil fajn kluk. Je pravda, že posledních pár měsíců jsem byla často kvůli němu smutná, nějak jsem cítila, jak se mi vzdaloval (i když tam byly i nádherný okamžiky), nechtěl to se mnou ani probrat, že už nic řešit nechce. A při rozchodu říkal, že nám to nikdy nefungovalo, že to už nemá smysl, že si mě v budoucnu neumí vedle sebe představit, že jsme spolu pět let, ale že si mě vzít nechce(nikdy jsem o svatbě nemluvila), že do toho vztahu dal moc a už prostě nedá nic víc. A další věci. Něco mi i vyčítal. Ale i to chápu, prostě co mi má při rozchodu povídat… no a pak se neozval nic. A já nedokážu být naštvaná, vím že je to fajn kluk. Ale jak se s tím srovnat, jak přestat přemýšlet… s tím že se neozval po rozchodu se dá říct, že se rozešel ukázkově…

Tady nikdo není?

Přestaň se tím užírat a přemýšlet proč a jak, ono to jeho chování nemusí mít ani racionální důvod, nejspíš, ač to zní tvrdě, tě přestal milovat. To byl tvůj první vážný vztah? A jak z toho, no, nejlepší lék je čas, ber to z té druhé stránky, máš čas na sebe a své zájmy, nové známosti, cestování, vzdělávání. A uvidíš, že časem bude líp a líp. To, že přerušil veškerý kontakt je to nejlepší co mohl udělat.

Reaguji na kanka: Jo, byl to můj první vážný vztah. Prostě furt přemýšlím co jsem udělala špatně, že mě přestal mít rád. Vím, že nad tím nemám přemýšlet, ale aspoň bych se z toho chtěla poučit.. A pak si říkám, že to nikdy lepší nemůže být, když prostě pořád budu dost impulzivní. Navíc mi zůstal náš pes (Mám ho ráda, ale mrzí mě to, že se ani o to nestaral, jako jestli ho budu moct mít).

Nemusela jsi udělat vůbec nic špatně, neblázni. A to, že jsi impulzivní přece není chyba, každý jsme nějaký. Můžu se zeptat kolik ti je? A bývalému příteli?

Reaguji na sereina:
Nech tomu čas, uvidíš, že to bude pomaličku bolet míň a míň... klidně plakej, jestli se ti uleví (já vždycky brečela v posteli před usnutím), ale ono se to bude pomaličku zlepšovat, věř mi...může to trvat třeba i několik měsíců, ale pak jednou se probudíš a bude ti fajn a budeš vědět, že už je to za tebou...přijde prostě jednou moment, kdy budeš vědět, že to přebolelo. Někomu to trvá týden, někomu půl roku, ale vždycky se ta bolest pomalu otupí a přebolí to.

Chápu, že se ptáš, co bylo špatně a jak se to mohlo stát....i takový myšlenky jsou přirozené. Ale ono si budeš postupně otázek pokládat míň a míň, až si jednou řekneš: No, stalo se, nevyšlo to, život jde dál. Uvidíš, že do toho dospěješ, jen to chce čas

Reaguji na kanka: Mně je 21 a on byl stejně starý.

Reaguji na Patty: Já doufám, že někdy přijde ta doba, kdy se mi nebudou klepat kolena, když se někdo zmíní, kde bysme se mohli někde potkat. Ráda bych nad to všechno získala nadhled, aby mě to neštvalo, nemrzelo, abych věděla, že mě nerozhodí, když se dozvim, co dělá.

Ale to přijde, neboj. Ač tomu teď nevěříš. 21, no, tipla bych si,že prostě získal pocit, že si nic neužil a nechce se vázat.

Reaguji na kanka: Asi nejseš tak daleko od pravdy. Říkaly mi to i starší kamarádky, ale prostě nikdy jsme nebyli ti dvá, co jsou pořád spolu. Měli jsme své zájmy a kamarády. A stejně to skončilo stejně jako kdybysme neměli každej dost prostoru pro sebe.

Co je na tom rozchodu takový hrozný je to, že to byl můj první vážnej vztah, moje první pořádná láska a člověk si začal po nějaký době myslet, že to tak musí zůstat. NAvíc jsem se dokud jsem byla s ním po ostatních klukách nijak nekoukala, vždycky jsem měla pocit, že on je pro mě ten nejlepší. A teď mi přijde jako že všichni ostatní kluci nebudou ke mně nikdy tak hodný, nebudou dělat to co on pro mě dělal. (Jo, nebylo to takhle růžový, ale já ty ostatní věci považuju, že k tomu patří, že se dvá někdy nepohodnou, ale usmíří se)

Ahoj všem, prosím o nějakou radu, povzbuzení apod., protože už jsem totálně zoufalá. Po 5 letech jsem se já rozešla s přítelem - důvodem bylo už jeho nesnesitelné chování vůči mně. Říkal mi věty typu: nechci se s tebou vidět, nemáš čas být s tebou, vyhovuje mi se nevidět, nestýská se mi apod. Když mi zjistili vážnou nemoc a skončila jsem v nemocnici, ani se o mě nepostaral. Nechal mě samotnou v horečkách, zvracení a průjmech a řekl mi, ať si vezmu prášek a zaspím to. Když jsem si myslela, že čekám jeho dítě, tak mě obvinil, že jsem si s ním to dítě uhnala schválně, abych si ho pojistila a ať si pamatuju, že jestli jsem těhotná, tak že jdu na potrat. Poslední kapkou bylo, když mi řekl, že nebude jako ***** jezdi přes celou Prahu, aby byl se mnou. Bouchly mi nervy a příšerně jsem na něj vyjela a ukončila to (po telefonu). Pak přijel, abychom se majetkově vyrovnali (to mu nevadilo jet za mnou přes celou Prahu) a jak jsem prostě byla v ráži, tak jsem mu to všechno vmetla z první ruky. Zeptal se mě, jestli mám ještě potřebu mu něco vyčíst, pak odešel a bylo hotovo. Výsledkem je to, že já jsem vztah ukončila, ale je mi na *****, už měsíc a půl řvu kudy chodím, zhoršil se mi zdravotní stav, má to vliv na moji práci. Chybí mi, stýská se mi, prostě ho pořád miluju... Najednou nemám nic - partnera, bydlení, peníze, psy.... Vím, že vztah jsem ukončila já, ale on dobře ví proč. Jeho chování už jsem prostě snášet nemohla - ale teď doufám, že si něco uvědomí, chytí se za nos a třeba se změní, bude to zase fajn jako dřív. Ale asi se upínám zbytečně, nic z toho se nestane. Jen se nestačím divit, jak se ke mně po takové době dokázal takhle chovat... Hlavně když věděl, že ho potřebuju jako oporu už kvůli té mé nemoci. Poraďte prosím, jak se dostat z těch depresí, stavů totálního smutku, kdy mě vadí i dýchat a nejradši bych zalezla do skříně a tam už zůstala... Jsem schopná brečet 4 hodiny v kuse, až se ubrečím do spánku... První myšlenka ráno je na něj, poslední večerní taky... Je to hrozné, už tohle dál nechci... Chci se zase smát, být veselá a šťastná...