Marissa1985
"Odmilovat" velkou lásku je těžké, zvlášť, když rozchod iniciovala druhá strana (asi? není to úplně jasné z toho, co píšeš). Ty skoro čtyři roky, co jste od sebe, jsou sice už dlouhá doba, ale asi to odpovídá hloubce Tvého citu a míře zranění, které ti to přineslo. Prostě budeš potřebovat na citové uzdravení víc času, ale jednou určitě přijde den, kdy si řekneš, že sis na něj celých čtyřiadvacet hodin nevzpomněla. Ber to jako situaci, kterou sis nevybrala, ale kterou musíš prostě ustát. A uvidíš, že se jednou ukáže na obzoru někdo, s kým si ty věci, o kterých píšeš, zas budeš umět představit...
A ta nenávist? Člověk, který si váží sám sebe, si přece nenechá zaplevelit duši takovým sebedestruktivním citem...
hašlerka
Děkuju za reakci. Rozešel se on. Ono to bylo asi těžší i proto, že jsme po rozchodu udržovali jakýsi "poměr". Když jsem to pak psychicky neustávala (jsme spolu "něco" měli a já z toho byla pak hotová, páč on to bral jako čistě jen sex a já jakože spím s někým ke komu pořád chovám city), tak jsem to naše tajný scházení ukončila, takže si našel přítelkyni .. Kterou vlastně pak podvedl se mnou (tou líbačkou). Jindy bych tohle neudělala, mám negativní názor na to, aby se člověk vrtal někomu do vztahu ať jakýmkoliv stylem, ale prostě jsem ho ještě fakt moc chtěla, a navíc jsme byli oba opilí.. A je fakt, že on se mi právě sám od sebe ozýval, má svoje bejvalky tak trochu jako harém.. Se to o něm i říká prý. Takže je to takový složitější.. Ale jak říkám, věřím a zdá se mi, že už jsem se z toho dostala. Sic na něj ještě pořád někdy myslím, ale už to není jako dřív, že by to bylo každý den.
Navíc teď mám zatím skvělého přítele.. Jen jak říkám, po nějaké době to ochladne (každý ten můj vztah-z mé strany) a já srovnávám, divné, že?
A co se týče té nenávisti.. Byla jsem rok ve vztahu, kdy ten přítel se ke konci choval někdy hnusně (samolibej frajírek) a měla jsem velký podezření, že mě podvádí.. Nedávno mi to dobrý známý potvrdil (už spolu delší čas nejsme a já mám jiného). Takže teď, když už to vím "na beton" cítím takový divný pocit, nějak se s tím faktem srovnávám.. Jsem to tušila, ale vědět to na jisto. Spíš jde o to, že mi v tom vztahu, i když jsem na něj uhodila a chtěla se rozejít tvrdil, že nikoho nemá a že mě miluje a nedokáže si to beze mě představit. Spíš takový velký zklamání (ne proto, že bych ho milovala, to ne) a dá se říct, že na něj pomýšlím s takovou nenávistí a to mě trápí právě..
Koukám, že jsem se tady pěkně vypsala
A s tou nenávistí - úplně nejhůř snášíme, když se někdo nebo něco dotkne našeho smyslu pro vlastní hodnotu. Tenhle Tvůj partner to udělal docela natvrdo, takže i když jsi ho vlastně nemilovala, cítíš to jako křivdu na duši, že si vlastně nevšiml, jaká jsi bezvadná holka a že bys mu mohla stát za věrnost a tak... Budeš muset chvíli počkat, než Ti to začne být víceméně jedno. Chce to čas a práci na sobě.
P.S. A na druhou stranu, kdybys ho měla ráda, bylo by to asi ještě horší, že ano...
(Jinak tedy, nebylo by na čase skončit s výběrem kluků, co jich mají na každém prstě deset?)
hašlerka
Teda, musím říct, že zírám! Vážně jsi dobrá psycholožka To, co jsi napsala na sobě poznávám a vím o tom, ale já se sleduju už nějakej ten pátek a Ty to poznáš za dva příspěvky
Bohužel jsem typ člověka, co má asi rád (bohužel pro mne), když mu je tak trochu "ubližováno"-tedy vybírá si hezké kluky, kteří samozřejmě jsou málokdy dokonalými partnery (nikdy nevyvinou takovou iniciativu, berou za čas partnerku trochu jako samozřejmost atp.).. Vědí, že je o ně zájem a chovají se podle toho.. Ale nemyslím tím, že by se některý z partnerů choval nějak zle, to ne. Až na toho posledního, jak jsem psala s tou nevěrou.
Jinak myslím, že máš pravdu a doufám, že teď jsem si zatím konečně vybrala jinak.. Ale začínám mít pocit, že podvědomě mě zas přitahují ti frajírci a začínám zas pokukovat jinde Rozhodně, ale nehodlám nikomu ubližovat, tak věřím, že to je přechodnej stav
Jinak jsem taky četla, že když má člověk nedostatek lásky ze strany matky, tak si pak vybírá podobné partnery-tedy takové, že budou partnerku tak nějak zanedbávat.. Ale to je asi fakt trošku složitější téma a navíc patřící do jiné diskuze.
Můžu se zeptat-nezajímáš se nějak víc o psychologii?
Jinak je fakt super, že si člověk o takových věcech může popovídat, myslím, že i to hodně pomáhá!
Achjo holky, s těma chlapama je to strašný, já už s tím svým dva dny nemluvím a to bydlíme spolu. To je furt něco, pokod se nehádáme kvůli jeho průserům, který dělá každou chvíli (myslím tím chlast), tak na mně pořád hledá nějaký chyby a vyčítá kraviny. Budem spolu teď 2 a půl roku. už delší dobu přemýšlím o rozchodu, jenže nejenom, že u něj bydlím, ale taky pracuju. Můj život by se změnil od základu a já i když je na mě takovej jakej je, tak mám strach odejít...
Vendelinko to mě mrzí. Chlast je prevít. Nemá cenu udržovat vztah jen kvůli tomu, že u drahého bydlíš či dokonce jak píšeš i pracuješ. Ta změna od základu by tě každopádně posílila, toho bych se zas až tak nebála. Je to sice veliký krok, ale zálaží na tobě, jak to cítíš. Můžeš si vybrat "pohodlí" v nespokojeném vztahu, nebo zkusit nový život. Zkoušela jsi to s přítelem nějak řešit?
Zmijucha
Mockrát jsme to řešili, ale jenom sliby chyby, vydrží chvilku být hodný, ale pak je to zase pořád dokola, nechce se mi s ním vůbec nikam chodit, vždycky akorát všechno zkazí a je zlej. Nadruhou stranu umí být tak strašně hodnej, že bych ho nevyměnila, ale těch okamžiků už není tolik. Možná jsem hloupá, že pořád doufám. Nežiju a jsem pořád ve stresu. Ale já se bojím, že nebudu umět žít ani bez něho. Obdivuju všechny, kdo zvládnout sbalit kufry a jít. Asi jsem slaboch..
vendelinka1
Nejsi slaboch. Je těžké odejít od toho druhého, když ho stále miluješ a doufáš. Problém je v tom, že tak většinou zbytečně ztrácíme roky, které mohly být produktivnější Až když se situace vyřeší a začněš nový život, řekneš si, jak to bylo vlastně jednoduché.
On se člověk jen tak lehce nezmění, chvíli bude sekat latinu, když mu poteče do bot a pak se zase vrátí do starých kolejí.
Držím pěsti ať se dobře rozhodneš a jsi spokojená.
Alison:
Pořád tak nějak podvědomě sleduju hlavně tvou story, protože mi připadá, jako bych četla o sobě.
Byla a jsem také v situaci, kdy si říkám, že nevím, jestli ve vztahu pokračovat dál, protože ho SAMA nezvládám. Resp. nezvládám ho tak, jak by si ten vztah zasluhoval.
Navenek se snažím nic nedramatizovat, hraju statečnou holku, ale uvnitř mě tyhle každodenní pochyby strašně žerou. Všechno se to odvíjí od zdravého sebevědomí, a to já mám jen na té vesnici, přesně, jak jsi kdesi psala.
Je mi jasné, že tenhle přístup nemůže vztahu prospívat. Nejsem extra společenský typ, flirty nevyhledávám, i když by samozřejmě příležitosti byly, jsem zamilovaná do svého přítele a přes tu zamilovanost nevidím ty okolo. Přesně to bych očekávala od něj. Pokud jemu je přirozené bavit se, mít kamarády i kamarádky, mám dvě možnosti. Buď se s tou jeho přirozeností smířit a popřít tak tu svoji, nebo si najít vztah s někým, komu je přirozené to, co cítím já.
Ideální teorie. Jestli ona by ale potom nevládla tak trochu nuda? Nebo by bylo fajn najít třetí možnost?
Vláďa
Ta holka mi leze na nervy čím dál víc, nenápadně ho uhání a on dělá, jako by se nic nedělo Nebo je snad normální, aby mu psala v sobotu odpoledne, že zajdou na pivo v pondělí, nakonec zašli už v sobotu večer, a včera odpoledne mu volala, že by mohli zajít dnes ještě s dalšíma lidma na oběd, a večer mu zase psala, že někde chlastá, jestli nechce dorazit? Nevím, jestli si ze mě ten můj už nedělá srandu, ale má se stěhovat s kamarádem, se kterým byl v podnájmu, a tahle holka jim prej nabídla, ať bydlí u ní No nic, nemám svatozář a nekonečnou trpělivost, kdyby u ní bydleli, tak by to byl fakt konec
A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.