Jak zachránit vztah procházející krizí

Reaguji na Adka: já vím ale možná měl pravdu že to mimčo zkusíme až později..dnes když šel do práce tak sem vztala s ním..byl upně jiný..pusu mi sice dal ale žádna sláva. já ho opravdu moc miluju a chci s ním být. a dokážu si s ním představit budoucnost... celou noc jsem nespala,přemýšlela a nejvštší chyby byli ve mě..žárlivost adpo. já ho nechci ztratit...chci změnit své chování a negativní myšlení..jen nevím jak začít..proto hledám rady tady...díky

Ahoj holky, prosím Vás, poraďte mi. Nevím kudy kam a nikdy jsem se necítila tak strašně jako poslední 2 měsíce.
Popíšu vám můj příběh. S partnerem jsme 6 let. Z toho 1,5 roku manželé. Můžu říct, že poslední 4 roky máme problémy v intimním životě. No, problémy je slabé slovo. Prostě se spolu nemilujeme. Možná to vychází na 1x do roka nebo 1x za 2 roky a to jen když jsem se opila a vynutila si to. Já jsem asi úplně hloupá, když jsem si ho před tím 1,5 rokem vzala. Byla jsem bláhová a myslela jsem si, že se asi něco změní. Ale nic se nezměnilo. Nebyla žádná svatební noc, žádné líbánky, prostě nic. Na každé dovolené jsem jen naštvaná, když vidím kolem páry, jak se něžně objímají a milují a já nic. A jak jsem se celé ty roky cítila? Hledala jsem v životě jiný smysl a snažila se tu díru zaplnit jinak. Zařizovala jsem byt, teď jsme zase hledali pozemek na stavbu domu atd. Prostě mít hlavu něčím zaměstnanou. Ale když to na mě přišlo a já si uvědomila, že mi chybí něco opravdu důležitého, měla jsem depky a kolikrát se snažila mu to vysvětlit, že mě to trápí, ale on s tím nic nedělal. Dá se říci, že jsem nakonec rezignovala. V září jsem vysadila antikoncepci a řekla si, že to stejně nemá cenu do sebe ládovat, když je to k ničemu. Ale ouha, po vysazení se dostavila neskutečná chuť na milování, zhubla jsem, cítila jsem se úžasně. Ale s partnerem spát mě nelákalo. A začlo mi to vrtat v hlavě, co teda s tím. A v prosinci jsem prostě měla jakési zvláštní nutkání a koukla na seznamku (hledám kamaráda), kde jsem odepsala na jeden inzerát, kde jeden zadaný kluk by rád poznal holčinu a nahradil si něco, co mu chybí. No a měsíc jsme si psali, dopisy to byly úžasné a já věděla, že je to jedinečný člověk. V lednu jsme se sešli a na první pohled jsme se do sebe zamilovali. A teď jsme z toho oba hotový, protože záměry byly úplně jiné a prostě nevíme kudy kam. Byli jsme spolu i 3 dny na horách a já nikdy nezažila tak nádherný čas. Milování s ním je krásné, vše s ním je krásné. On je ale trošku v rozdílné situaci s tím, že on s partnerkou žádný větší problém neměl jako já. Jsou spolu 1,5 roku, nebydlí spolu, ale tvrdí, že pro rodinný život je ona ta nejideálnější varianta, že ho moc miluje a udělala by pro něj cokoli. Ale že se zamiloval do mě a neví co teď. No a co já teď s tím vším? Hlavní problém je ten, že nevím, co s manželem. Já se nedokážu přetvařovat. Sice jsem mu nic neřekla, ale on začal tušit, že se něco děje a začal se strašně snažit. Tak jak nikdy nikam nechtěl chodit a nic ho nebavilo, tak je teď samý nápad, co a jak podniknout. Zkusil se ke mně i najednou přitulit a chtěl se milovat, ale já jsem nemohla. Je to hrozné, ale já mám kopřivku jen se mě dotkne. Já nevím, co s tím. On je hodný člověk, vím, že mě má rád a prý mě nechce ztratit a možná bych mu měla dát šanci, ale i když jsem si to řekla, nejde to. Holky, asi je jasné, co bych měla udělat, ale potřebuji to s někým probrat. Děkuji za jakýkoliv názor...

Reaguji na usmevava: Prvně Ti napíšu, že to co cítíš není zamilovanost, může se to tak i nakonec stát, proč ne, ale v tuhle chvíli jsi zkrátka vyprahlá po něčem co Ti chybělo a to se Ti nyní dostává. Až se nabažíš a budeš stále cítit lásku, můžeš říct, že jsi zamilovaná.

Pokud máš z dotyků manžela kopřivku, je na čase být férová a situaci otevřeně řešit. Neumím si představit, že v této situaci by se něco výhledově změnilo na Tvém vztahu k němu.

a co on? miluje tě? opravdu? chce s tebou být? umí si s tebou představit budoucnost? ve vztahu nejsi sama, na vztahu se musí "dohodnout" vždycky dva lidi... když se nedohodnou, vztah neni...

čim víc ho nechceš ztratit, čim víc ho chceš vlastnit, připoutat k sobě, tim víc ho v důsledku od sebe odpuzuješ... přestaň mít potřebu ho vlastnit, ovládat, přestaň mít potřebu aby se choval tak, jak chceš ty... dej mu prostor a příležitost, ať k tobě může přijít sám, jestli bude chtít... jestli ti bude chtít bejt nevěrnej, tak ho stejně neuhlídáš... jestli s tebou nebude chtít bejt, tak ho k sobě stejne do smrti nepřipoutáš... a jestli se ti to povede, tak tě ten vztah stejně nebude uspokojovat... jediná možnost je respektovat jeho svobodnou vůli...

Reaguji na usmevava:
nejsem holka ( ) tak jen takovou poznámku... neni to jen o tobě, ale spíš v obecný rovině... spousta věcí v životě má jakýsi bod zlomu, a i když se pak člověk snaží sebevíc, za oním bodem zlomu už neni co řešit... ale jestli jsi ty už za bodem zlomu, to budeš muset bohužel rozhodnout jen a jen ty sama...
ta moje poznámka se týká moudrosti "když zjistíš, že jedeš na mrtvim koni, sesedni"... kdo nezná, přikládám bližší informace a různá "řešení"

„Když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni!“
(přísloví Indiánů kmene Dakota)

Rozdíly mezi primitivním myšlením předků a dnešním způsobem uvažování nejen expertů, ovlivněným moderními náhledy na život lze stěží porovnat lépe, než pomocí strategie mrtvého koně. Když „chcípne kůň“ ve státní ekonomické strategii, často tito experti zapomínají na rozum a prosazují naprosto nelogické postupy:

- obstarají si větší bič
- vymění jezdce
- říkají: „Vždyť ten kůň vždycky jezdil...!?“
- založí pracovní skupinu pro analýzu koně
- navštíví jiná místa, aby se podívali, jak se tam jezdí na mrtvých koních
- zvýší standard kvality pro jízdu na mrtvém koni
- vytvoří „údernou skupinu“ pro oživení mrtvého koně
- založí výcvikový kurs, aby se naučili lépe jezdit na mrtvých koních
- vypracují srovnávací přehledy různě mrtvých koní
- upraví kritéria, podle kterých se určuje, zda je kůň mrtvý
- zaplatí externí specialisty, aby jezdili na mrtvém koni
- zapřáhnou několik mrtvých koní k sobě, aby se jim společně lépe táhlo
- prohlásí, že žádný kůň nemůže být natolik mrtvý, aby se na něm ještě nedalo jezdit
- uvolní dodatečné prostředky na zvýšení výkonu mrtvého koně
- vypracují studii, aby zjistili, zda pro tento problém existují levnější poradci
- zakoupí něco, po čem bude mrtvý kůň běžet rychleji
- rozjedou reklamní kampaň, že jejich kůň je mrtvý „lépe, rychleji a levněji“
- založí nadaci kvality, aby našli uplatnění pro mrtvé koně
- přepracují výkonové parametry pro koně
- zřídí nákladové středisko pro mrtvé koně
- nasednou na svého starého slabého osla a zamaskují ho mrtvým koněm
- nařídí nám přesčasy a nošení mrtvého koně
- zrestrukturalizují stáj
- zdvojnásobí příděly krmení
- prohlásí, že mrtvý kůň byl už od samého počátku jejich cílem
- povýší jezdce
- budou zapírat, že kdy nějakého koně vůbec měli, sednou si a budou čekat,
…. až se kůň sám zvedne...

Reaguji na jirik: Tak tohle má něco do sebe. Je to logické a přesně to popisuje moje myšlení, které si stále nechce připustit, že kůň je mrtev a snaží se to ze všech stran analyzovat a měnit různé úhly pohledu, aby byl kůň viděn živý

jj, tohle má něco do sebe už veeelmi dlouho a zdaleka nejen u tebe já když si tohle poprvé přečet před víc jak 10 lety, tak jsem se taky poznal ono je nejtěžší připustit a pochopit, že kůň je opravdu mrtev... když už člověk rozhodne, že pro něj je kůň mrtev, a on teda sesedne, tak pak už je to cesta ke "světlým zítřkům", i když to na začátku bolí... ten největší problém je ale překonán... jenže tohle prozření musí udělat každej sám mimo jiný proto, že pro každýho je mrtvej kůň v jinou chvíli... divila by ses, kolik žen zkusilo jet na mrtvym koni tim, že se snažily zachránit vztah otěhotněním a porodem... některým to zafungovalo, asi jejich kůň nebyl ještě uplně mrtvej... ale nikdo nemůže ve finále rozhodnout za tebe, protože s důsledkama se budeš vždycky potýkat hlavně ty...

Reaguji na jirik: Já tomu moc dobře rozumím a v běžným životě jsem logicky uvažující jedinec, který se vždy ale bohužel snaží všechno analyzovat a rozhodnout se až po uvážení. Ale tohle asi nezvládám. Už o tom takhle intenzivně přemýšlím 2 měsíce - dá se říct, že nejsem schopná myslet na něco jiného. A pořád jsem nic nevymyslela. Partnerovi se nejsem schopná podívat do očí. Nejsem schopná s ním komunikovat a v jeho blízkosti se cítím jako na trní. Nejraději bych utekla. Chce to jen prostě udělat ten nepříjemný krok a sesednout. Krok, který bude bolet, krok, se kterým člověk ztrácí veškeré jistoty, které do teď měl. Krok, který zboří jeho celý dosavadní život, který budoval. A věřím, že pak se člověk cítí svobodný a může začít od začátku. A s tím otěhotněním máš pravdu. To je ta největší blbost si myslet, že to dítě zachrání. Jen se v životě těch dvou objeví jiný cíl, na který zaměří veškerou svoji pozornost ale vzájemně si budou stejně cizí.

vítej v klubu a to jsem ryba, o kterých se spíš tvrdí, že jsou emotivní a pocitový

obávám se, že nic moc už nevymyslíš... spíš to chce zhodnotit plusy a mínusy obou variant (zůstat, versus odejít), a máš výsledek... pak ti do toho může začít mluvit ego, který nebude chtít pustit starý zajetý koleje, může ti do toho kecat strach ze samoty, může ti do toho kecat bolest z utrpení, strach z bolesti a neznáma... ale jestli nemáš důvod zůstávat, tak asi neni co řešit... můžeš si s manželem promluvit, zeptat se proč se choval tak jak se choval... třeba měl nějaký objektivní důvody... můžeš tohle všechno hodit na misky vah a pak se rozhodnout, kde máš ty svoje hranice, co jsi ochotna akceptovat, a co už ne... jestli se rozhodneš zůstat, existujou různý techniky, jak získat novej vztah ke starýmu člověku... jestli se rozhodneš odejít, existujou techniky jak to překonat...

jj, přesně o tom to je... a ještě než sesedneš, tak si ujasni, jestli sesedáš kvůli tomu jinýmu, nebo kvůli sobě... protože pokud se stane, že tamten svou partnerku nakonec neopustí, a ty bys zůstala sama, tak aby sis to pak nevyčítala... spousta lidí zůstává v nevyhovujícím vztahu, protože se bojí samoty, bojí se udělat ten krok a sesednout... pokud na to ty najdeš odvahu sama za sebe, tak jsi na tom líp než spousta jiných lidí... odpoutat se od představ, snů, hmotných věcí a symbolů společnýho žití je trnitá cesta...

jo, většinou to tak je... ale občas se právě povede najít novej vztah ke starýmu člověku prostřednictvím dítěte... holt život neni podle pravítka, a co fungovalo jednomu, nemusí fungovat druhýmu

To já moc dobře vím a nechci to udělat kvůli němu. Protože vím, že teď mám z něho hlavu v pejru a nedívám se na věc reálně. Jsem prostě zakoukaná a kdoví, jak to dopadne. Je mi s ním hezky a říkám si, že toho musím využít. Třeba je to jen na krátko, třeba na celý život. Ale raději s ničím nepočítám. Já počítám s tím, že ji kvůli mě neopustí. Zpočátku to bylo těžké si to připustit. Ale jak říkáš, musím to udělat kvůli sobě a ne kvůli někomu jinému. A zajímavé je, byla jsem teď u tří různých kartářek a všechny mi řekly úplně to stejné : manželství je mrtvé, je potřeba z něj vybruslit a s tím mi pomůže právě tady ten, jedna z těch kartářek ho nazvala "otevírač dveří". Prý je to osudová osoba v tom, že mi pomůže ven z manželství, otevře mi oči, ale není to ten pravý, ale ten prý brzy přijde.
Tak jsem zvědavá. Jinak doma je to hrůza a oba se jen trápíme. Nevíme, co si říct. On se mě asi bojí zeptat a já nemám odvahu. Myslím si, že to nebude mít dlouhého trvání, než to jeden z nás psychicky nevydrží a rozsekne se to.

Reaguji na usmevava:
Je možné, že občas (a asi bude dost často) se objeví někdo, kdo nám má tak nějak pomoci se rozhoupat. I když pak z našeho života zmizí.
Myslím, že už jsi stejně tak nějak rozhodnutá, jen udělat ten krok.

Reaguji na finofilka: Přesně tak. Já jsem ještě taková povaha, že já strašně dlouho nic neřeším (ne, že neřeším, ale spíš že si to nepřipouštím a sama sobě si nalhávám, že to tak vlastně není), dusím to v sobě a to může u mě trvat hodně dlouho. A manžel je to stejné. My to oba pohnojili tím, že se nic nedělo. I když jsem se někdy dovtípila já, on nijak nereagoval a já zase padla do stejného pocitu beznaděje. Prostě teď už vím, že v dalším vztahu budu vše řešit za včasu. Když se problém neřeší, tak sám nezmizí. Jen dokud se něco nestane, padne poslední kapka a pohár přeteče. Člověk otevře oči a řekne si - ale já takhle žít dalších 30 let nechci. A když se objeví ještě ke všemu člověk, který vám ukáže, jaký život může být a o co přicházíte... Vždyť já už si začínám říkat, že to musím ukončit už jen díky manželovi. Vždyť jeho to taky takhle nemůže bavit a nemůže být šťastný....

Reaguji na usmevava:
No já jsem úplně ten samý případ.... Držím pěsti

Reaguji na finofilka: Díky. A kartářka mě taky velice potěšila, když jsem jí řekla, že je mi teď tak hrozně, jako nikdy předtím, že nikdy jsem v takové situaci, kdy nevím, co dělat nebyla. A ona na to, že bude ještě hůř, že to nejhorší mě čeká, že budu plakat atd. a to vše do léta, ale pak mi bude dobře. No už se vážně těším na to, co mám před sebou

Reaguji na usmevava:
je třeba věřit. Ehm, myslíš, že bys mi mohla poslat odkaz na tu kartářku do osobní zprávy?