Jak zachránit vztah procházející krizí

tak s tím souhlasím...takhle jsem vysvětlila náš problém příteli asi před dvěma roky, nicméně i když se nám to nepodařilo změnit, pořád jsme spolu. On je spokojený, já učinila nedávno pokus o rozchod, ale nakonec jsem to nedokázala a jsem trochu v bludném kruhu:vztah s ním mě sice moc nenaplňuje, ale mám dojem, že bez něj nedokážu být. Tak nevím co s tím.

millou
Jestli je to jen strach být sama, pak sebrat odvahu, urovnat si v hlavě pro a proti... Říct si, že tě čeká ještě spousta pěkného a jít ...

určitě je to strach být sama, ale taky se bojím, že i když tenhle vztah třeba nebyl dokonalý, byli jsme spolu pár let a možná, že ty příští vztahy můžou být i horší...no, ale nakonec jsme se stejně rozešli, takže se pokouším neustále věřit, že to byl správný krok.

je to strach z toho být sám, a nejen on... strach že už neexistuje nikdo jiný, kdo by o mě stál, strach že nenajdu nikoho lepšího, a tenhle partner/partnerka to bylo to nejlepší, na co "mám nárok", na lepšího prostě ne... taky je o to o zvyku, když si člověk zvykne, že se vedle někoho probouzí a usíná, že má doma společnost, že má s kým někam vyrazit, a najednou to neni, tak je to nezvyk, pocit nepohodlí, a člověk se snaží co nejřív se toho nepohodlí zbavit... po čase si zvykne že je sám, a za čas je zase nezvyk, že mu někdo "cizí" chodí po bytě, dělá nepořádek, přepíná televizi a v noci chrápe a krade peřinu

to je dobrá cesta, jen se o to nepokoušej, prostě tomu věř! přijmi to, je to správně tak jak to je a tečka... co ty víš, co se stane za pár dní, týdnů?

kámoška mi poslala takovej zajímavej příběh, možná ho znáte, tak ho sem vložim, třeba to někomu pomůže

Jeden starý muž hospodařil se svým synem na malém statku; měli jediného koně. Jednoho dne jim kůň utekl.
"To je strašné," litovali ho sousedi. "Taková smůla!"
"Kdož ví, jestli je to smůla, nebo štěstí," odpověděl sedlák.
Za týden se kůň vrátil z hor a přivedl s sebou do stáje pět divokých klisen.
"To je ale štěstí!" říkali sousedi.
"Štěstí? Smůla? Kdož ví?!" odpověděl starý muž.
Druhý den se jeho syn pokoušel zkrotit jednu z klisen a zlomil si nohu.
"To je hrozné, taková smůla!"
"Smůla? Štěstí?"
Do kraje přišli verbíři a odváděli mladé muže do války. Sedlákův syn se jim nehodil, a proto ho nechali doma.
Štěstí? Smůla?

to je oč tu běží

jj, právě a ty máš dvě možnosti - buďto se budeš snažit zuby nehty zůstat v minulosti a držet vztah, kterej nefunguje, a nebo začneš věřit, že je všechno tak, jak to má bejt, jestli spolu máte bejt tak se k sobě vrátíte "s čistým štítem", a otevřeš se nový budoucnosti s vírou, že to, co se stalo, je to štěstí

Ahoj, jsem tu nová a potřebovala bych se vypsat a i poradit.
S přítelem jsem 9 let, z toho 3 roky spolu žijeme. Asi před 2 lety jsem si začala psát SMS s klukem, nicméně jsem netušila, že se to zvrtne. Psali jsme si pořád, třeba 30 SMS denně, o všem možném, pak zašli na oběd a pak ještě jednou. To trvalo cca 2,5 měsíce. Přtel o ničem nevěděl, až na té 2.schůzce jsme se všichni 3 potkali náhodou v restauraci (jsme z malého města). Podotýkám, že k fyzickému kontaktu nedošlo!, pouze k těm SMSkám a 2 obědům, a že ani z mé strany nešlo o nic jiného, než si možná dokázat, že ještě po těch letech bych se přece jen mohla někomu jinému líbit. Dopadlo to tak, že po sálodlouhých vysvětlováních, že o nic nejde jsme se přece jen pohádali, staly se nějaké ostřejší věci a nakonec se rozešli. On se odstěhoval a koupil si nový byt. Asi za 3 měsíce jsme se k sobě vrátili a po roce jsem svůj byt prodala a šla bydlet k němu s tím, že si brzy na to pořídíme větší byt a rodinu a abychom to lépe zvládali finančně. S tím dotyčným jsem kontakt ihned ukončila. Nicméně teď je to rok, co bydlím u něj a neustále mi něco vyčítá (vyčítal i před tím). Já jsem mu za těch 9 let nebyla nikdy nevěrná, s nikým jsem si nedopisovala ani se s žádnýma chlapama nescházela. Zato můj přítel od začátku chodil po diskotékách a nechtěl abych chodila s ním, po večerech jsem nevěděla kde je a co dělá, protože když nechtěl, tak mi telefon nevzal. Po roce a půl se líbal na diskotéce s holkou - to jsem mu nakonec odpustila a už mu nic nevyčítala. Snažila jsem se zase mu věřit, ale jeho chování ke mě nebylo někdy moc pěkné, až když jsme spolu začali bydlet, tak se to tak nějak urovnalo a byli jsme v pohodě. No a od té doby, co žijeme u něj se nedá vydržet. Vše je pěkné do té doby, když toho dotyčného potká/potkáme, z dáli uvidíme, uvidíme jet v autě... Pro sprosté nadávky v tu chvíli nejde daleko , uráží mě.. Já chápu, je v tu chvíli asi naštavný, ale už je to 2 roky od toho incidentu a je to čím dál horší. Vím, že ho to asi ode mě mrzí. Teď od soboty (opět po stejném incidentu) jsme spolu nepromluvili, jen mi řeklˇ, že sama musím vidět, že to nemá cenu a ať si najdu byt a odstěhuji se. (To už mi řekl několikrát, ale vždy se mi druhý den omluvil a bylo to zase chvilku dobrý). Až teď cítím, že to myslí vážně a že už se mnou nechce být. A já si říkám, to to nevěděl předtím, než jsem prodala svůj byt a nebo proč říkal, že si pořídíme větší byt, budeme mít rodinu. Teď o vánocích jsem dostala prstýnek a myslela jsem, že je zásnubní, ale bylo mi hned řečeno, že zásnubní určitě není. Snažím se teď být silná aspoň před ním, miluju ho a mám strach a je mi úzko z toho, že hledám byt a budu se muset přestěhovat. Musím si dnes s ním promluvit, ale bojím se toho, nemůžu jíst, spát, nemůžu nic. Bude mi 25 let, přítel je můj první, jemu bude 29.
Potřebovala jsem se vypsat, děkuji všem kdo si můj příběh přečetli.

Přítel se s tím bohužel zatím nevyrovnal a řeší to útokama proti tobě,škoda než jsi prodala byt,jste se nedohodli oba na pravidlech,buď zapomeneš na to co bylo a nebudem se k tomu vracet,jinak nemá cenu spolu být.Ty se věčně nebudeš omlouvat a sypat si popel na hlavu za jeden přešlap,jsme lidi a děláme chyby.Musíš mu říct,že ani ty už nemáš sílu na jeho útoky proti tobě,možná kdyyž se před ním přestaneš cítit vinná a budeš se bránit,on otočí.Přeji ti sílu a neboj,jsi mladinká,nějak to dopadne.

Tak já bych ti doporučovala ten byt si najít a mazat pryč.. Pokud jsi svůj byt prodala před 2 roky a teď budeš stejný kupovat- musíš na tom vzhledem k trhu i vydělat.

To co čtu je naprsotá neúcta k tvé osobě a sakra velká namachrovanost tvého přítele...

On si může ( a dělá ) celé roky co chce a ty jsi zašla na sklenku s kamarádem a je z toho takový malér ? To není přece v pořádku..

Absolutně bych o takového člověka nebojovala a vzhledem k tvému věku si troufám říct, že je to i dobře ... Nevěš hlavu...POkud nechodí daleko pro sprostá slova a celou dobu tě napadá a dělá žárlivé divadlo - věř, že tyhle věci se nemění k dobrému, ba naopak - horší se...

Seber všechni sílu co máš - odstěhuj se k nějaké kamarádce, nebo rodičům, než si seženeš byt ...

Víš, já dokážu odpustit hodně, jsem poměrně tolerantní člověk,ale pokud se někdo chová k partnerovi, tak jako píšeš ty, že se chová přítel k tobě - tak takovej člověk u mě ztrácí na hodnotě a tím pro mě končí. Nebraní telefonu ? Courání po nocích a ty nevíš kde je ? Pro mě nepřijatelné.

Ve vztahu má bát úcta a základní věc je slušnost ! Věci jako láska, důvěra atd... zmiňovat nemusím ... A tvůj přítel je dle mě stejný jako před příhodou, jen si víc dovolí, neb se cítí, že má jakoby navrch - což je chybná doměnka.

Já doporučuji - s hrdostí odejít a ať si žije svůj úžasnej život..Vím, že po tolika letech je to těžké,ale jinak se budeš trápit. Odejdi.

Ano, to je asi pravda, proto se ho snažím omlouvat.

Takto jsme se dohodli, ale dohoda je ta tam...

Něco podobného jsem mu řekla, a no to mi řekl, že sama vidím, že to mezi náma nebude dobrý a ať tedy jdeme od sebe, že on to nemůže překonat.

To ano, to je to jediné, ale původně cílem bylo pořídit si i z těchto vydělaných peněz větší byt společně...

Vůbec nemám sílu holky
Moc Vám děkuju, snad bude líp, když si vzpomenu, jak jsme se k sobě vraceli a slibovali hory doly, tak je mi z toho strašně smutno. Moc bych chtěla, aby to bylo dobré.

Tak jsme si včera promluvili a vůbec už nám nedává šanci. Řekl, že pokud se to teď zase urovná, že ví, že do měsíce to bude to samé a že to stejně dopadne, tak jak to dopadnout má a že mu za to jednou ještě poděkuju, až budu bez něj šťastná. Vidím na něm, že je mu to taky líto, ale asi si nemůže pomoct, už mě prostě nechce. I když ještě minulý týden mi říkal, že bysme mohli začít stavět barák. Já se v něm vážně nevyznám, že najednou takovým způsobem otočil. Myslím si, že nikdo jiný v tom ale není.
Holky, já nechci být šťastná jinde, ale taky nechci zažívat ty pocity nejistoty, že když to bude dobrý, že se to může z ničeho nic otočit a zažívat strach.
Bojím se ale samoty ze všeho nejvíc, nevím jak to sama zvládnu. Nic mě nebaví, večer jdu posedět s kamarádkou, ale vůbec se mi nechce, chvíli to ale vydržím, ať nesedím celý večer sama doma, přítel určitě taky někam půjde.
Ještě,že můžu napsat alespoň sem, trochu se mi uleví.

to je asi přirozená reakce na to, když jsi s někým a pak přijdeš na to, že ten druhý odešel, smutek, strach, nejistota, nezájem . . . . .

tím si čas od času prochází každý, věř mi, že každý rozchod, odejití tě posílí, teď to tak nevidíš, ale časem poznáš, že není špatné být sám a že je dost dobré umět se spoléhat sama na sebe

on už je rozhodnutý, je pravda, že tyhle ty řeči - beze mě budeš šťastná, jednou mi za to poděkuješ - ty dokážou spíš naštvat než potěšit - takový to, jak on to může vědět

pravda je taková, že on to tak cítí, a on to používá proto, aby zmírnil dopady svého jednání - tedy raději sám sebe označí za toho kazitele vztahu, abys ty měla pocit, že on je ten špatný, ty za to nemůžeš a ty jsi dobrá, ty jsi udělala všechno, co jsi mohla, ale on to prostě pokazil

Vůbec teď nedokážu takhle reálně přemýšlet, vůbec si to nedovedu představit, mám strach, že na něj budu myslet pořád a že kvůli tomu nebudu schopná najít si někoho nového

To je právě to, co vím a proto mě to tak bolí.

Limetka0001

když jsem se rozváděla, tedy před dost lety a manžel se odstěhoval k jiný ženě - já na mateřské, dvouleté dítě, a nic - tak jsem z toho byla taky hotová

teď je dítěti 16, mám byt, peníze, práci, známosti, muže si můžu vybírat . . .

pomohlo mi - je to to samé, jak když se odstěhuje na severní pol a tam prostě zůstane, už se nikdy nevrátí, a já tam přece nezůstanu s ním, (minimálně proto, že je tam zima a já mám raději sluníčko a teplo a koupání a ptáky a kytky . . )

To věřím, já nemám děti, přítel se za jinou ženou nestěhuje, mám práci a přesto je to hrozné, nedovedu si představit situaci, ve které jsi byla ty...

A po jaké době jsi byla schopná se znovu zamilovat a nebo se aspoň na někoho podívat jako na potencionálního budoucího partnera?