Jak zachránit vztah procházející krizí

Jenže ta komunikace je přece strašně důležitá a bez ní to nemůže fungovat. Vždyť nemusí probíhat tak, že na sebe budete řvát nebo si hystericky něco vyčítat.
Nebála bych se toho a řekla bych upřímně, co mi vadí a že máš strach a nehceš o něj přijít... (Pokud nechceš)

Patty
A není to třeba tak, že přišel čas, kdy vám chybí někdo třetí (myslím mrňavý), který vám přinese do života nový směr? Teda pokud se oba milujete a chcete spolu být. Někdy to tak funguje, že to co vztahu chybí, je dítě. Ale neznám vás, to mě jen tak napadlo

mám to úplně stejně - stereotyp, i když se snažíme, se prostě dostane do všech vztahů...důležitý je si uvědomit, proč s tím druhým jsi, a proč ti stojí za to, se pořád snažit a přečkávat i menší krize...jinak by si opravdu moha začít s někým jiným, zase chvíli cítit tu vášeň a po půl roce si najít jinýho..... a taky si myslím, že je důležité ten vztah pořád někam posunovat...začít se společným bydlením, zásnuby, svatba, a nakonec i to mimčo, jak psala ilka, protože jinak ten vztah vyprchá, přesane mít ten smysl, kvůli kterýmu spolu dva lidi jsou-a tím by měla být rodina...ono totiž každého přestane bavit jen chodit do práce, do školy, na nákup a večer usnout u zpráv...

Ilko a tribit - máte pravdu, přesně tohle jsem četla od nějakáho psychologa, že vztah pořád potřebuje nějaké nové směry a změny. Jinak se přechodí. Bohužel já ještě nemám dostudovanou školu a s financema to taky není slavný, tak bychom mimčo asi nezvládli. To plánujeme až tak za 4-5 let. Jenže do té doby nám ten stereotyp asi vleze pěkně na mozek

My jsme spolu od střední školy, proto to asi je takové zvláštní. Kdybychom se poznali později, po 3 letech se vzali a pak měli mimčo, tak věřím, že by to klapalo. Pořád by bylo něco nového, ale takhle... Navíc nás další roky čekání čekají a bojím se, aby to vydrželo. Ale jako taťka by byl přítel určitě fajn, chtěla bych ho jako otce dětí.

Ale co teď s tím polovztahem nevím((

Myslím si, že je pro vztah důležité mít společné nějaké pěkné zážitky. I když během týdne kmitáte, udělat si čas o víkendu a něco podniknout. My s manželem moc rádi chodíme do divadla, moje známá vyráží s partnerem na kolo, jiná s ním hraje tenis ... Prostě si pár hodin spolu užít. Mít intenzivní pocit, že je nám spolu dobře

ahoj, prosimtě, jsi hezká mladá holka, co bys asi tak dělala? chvilku by ti bylo smutno že něco skončilo, a pak by ses začala těšit na to nový, co začne

taky si myslim, a ještě navíc je důležitý, aby pro sebe byli vzájemně ti dva důležití... já se snažim udržovat vztah/nevztah, ale už mě to taky nebaví... můžu nějakou dobu chápat pracovní vytížení a problémy s expartnerem, ale neumim udržovat vztah, když mám pocit, že o to ta holka vůbec nestojí... náš vztah skoro ještě ani nezačal, a přesto se mi ho nechce opouštět... ale asi neni jiná cesta, jestli to tak má bejt, tak to stejně dřív nebo pozdějc přijde...

Ahojky,
tak to by mě zajímalo, jestli jsem ještě někdy zabrousí ti, co tu psali v květnu.
Protože když si teď čtu naše diskuze, tak mám rozporuplné pocity a musím říct, že se toho hodně od května změnilo.

jirik

Psal si to 9.12. a já jsem od 5.12. sama. Musím říct, že je to můj vlastně první vážný rozchod po 4 letém vztahu a tak hrozně mi snad nikdy nebylo. Vím, že neni cesta zpět, že kdyby byla, opět skončím tak jako dnes, akorát si prodloužím trápení.

Vím, že to je mimo téma, jak vztah zachránit. Ale myslím, že to není tak úplně mimo. Protože dalo by se to také pojmenovat, jak zachránit sebe a svůj život ze vztahu, který nemá budoucnost?

Některé z vás mají trápení typu stereotyp. Pokud máte fajn chlapa a jediné , co Vás trápí je, že jste si zevšednili, buďte milionkrát šťastné a nehledejte v tom žádné potíže. Prostě udělejte něco, co běžně něděláte, těšte se na společný večer ...udělejte si vanu, masáž, večeři, svíčky... Pokud máte prostředky, vyražte na výlet... Ale hlavní, co chci říct je to, že hodných a skvělých chlapů není zas tolik, aby jste to s nimi končily jen "z nudy".

Já jsem se svým přítelem byla 4 roky a nenudili jsme se moc často. Taky to pak bylo spíš o koukání na TV a tak..ale problém byl jinde.
Když pil, byl agresivní. A pak už ani pít nemusel, sprostý slova byly na denní pořádku a jeho neochota pro mě něco udělat byla dost znát a dávala mi pocit, že mu na mě nezáleží.
Ukončila jsem to ještě to není týden, a trpím Ale těším se, že jednou taky poznám to pravý štěstí a takovýho chlapa, jako tady píší některé z vás, že mají. A pokud přijde stereotyp, snad si vzpomenu na své minulé problémy a nebudu z toho dělat vědu. Jen mám v současné době strach a obavy, že takového chlapa nikdy nenajdu
V tématu Jak přežít rozchod o tom píšu podrobněji.

Takže pokud máte doma hodné a skvělé chlapy a máte stereotyp, bojujte s ním, mluvte o tom, překvapte ho něčím a když bude reagovat nadšeně, nic není ztraceno.

Tak no

to že trpíš je naprosto pochopitelný, náš organismus nemá moc rád změny, spíš radši ten stereotyp (třeba pravidelná strava a další věci)... navíc u tebe je to ještě i bouře hormonů a emocí, takže je to naprosto jasný... ale až se z toho nejhoršího oklepeš, začneš zjišťovat, že místo smutnění by ses měla spíš radovat, že už to skončilo, že už se nemusíš trápit vztahem bez budoucnosti, a že jsi otevřená pro dalško lepšího kluka, než jakýho jsi měla protože váš vztah by byl už jen horší, a přece nechceš zahodit svůj život jen proto, že on je tvůj první vážnej vztah? ale jedna věc je dobře, že máš takovýhle zkušenosti... protože si potom budeš úplně jinak vážit každýho kluka, kterej se k tobě bude chovat hezky takže někdy je lepší, nezachraňovat vztah, ale sebe tim, že vztah ukončim co nejdřív nemusíš se bát, jsi mladá a hezká holka, určitě budeš mít spoustu nápadníků

Ahoj, jsem tady nová a potřebovala bych poradit Nevím co dál. Můj vztah s přítelem trvá 2 roky a 7 měsíců. Mně je 19 a jemu 33. Zezačátku to bylo krásné, dovolené, dárky, lichotky,mazlení atd., to nemusím psát. Poslední dobou nám to ale přestalo klapat. Denně jsme se hádali kvůli absolutním blbostem, které já bych neřešila, ale on mi za každou kravinu nadával jak malému děcku, což mě vytáčelo. Toto bych asi zdůvodnila tím,že má 11 letou dceru z předchozího vztahu, kterou moc nevídá, tak si to možná na mně "vynahrazuje", tu výchovu. Nebo je prostě takový. Problém je taky v tom,že je extrémně tvrdohlavý a dost žárlivý. Scházet se s kamarády mi zakázal ( prý kvůli tomu,že si je jistý,že by se každý o něco pokoušel) a kamarádek mám málo. Jedna bydlí v Ostravě, s tou si jen píšu a ostatní odjely do zahraničí nebo jsou na školách. Já jsem dokončila střední školu a jsem doma, protože přítel nechtěl, abych šla do práce a dohodli jsme se, že se budeme snažit o miminko a půjdu na mateřskou. Tak jsme se 4 měsíce snažili a nic. To mě taky dost trápilo. Poslední měsíc to bylo k nevydržení, já jsem se snažila být milá a nehádat se, ale on byl z neznámého důvodu podrážděný a byl ke mně chladný, odměřený, vedlo to zas k hádce. Dřív mi třeba dal sám od sebe pusu, teď nic. Byl chladný, ale jsem si jistá, že jinou nemá. Třeba jsme si vyjeli do kina, on šel koupit lístky a dal mi peníze,ať jdu koupit popcorn, tak jsem šla, dívala se jaký tam je, vedlě mě stáli dva kluci. Otočila jsem se, kde přítel je,jestli už jde, byl pár kroků ode mě, tak jsem se usmála, ale on příšel a začal nadávat, doslova :" Co na mě čumíš jak na ocase a stojíš tu?! To nemůžeš koupit ani ten blbý popcorn!?!?!" Přitom mě ti kluci ani nepředběhli, a i kdyby jo, o nic by nešlo, protože když jsme přišli do sálu, tak ještě nazačaly ani reklamy. A rázem byla nálada v háji. Ale jemu je zbytečné vysvětlovat, že i kdyby mě předběhli, svět by se nezbořil, o nic nešlo. On je prostě takový. Tento týden jsme se zase kvůli něčemu takovému chytli, nervla jsem se, sbalila věci a šla bydlet zpátky k rodičům. Teď toho lituju. Miluju ho a i když bych ho někdy nejradši zabila, nechci být bez něho, strašně špatně snáším rozchody. Nevím co teď.

annexulka
Holka pryč od něj, podle toho co píšeš, jak by se pak choval k tvému dítěti kdyby se vám to fakt povedlo? Jak by se choval k tobě, když po dvou letech ti zakazuje kamarády a je na tebe na veřejnosti takhle hrubej? Stojí ti to za to? Holt po dvou letech lidem spanou růžový brýle zamilovanosti a začne se projevovat pravý charakter. Je taky možný, že se s tebou chce rozejít, ale chce abys ty byla první, kdo to navrhne, co já vím, ale v době kdy se snažíte o mimčo se přece normální chlap takhle nechová! Tak se někdo kdo tě má rád přece nechová..!

to mám doma a nudí mě to. Je hodnej, v pohodě, ani se moc nehádáme, jen prostě naprosto veškerá chemie vyprchala. Popravdě nemít malý dítě jsem dávno pryč. Připadám si, jak kdyby mi bylo padesát, vím co přijde zítra atd. Chybí mi zábava, návštěvy, nemáme skoro žádné kamarády, páč mu nikdo není dobrej, nehledě na to, že neustále a pořád pracuje. O malou se nepostará, babičky nemáme. Poslední dobou se mi zdá, že už mě nic hezkého nečeká, že se prostě unudím k smrti. Je mi 29 a nechci takhle žít ještě 30-40 let např....to mě ubíjí, nevím, jak z toho ven. Radši bych byla sama, stejně mám pocit, že on je v mým životě spíš rušivej element....

holky já myslím, že nefunkční vztah už nikdo nezachrání , pokud tomu dáte šanci a budete se snažit zlepší se to , ale nevydrží to moc dlouho zase to zajede do vyjetých kolejí a než pak za pár let litovat toho promarněnýho času to bych to radši ukončila hned , není to tak jednoduchý ,ale až se věci dají do pohybu a pevně se proto člověk rozhodne uleví se mu

Mně se zatím úplně neulevuje už se na to těším, protože trpím Ale vím, že jinak to prostě nejde. TO, co jsem si tu teĎ četla....

prostě člověk to trápení nějak přežije, bude se trápit třeba několik měsíců, ale pak je před ním spoustu let šťastných. Anebo to trápení nepodstoupí a pak se trápí celá život ve vztahu, ve kterém ani úplně nechce být. Jen kdyby nebyl ten strach odejít a změnit celý svůj život.

Já se taky moc bojím, co teď bude, ale nemůže to být přeci nic špatnýho

napsala jsi to úplně přesně , teď trpíš ,ale uvidíš bude zase líp a věř , že někde v dáli aniž to ještě tušíš na tebe čeká nová láska , která to trápení zahojí