Jak zachránit vztah procházející krizí

Má pravdu a asi není ani pro jednoho z vás jednoduché v tomto žít. Trochu mi připadá, zda za těmi jeho výbuchy vzteku není jeho vlastní svědomí (myslím tím třeba to jeho líbání jiné na diskotéce...)

Každopádně, jsi v tom nejkrásnějším věku, kdy si máš užívat svého mládí a života a né se trápit... Asi Ti to teď připadá jako ohromná tragédie, ale není a přebolí to, to mi věř... Vem si, že byste spolu měli ten byt, nebo děti - to by pak bylo teprve peklo... Ale jdeš na to dobře, i když se Ti nebude moc chtít, tak choď do společnosti, nebo třeba cvičit. Co koníčky, máš?

A hlavně neboj - zase bude líp!

Vím to, akorát se s tím potřebuji vyrovnat.
No koníčky, chodím dvakrát týdně cvičit, včera jsem byla posedět s kamarádkou, myslela jsem, že tam dlouho nevydržím, ale kupodivu jsem přišla na jiné myšlenky, což jsem vůbec nečekala a bylo mi chvilku fajn.
Naštěstí mi ty nejlepší kamarádky zůstaly, i když jsem se jim ty roky tak moc nevěnovala, ale teď v takové situaci alespoň vidím, že jsou opravdové. Mám takové 2 a jsem za ně moc ráda.

Ahoj.
jsme spolu 10 let, z toho asi 7 let spolu žijeme, byl moje první vážná známost (a vlastně i jediná).
Je hodný a myslím, že z něj bude ideální otec i manžel. Jenže stejně mám pocit,že se z něj stal dobrý kamarád a už mne vůbec nepřitahuje. Má rodina si na něj zvykla, jeho rodina na mne. Všichni nás berou jako pár, co spolu zůstane na věky. Je mi 31, on je o dva roky starší a chce dítě, protože má pocit, že mu ujel vlak. Já dítě zatím nechci). Nevím, co mám dělat. Většinou to bývá obráceně, že holka chce dítě a svatbu, ne?

finofilka
Zdravím Tě....ono ty nemáš ve vztahu strach o partnera, jsi si s ním moc jistá, hlavně máš pohodový a klidný život....v tomhle je zatěžko Ti radit....nevím, co na to napsat...pokud chceš jednat sama za sebe, tak se rozhodni podle svého názoru, na dítě by ses měla těšit, být připravená....

a co takhle změnit stereotyp, přimět přítele, aby jste ještě jeli na dovču, začněte spolu dělat sport a pak uvidíš....

ono ta zamilovanost vyprchá v každém vztahu, ale toho člověka by jsiměla mít ráda za to, jaký je a svým způsobem by Ti na něm mělo záležet...

Můj první přítel, byli jsme spolu něco přes tři roky...tak tam to bylo podobné, byl hodný,chtěl po ukončení mé střední školy svatbu, dítě...já ne....chtěla jsem si ještě užívat, byla jsme mladá...on o 7let starší....tak jsme se rozešli....pak pro mě bylo delší období, kdy jsme byla sama nebo s někým , o kterém jsem věděla, že do manželství ne...a myšlenkama jsem byla pořád u prvního kluka, protože mě miloval a nosil na rukou...já milovala jeho a vše pro nás bylo poprvé a krásné....a byli jsme si strašně blízcí....a pak jsem viděla všechny kluky kolem sebe a přišli mě divný....nebyli tak hodní a pozorní....až jsem se ve 22letech zase hodně zamilovala....

ty si to promysli...ono na tohle je těžké někomu radit.....ale hodně štestí....a lásky

tak tak, je důležité se na toho druhého prostě těšit, být rád, že je se mnou, vedle mě, že mi ráno uvaří kafe a večer mi dá pusu na dobrou noc... jsou to "maličkosti", ale dá se podle nich ledacos poznat...

tak tak jirik

Finofilka: Ani nevíš, jak to rozumím, řeším teď to samé. S přítelem žiju 8 let. Je to skvělej chlap, na kterýho se můžu spolehnout, mám ho ráda, je praktickej, se vším mi poradí a pomůže. Taky si myslím, že bude ideální otec i manžel. A stejně jako ty jsem zvyklá na jeho rodinu, on zase na mojí, všechno se zdá vlastně ideální.

Až na to, že mě přestal přitahovat jako chlap a najednou mám pocit, jak kdyby to byl nejlepší kamarád. Nestalo se to samo ze dne na den, byl to delší vývoj. Jasně, že se z každého vztahu jednou ztratí vášeň, to u nás se ztratila už dávno. Důležitá je nějaká podpora, porozumění, láska. To všechno u nás funguje. Ale podle mě se nesmí nikdy ztratit ta základní chemie. Nepředstavuju si, že budu mít vášnivý sex každý týden. Ale myslím si, že i po letech by mě měl ten chlap fyzicky přitahovat, měla bych mít chuť s ním spát.

A to nemluvím o těch dětech a vdávání. Já jsem měla zato, že s ním jednou děti chci a svatbu taky. Ale nebyla na to ještě správná doba a pořád jsem si připadala moc mladá. Teď se najednou blíží čas, kdy bych ty děti a svatbu třeba mohla mít, za pár let mi bude 30, ale najednou na to s ním nemám chuť a nejsem přesvědčená, že to je on, s kým ty děti chci. Protože si říkám, jestli je normální dělat si je s někým, kdo je pro mě v současné době víc kámoš, než partner. Na druhou stranu mám velký strach, že toho jednou budu litovat, že jsem od něj odešla a třeba už nenajdu nikoho, kdo by mi po všech stránkách vyhovoval. Ale zase nejsem tak stará, abych byla s někým jen z rozumu

Bohužel vůbec nevím, co s tím dělat, je to taková hloupá situace, protože okolí nás vnímá jako pár, který spolu zůstane už navěky, přítel si to myslí a chce vlastně taky a já teď jen každý den přemýšlím, co s tím.

Ale tohle patří spíš do tématu "přechozené vztahy", protože tohle je myslím klasický přechozený vztah a u tebe se mi to zdá podobné.

jj, presne tak to bude, prechozene vztahy... chybi nejakej spolecnej cil, zamer, projekt, at uz je to rodina, stavba baraku, budovani firmy...

Právě tuhle situaci zažívám, řekli jsme si, že se máme hrozně rádi, ale on už prej nemůže... Nechápu, nerozumím, bolí to moc...

Mluvíš mi z duše. Můj přitel se se mnou z tohohle důvodu rozešel a já to nechápu... Když se máte/máme tak moc rádi, jak se to mohlo vytratit?

Reaguji na Mado:
I když je dnes mnoho lidí proti manželství, tak se stále ukazuje stará známá pravda....buď má být do dvou let svatba a nebo konec vztahu, protože pak se prostě vztah "přechodí" a je to jen zbytečná ztráta let, málokterý přežije osmý rok.

tak s odstupem času...
byla jsem u psycholožky, probrala vše kolem a kolem a rozhodla se vztah ukončit. Byla snaha to řešit ( z jeho strany), ale já nějak zjistila, že není řešit co.... Nikdy jsem ho nepodvedla, chci aby byl štastný, já taky, zároveň cítím, že prostě s ním už být nechci... Měli jsme věci řešit už když se problémy objevili. To, že jsme se nikdy nepohádali a nedokázali si sednout vedlo k tomu rozchodu. Takže ano, pokud máte malinké pochybnosti, řešte to.... Než bude pozdě...

jo, já s timhle souhlasim, jsem docela "řešící" typ nemám rád, když někde vnímám potenciál problému, nebo neřešený problém... i když nic se nemá přehánět... je pravda, že jsou problémy,které se vyřeší "samy", ale pak jsou taky problémy, které s nezájmem narůstají, až se z nich stane neřešitelná překážka... jen by bylo fajn poznat hned na začátku, který je který

holky taky potřebuju radu...s přítelem jsme spolu 2 roky a rok spolu žijeme...vztah je pekny ale časté hadky jsou...a možná kvuli mě.. jsem hrozně žárlivá i když vlastně nemám duvod...asi chci aby byl jen semnou..s nikým jiným, dnes mi přítel po pár panácích vodky řekl že ho to nebaví. pak jse si řekli že to spolu ještě zkusíme..pak usl,byl opilý..nevím jestli tam v tšch řečích hrál roli alkohol..každopádně ho miluju ale on si myslí že to je jen přetvářka..jak mu mám dokázat že je to pravda? já ho miluju a chci změnt dvé chování...žárlivost ..nevím jak na to...čeho se vyvarovat? a co naopak dělat?aby byl spokojený a těšil se domu? prosím o rady

Reaguji na Nikolka01:
Mám-li k Tobě být upřímná, vůbec nechápu, proč v takovém vztahu setrváváš.
Na Tvém místě bych rozhodně o záchranu nestála.

Asi si každá představujeme pěkný vztah jinak, protože to, co jsi tu řešila nedávno
vypovídá o opaku.

Tuhle slepou oddanost nikdy nepochopím. Vzhledem k tomu, že Tě chtěl šmahem poslat na potrat, tak to nebude žádné zlatíčko. Divím se, že Ti to neotevřelo oči.