Existuje ještě věrnost?

Petulaa
A souhlasíš s tím, že je dobré žít s touhle představou, anebo že to není dobré?!

Romísek
Pro mě je přijatelné žít s tím,že nemusí vztah dopadnout dobře a opravdu se ale během vztahu netrápím.Nevím,jak to srozumitelněji vysvětlit.

Jsem. Protože žiju v realitě. Byť mně taková představa není příjemná, tak je reálná. Mám hezkého, inteligentního a schopného partnera - ženy ho nahánějí a budou nahánět i v době, kdy já jim nebudu moci věkem a po vizuální stránce konkurovat. Nevidím nic špatného na tom, si tohle vše připustit, včetně toho, že je možné, že spolu nebudeme. Snažím se dělat vše tak, aby se tohle nestalo, na druhou stranu se kvůli tomu nevzdám sebe sama (tj. mého já) - potřebuji zůstat sama sebou.

Kdybych nebyla šťastná, v tom vztahu nebudu. Jinak stát se to doopravdy a být to jen jeho chyba, tak ho samozřejmě pověsím za orgán do průvanu. A důvodem bude bolest, vztek atd. O tom žádná. Myslím, že směšuješ to, že někdo vnímá jaká je realita s tím, jak prožívá své city.

jataky
Já Ti naprosto rozumím,také žiju v realitě a nebojím si i negativa připustit.

...ještě bych pod to dodala...neoběsím se,když mě opustí,jsem natolik silná,že to ustojím a věřím,že si najdu ještě lepšího

jataky
Ale tím, že někomu věřím neznamená, že nepřipouštím jeho zklamání ( a notabene i to svoje). Ale opravdu na to nemyslím a v běžném životě si ho nepřipouštím, neboť bych se zbláznila.

To je hodně, ale opravdu hodně dobrá myšlenka. Vnímám to stejně.

Romísek
Počkej,pokud mu naplno důvěřuješ jak píšeš,tak by Tě ani nemělo napadnout,že by ses z toho zbláznila pokud by sis to v běžném životě připustila.Já pochopila ,že Tebe by to ani nenapadlo,jak si teda aspoň psala.Já pochopila,že ty si to nepřipustíš nikdy,nebo se pletu?
Možná jsem Tě špatně pochopila.

Musí v tom, aby se dva lidé rozešli být nutně něčí zklamání? Nemůže to být třeba i jen přirozený vývoj (u někoho - nemyslím nutně u všech, samozřejmě)?

...bych se na to asi vykašlala a dál jela jen linii "vošustit a vopustit". Samozřejmě, kdybych chtěla, bylo by to něco jiného...

Romísek
no souhlasím s tím....miluji svého partnera, troufám si říct na 100%, chci s ním zůstat a mít hezký život, ale žiju dneškem.....vím, resp. dokáži si připustit, že ho můžu kdykoliv stratit a nikdy bych asi neřekla "zůstaneme spolu na vždy" - protože mi to nejde přes pusu - nikdy nemůžu vědět co se může stát.....proto říkám "žiji dneškem" a miluji ho teď

Zanet96
Asi Ti tak úplně nerozumím, na co se ptáš. Odpovídala jsem jen jataky, že kdybych měla stále uvažovat jen nad tím, že mě můj partner zklame, tak bych se z toho asi zbláznila. Asi jsi četla špatně příspěvky

Ale já nad tím nepřemýšlím - mám to jako řekněme světonázor. Jako jsem si kdysi udělala názor na to, že třeba nacismus je zvrácená ideologie (a už nad tím nepřemýšlím, ale přesto si to stále myslím), tak jsem si udělala názor na tuto otázku a s tím žiju. (Prosím je to přirovnání - aby to bylo jasné.) Samozřejmě, že kdybych každý den přemýšlela nad tím, že mi někde zahne, tak skočím brzo u Chocholouška.

A proč né na furt?! Holky, čeho se sakra bojíme to říct naplno? Že nás zklame? Že zůstaneme sami? Tak čeho? Od něj samozřejmě očekáváme, že nám řekne:Miluju Tě navždycky! Jó, takovou romantiku by jsme braly, a co pro tu " lásku za hrob" udělám já? Je třeba si odpovědět a to naprosto upřímně, protože jinak se vůbec nemusím ptát, jestli: Existuje ještě věrnost?

Romísek
Nene,já vím,že jsi odpovídala jataky,čtu to,asi jsem se špatně vajádřila nebo jsi mě vůbec nepochopila,to je jedno,nebudu se v tom pitvat.
Hlavně,že ty jsi šťastná,věříte si a milujete se,a to je myšleno bez ironie,opravdu

ale my právě nad tím neuvažujeme,jen je to kdesi zasunuté,jako možnost,prostě pak není eventuelně moment překvapení,když si člověk připustí,že to nemusí být "dokud nás smrt nerozdělí"

Romísek
Já tě chápu jak jsi to myslela....protože jsem to zažila. V předchozím vztahu jsem to totiž přesně takhle měla, myslela jsem že ho miluju, pořád ho nějak omlouvala a pořád byla ve střehu komu zase píše sms, na koho se kde usmál atd. (byli jsme spolu 7let, pak se se mnou rozešel). Tvrdil že mě miluje, ale flirtoval s každou, já se spíše pořád trápila a byla ve střehu. Teď to mám úplně a naprosto jiné, úžasné, myslím že teprve teď jsem se zamilovala, cítím to co předtím ne. A je to proto, že cítím, že mu mohu důvěřovat - a ten pocit mi dal on. Takže tak uplně nesouhlasím s tím, že to jestli někomu věříš je čistě v tobě a tvůj problém a ty se to musíš naučit (jak si psala někde výše) - záleží to hlavně na chování a přístupu partnera, jestli ti dá ten pocit abys mu mohla věřit nebo ne.