"Příliš milující" partnerka

Dělá mi to, že se o tom už se mnou bavit nechce, nechce to řešit, prej je z toho už unavenej, že ho to už nebaví, nechce mi říct, co on opravdu chce vlastně a říká, ať se rozhodnu, jak sama uznám za vhodný, ať se rozhodnu sama a ať ho neviním, že jsem nešťastná... Proč to dělá? Proč nebojuje?

Tak tohle je přesně to samý u mě.. Asi je to fakt tím, že všechno překroutí, i ten nejpádnější argument vezme a celý to otočí proti mně.. To se pak těžko diskutuje..
V jedné knížce jsem něco podobného četla - styl, jakým se chlapi hádaj.. Bylo to směšný, ale bohužel pravdivý..
Proto radím nemluvit, ale jednat.. Tady víc než kde jinde platí to, že akce vydá za tisíce slov.. Nemusíš nic vysvětlovat, nic řešit, není tu nic, co by překroutil.. Prostě místo okecávání a řešení to udělej..

Přesně..

Já ho včera naposledy oplakala, opila se na jeho památku a uzavřela to.. Zkus to taky, uleví se ti..

Reaguji na Dorra: Hází to na tebe, aby ty ses cítila provinile, že vlastně ty ničíš váš krásný vztah, ne on. On to nechce řešit, mu to vyhovuje tak, jak to je teď. Nemá důvod něco měnit. Nechce ti říct, co on opravdu chce, protože by musel říct, že mu vyhovuje, že má tebe u sebe doma, která ho miluje, pravidelněj přísun sexu, svůj PC, poker, pivko v hospodě...
A na tvé potřeby se neohlíží...
Dorro, ale tobě to nevyhovuje. Proto něco udělej a jen o tom nemluv. Protože podle mě, slova jsou v téhle fázi už jen slova.
Odůvodni mu jasně, stručně, z jakýho důvodu odcházíš /nevěřím, že nevíš/ a udělej to.

A nebo...ještě něco, navrhni třeba poradnu pro rodinu...kde by vám zas řekli další nezúčastněný názor na vaši situaci... Souhlasil by?

Tohle mu říct, tak to otočí tak, že z toho vylezu jako nevděčnice největší...

Ano, přesně tak se cítím, a proto se mi do toho vůbec nechce. Přestože teď, když si čtu vaše názory, se kterejma souhlasím, rozumím jim a chápu je, pak ztrácím pevnou půdu pod nohama, když to chci říct jemu... On je těžkej pohodář, co nemá potřebu cokoliv řešit, protože ho to obtěžuje a unavuje a já jsem jak papiňák, kterýmu furt něco vadí.

Věřím totiž, že je šance, že slova ještě zaberou...

Myslím, že do tohohle rozhodně nepůjde, to nemá cenu ani navrhovat. Je to přeci ješitnej chlap, kterej nemá problém....

Reaguji na Dorra: No jo, ale pak seš v bludném kruhu. Jen ty to můžeš změnit. Věřím, že si uvědomuješ, že ten vztah není ono /alespoň v poslední době/, věřím, že je těžké udělat ten rázný krok, ale obávám se, že další rozmluvy s ním nezaberou. Sama píšeš, že on nemá potřebu cokoliv řešit, obtěžuje ho to a unavuje. Obávám se, že ztrácíš čas s někým, komu je jedno, co ty chceš. Nechce tě ani poslouchat. Protože ON problém nemá. S takovým opravdu vidíš budoucnost?
Jak asi bude řešit vážnější problémy, co se budou týkat dětí? Víš jak? Nechá to všechno na tobě, a když se mu pak nebude něco líbit, tak to bude tvoje vina.

Nevidím, bohužel... Věřit a milovat vážně nestačí. je to moje zbožný přání, aby se změnil. Díky!

na co potřebuješ impuls? máš jich málo? táta si taky myslel, že dokud má chuť na pivo, tak že je v pořádku, nedbal na to co mu řikalo okolí, a dojel na to...

to neni dar, to je obyčejná manipulace a distribuce viny...

aha, takže tebe může jinými slovy poslat do háje a ukázat ti, že tě nepotřebuje, a ty se přesto nesebereš a nepošleš ho do háje taky? hmm, dobře si tě omotal kolem prstu...

už tady odpověď byla několikrát: on nemá důvod něco dělat jinak, něco měnit! jestli chceš změnu, udělej jí, jinak změna nepřijde...

Včera jsem mu to všechno řekla. Potvrdil mi, že se vlastně měnit nechce, že ví, že to není dobře, ale že sám neví, co by ho probralo. Takže tohle už jiný nebude. Už jsem požádala nájemníky, aby se odstěhovali z mého bytu a řeším, ke kterejm známejm mám honem jít.. Není cesty zpět, nechci, nemůžu. Kvůli sobě tentokrát musím a chci stěhování dohrát do zdárného konce. Úleva zatím nepřichází, ani brečet se mi nechce, je mi divně. Doufejme, že jsem nakročila správným směrem... Děkuji vám za podporu a názory...

100% ano, pochybuju, že potkáš většího v.o.la.. pardon. Držím všechny palce, jen neplakej, proč?
H.

jestli je až tak velkej rozdíl mezi tréninkem a "naživo", tak mu to taky zkus napsat... nebo to napiš aspoň pro sebe, pomůže ti to utřídit si myšlenky... já taky často v hlavě různý věci řikám, argumentuju, a pak když to je v reálu, tak mám vlastně všechny argumenty "vystřílený", protože já už si to prožil v duchu opakovaně...

někdy "vzdát se" je jediná cesta k "vítězství"...

kdybych chtěl bejt jízlivej, napsal bych něco ve smyslu "my jsme ti to řikali"...

doporučuju (všem) nahradit ve svym slovníku slovo "musim" jinym slovem... třeba "chci", "udělám" a podobně... vaše konání dostane jinou energii, nebude to "něco zvenku mě nutí" ale bude to "já rozhoduju co bude, já ovlivňuju, já tvořím"...

na velkou úlevu je moc brzo, možná ses ještě nerozhodla celou svou osobností, možná se bojíš, možná v tobě přežívá trocha naděje a touha držet se toho starýho...

všechno, co se děje, se děje správně přesně tak, jak se děje... všechno je Boží záměr... (tohle je teď momentálně moje aktuální téma taky...)

velmi nesouhlasim... když nechce brečet, tak ať nebrečí, ale určitě bych nikomu neradil potlačovat pláč ve chvíli, kdy se mu chce brečet... proč? protože pláč uvolňuje emoční bloky, je to jeden z kroků na cestě ke smíření se se složitou situací, je to forma rozloučení se s tim starym, co bylo (a že prakticky všechno starý mělo i svoje pozitivní stránky)... tim, že člověk v sobě dusí svoje emoce si akorát zadělává na pozdější problémy... neřikám utápět se v litování a brečet dva měsíce v kuse, abysme si rozuměli, jen nesouhlasim s obecnýma radama ve smyslu potlačení momentálních emocí... podle mě emoce máme, protože nám sdělujou nějakou informaci... prožitím emoce dostáváme šanci tu informaci pochopit a podle toho ovlivnit svůj další život...

Jo, to zabralo u mě... napsala jsme si to, dala to někomu přečíst, abych věděla, jak to zní, jak to působí... Pomohlo mi to samotný srovnat si to v hlavě a ¨nenechat se zvyklat... A ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že mu to pošlu, jsem mu to ten večer všechno pěkně po pořádku podvědomě, tak jak jsem to měla doma schovaný napsaný, řekla... A najednou to šlo, ale potřeboval ajsme tu berličku - napsat si to předem.

Je mi zvláštně, protože ještě mě asi čeká stěhování, apod. jen jsem to rozsekla a teď bude nejtěžší se do společnýho bytu vrátit a vidět ho. Mám asi všechno teprve před sebou, říct to byl teprve první krok. Na víkend jsme jela k rodičům, zmizala jsem... Stejně šel včera večer po tom, co jsme mu to řekla, na poker a dopoledne ještě nebyl doma... Je mi ale divný, že se mi ani brečet nechce....

Vím a děkuju vám, ale říkat neříkat, opět se potvrzuje, že si k tomu prostě každej musí dozrát sám, i když má kupu pádnejch argumentů...