Vztah na dálku, oddělená domácnost, nebo společné soužití?

Byla jsem na tom stejně, ale je fakt, že s dětmi je to trochu snazší, přece jen ve škole a školce lidi potkávám a seznamování jde tak nějak snadněji.

No tohle je složitý, já přehodnotila skoro všechno a každou volnou chviličku kdy je doma se snažím být s ním a maximálně si to užít. My spolu nejdeme do divadla, nebo někam na večeři, protože nikdy nevím kdy se vlastně vrátí, takže se plánovat nedá a když už se vrátí má toho plný zuby, takže se snažíme užívat ty víkendy, prostě být spoulu, dost jsem omezila i kamarádky, prostě jsem jim řekla, jak to je, a pokud bychom se měli domluvit, že někam vyrazíme, tak jedině v týdnu, když tu P. není. Ale pořád si myslím, že on mi za to stojí. Popřemýšlej nad tím, jestli dojdeš k tomu, že i ta hodina denně s ním Ti za to stojí, tak je to jasný a jdi do toho, uvidíš, že to zvládnete, ale jestli už teď váháš a máš pocit, že ten vztah půjde do kopru a jestli si myslíš, že bys to dlouho nevydržela a dřív nebo později šla od něj, tak to snad ani nemá cenu... Víš jak to myslím? Nechci aby to znělo nějak zle...

celá postel jenom pro sebe?

luccy1

nečetla jsem všechno, ale pokud partner chodí pracovat v noci, tak se přece vidíte přes den, já bych to tak tragicky neviděla, spíš bych ti poradila, aby sis našla nějakou svojí zábavu, aby ses necítila sama, opuštěná,
myslím si, že spoustu chlapů odradí takový ten pocit, ježišmarjá, zase přijdu domů a už ve dveřích na mě spustí ten vodopád, zase jsem byla celý den sama, ty jsi pořád v práci, co tu mám dělat

jo a ta postel sama pro sebe je dost dobrá, já se třeba hodně špatně vyspím, když leží někdo vedle mě, prostě mi v té posteli překáží

Ahojky, my s přítelem taky praktikujeme takovou víkendovou domácnost poslední dva roky...
Pracuje v Praze...a už se mi to přestává líbit, je fakt, že to má určitě svoje výhody, jako že nemusim vařit, je doma uklizeno ale...někdy nepřijede domů ani o tom víkendu a to se ten čas potom vleče až hrůůza...

Navíc jsem teď náhodou zjistila, že o víkendu, když nepřijede domů, že má hodně práce, vymetá přažský diskotéky se svýma spolupracovníkama...a já jak pipinka, sedim o víkendu doma nebo jedu k našim...mě to teda strašně rozčílilo a ještě mi to zapíral do očí, až když jsem uhodila, tak se přiznal...nevim, co si mám o tom myslet...nemám už k němu důvěru jako předtim...co si o tom myslíte....jsem z něj zklamaná, že mi lhal do očí...

že vymetal, to bych rozdýchala, ale že zapíral, to asi ne

Haha, zajímavé téma, já jsem byla vždy odpůrce vztahů na dálku, zastánce toho, že to prostě nemůže fungovat a šup, už v jednom takovém jsem Díky mojí práci se zatím vidíme téměř kažé 2 týdny na pár dní, teďka ale práci měním, zůstávám teda v oboru, ale podmínky budou jiné, tak nevím nevím... on je teď v 2 měsíčním období, kdy nemá čas za mnou cestovat, vzhledem k mé práci to budu mít podobně... on je ode mě ticíce kilometrů. Strašně se mi stýská, ale asi mám růžový brejličky na očích a věřím na to, že když dva chtějí, vždy si najdou cestičku..... u tohodle mužskýho i cítím, že kdybych si na něj měla počkat, budu s ním....

někdy je fajn, když spolu bydlíte a jste si tak blízko a neustále jste spolu a někdy to leze hrozně na nervy a chcete zase opakale osobně bych asi vztah na dálku nechtěla, potřebuju mít člověka vedle sebe, ale jde taky o okolnosti. Pokud bych potkala někoho vyjimečného, partnera pro život, tak bych nějaký ten čas snesla i tu dálku.

To pak na mě působí, jak kdyby tam dělal něco, co by se mi nelíbílo....
Chjooo..chlapi mizerný...

Monaa

mi přijde, že hledáš pořád jenom nějaká negativa, jako kdyby se ti do toho nechtělo a hledala pořád nějakou výmluvu, proč to tak nejde

chtěla jsem napsat pro luccy1 - spletla jsem si vás

Já měla manžela kamionáře a vím že věty typu ŽE SI BUDEME VZÁCNĚJŠÍ, KDYŽ SE NEUVIDIME DENNĚ to jsou prostě nessmysly.Ráno sam avstávat , večer usinat řešit všehcno sama a být na vše sama a pak i na ditě to je hruza . zaviděla jsem vždy kamarádkám jak večer spolu seděly u telky , nebo s e i pohádaly ale věděla ž eho má doma.
Jáa manžel jsme se nakonec rozešly .Já jsem to nevydržela tu samotu a odcizil se mi děsně moc. vracel se domu maximalne na vikend, nebo jen na otocku o vikendu na jeden den.hodil hadry špinave a jel. ne to uz vzivote nechci zazit.

Ted mám prítele jsme spolu ted jest ena dálku, ale denne si voláme a jsem spolu na sluchátkách na skypu dokud proste neodpadneme .jakmile dodelá skolu chceme spolu zít a já se tesim hrozne moc nato az ho budu mit doma denne .a myslim si ze i kdyby se chlap vracel domu v pet sest hodin z prace tak vim, ze porad je tu pro me .ze si snim i dkyb yna hodinku sednu a popovídám , obejmu pomazlím . prostě to ve ztahu je děsně dulezite.Vědět že nejste sami.
Lidi si hrozně zvyknout žít sami a mit vse svoje, ale je to smutnej zivot být sama .To podle me jde vazne jen chvíli. Já tak zila sedm let ve vztahu kde jsme byla vlastne sama a uz vazne ne . Rikam si ze zbytecne roky mi utikaly, ale litovat nemuzu protoze mam uzasneho trileteho syna.takze nemuzu litovat.Ale udělala bych spoustu věcí uz jinak

ALE JÁ JSEM PRO SPOLEČNÉ SOUZITÍ .Bud jste pár nebo jste singl

vracím se k tomuto tématu - řěším, jak dál

osobně mi vyhovuje vztah na dálku - to znamená se vidět, když je čas, jenže toho teď bývá čím dál tím míň

jsme od sebe 120 km, cesta vlakem trvá tři hodiny, busem 2, jeho pracovní doba je do osmi večer, moje pracovní doba je do pěti večer, když jedu k němu, tak je to opravdu jen na noc a ještě si musím kvůli spojení brát ráno volno, on, když přijede za mnou, tak je to taky jen na noc (přijede před půlnocí a ráno musí už na šestou vstávat)

soboty a neděle jsou mimo, přijíždí mi dítě z intru - takže nakoupit, vyprat, vyžehlit, na zahradu, k rodičům, příbuzným, . . . (celý víken v čudu)

chce po mě, abych se odstěhovala za ním, jenže já z toho mám strach (práce, bydlení, - on bydlí v malém a ještě v pronájmu. . . . ), nebo, že on se přestěhuje ke mě, jenže tady horkotěžko sežene práci, a když tak za o hodně míň peněz, než má teď

prostě už nevím, jak dál pokračovat a jestli to má ještě budoucnost

Nečtu žádný argument pro, jen proti, takže myslím, že to máš jasné... Kdybys měla motivaci být s ním, tak bys hledala důvody proč se sestěhovat, a pak bys určitě přišla i na to, jak to udělat. Už jen to, že spolu netrávíte víkendy, o něčem svědčí, na návštěvu může přece s tebou a hodit prádlo do pračky za jeho přítomnosti lze také...
Takže to asi budeš ještě nějakou dobu udržovat takhle, pak přijde nějaká krize a nejspíš to vyšumí.

matadi
Tady je každá rada drahá. Myslím, že jsi přesně napsala, c máš za možnosti. Můžeš to dělat jako doposud- pokud Vám to tak vyhovuje, proč ne? Člověk si po určitých zkušenostech ani nedovede představit, že by s někým sdílel jednu domácnost. Můžeš jít ty za ním - to znamená nová práce, hledat nové známe atd, nebudeš bydlet ve svém atd. Člověk si určitě hůř zvyká. Já jsem se přestěhovala za mužem (dnes už manžel) i s 4letým synem 400km. Začátky byly fakt hrozné. Je to už 8 let a dnes jsem doma tady. Ale bylo mi tehda 24let. Dnes už mám děti dvě a nevím, jestli bych do toho šla znovu.Asi ne. Myslím, že jste ve fázi, že každý máte svoji práci, domov, známé....asi bych to nechala tak, jak to je a buď to vydržíte, nebo to vyšumí. Asi jsem Ti moc nepomohla, že?

Morrigan
rover

právě nad tím taky přemýšlím, jenže už jsem taky starší člověk, dceři je 16 a nerada bych někde s ní něco pokazila, stejně tak, jako bych o něho hrozně nerada příšla

to, že je každá rada drahá - to vím, a že to takhle dlouho nepůjde, to cítím taky,

on má potřebu to pořád řešit - to společné bydlení, možná i za cenu toho, že ta práce a platy jsou u nás horší, by to riskl a odstěhoval by se za mnou
logicky, když bych já se odstěhovala za ním, bylo by to asi praktičtější - jenže problém je v tom, že já se nového začátku prostě a jednoduše bojím