Váš názor na antidepresiva

Jak příhodné.., ale dost možná jsou lidé, kteří by člověka s rakovinou či jinou nemocí prostě opustili, aby pro ně nebyl přítěž...

Nevím proč hned taková přirovnání - já bych si takového člověka s největší pravděpodobností taky nevybrala za otce svých dětí, myslím, že člověk musí být k sobě zodpovědný a při zakládání rodiny zvážit kolik je schopen sám unést, popř. živit pak sebe, partnera a ještě děti, když vím, že na to prostě nemám tak se budu snažit nesahat mezi rizikové partnery, že se něco může přihodit už je jiná, že může partner onemocnět, to už je přece jiná kapitola, pak jej určitě neopustím.

Ne, není méněcenný ale mám ve svém okolí bohužel samé cukrovkáře, kteří si cukrovku přivodili především svým životním stylem ale stejně si nadále tento styl zachovali - jedí co hrdlo ráčí - sladké, uzeniny, smažené a pohyb jim nic neříká, když se jim snažíte domluvit tak se vám spíš vysmívají, oni si prostě píchnou inzulín a zas je to ok ne?. Měla jsem přímo na očích případ pána, který když se dostal z dohledu manželky tak hned si koupil sladkosti a pořádně se nadlábl, nakonec skončil z amputovanýma oběma nohama, manželka se samozřejmě o něj stará....

Já si v nedávné době prošla syndromem vyhoření, AD beru, zlepšily mi o dost náladu, dostala jsem se z toho velmi rychle. A je mi úplně jedno, kdo si o tom co myslí

Chápu, že Ti to nepřipadá správné...to ani mě ne. Jenže to je o zodpovědném přístupu k životu obecně. Pokud vím, že mám nějakou nemoc, musím udělat co nejvíc proto, abych nemoc úspěšně léčila..jinak je to zbytečné, to je jasné.

Podstatné je to, že stejně jako například cukrovka může být zapříčiněna nezdravým životním stylem, tak to také tak být nemusí a to je stejné i u depresí. Může si je člověk způsobit sám způsobem jakým žije.., ale to ani tak nejde o deprese jako spíš o často používanou depku. V každém případě platí, že žádný lék není samospasitelný, vždy je k úspěšnému léčení potřeba spolupráce pacienta.

Reaguji na Veselka10:
naprosto souhlasím, jen mám pocit, že jsme zvyklí - že lékař za nás rozhodne, léky vyléčí - odvykli jsme si být v prvé řadě zodpovědní sami za sebe

Jenže při jiných nemocech je člověk více schopen zachovat si ohledy i na okolí, tahle žena viděla jen a jen sebe, svoje problémy, fakt, že její muž na tom taky není nejlépe, už neviděla. To je rozdíl mezi psychickou a fyzickou nemocí, u fyzické pořád funguje hlava a rozum.

A pokud jde o nemoci celkově a děti, tak jsou nemoci, u kterých kdybych byla jejich nositelem já nebo partner a byly by dědičné, tak si prostě dítě nepořídím (ne biologické). Jinými slovy nebudu jen myslet na sebe.

Nemohu. Opravdu lidem nelezu do kabelky, ani do soukromí. A nejsou to léky na uklidnění. Jsou to opravdu antidepresiva, která předepisuje psychiatr

Souhlasím s Miinkou. On v tom rozdíl je. Lidé, kteří mají fóbii, depresi, jsou psychicky labilní apod. se neskutečně soustředí jen na ten svůj problém. Jsou jím skoro paralyzováni. Pořád o něm mluví, pořád na něj upozorňují, pořád chtějí pozornost ostatních a jejich pochopení, ale samy to nabídnout neumí. Jsou naštvaní, že ostatní nechápou, jak těžký to mají a jací jsou chudáci, přitom o neumí být samy oporou tomu druhému. A nikdy si neumí uvědomit, jak těžké je pro druhé s nimi žít a jak těžko to druhé zvládají, když je vidí pořád ubrečené, klepající se, fňukající a stěžující se. Ono to ostatní totiž taky dost vysává. Pořád dělají někomu vrbu a když samy potřebují podporu, tak se jí nedočkají. Protože ten uzlíček nervů na ní nemá sílu.

Nevím, proč to tak je a jestli to tak má každý psychicky nemocný člověk. Moje zkušenost je zatím že ano. Proto bych radši žila s cukrovkářem, než uzlíčkem nervů. Vím, že za to ten uzlíček nervů nemůže. Ale ať se aspoň jednou zamyslí, jak moc těžké to je pro druhé a co vlastně v tom vztahu nabízí a dělá pro druhé, než že od nich čeká jen pochopení a vybrečení se na rameni.

Proto komentáře, že přítel je blbej a sám potřebuje pomoc nejsou na místě. On to taky nemá s autorkou tématu lehké. Musí být sám dost silný, aby to ustál a aby na něj nepřenášela negativní energii.

Tady je to docela těžké, nikdy se neví, co dítě zdědí, někdy je menší pravděpodobnost někdy větší... bohužel se dopředu těžko odhaduje, co přesně se stane. A adopce má také spousta rizik. Ale to je na jiné téma.

Přesně tohle mám ve svém okolí i já. Bohužel, ale je to tak

Ještě jsem si vyjela příspěvky autorky, abych jí více pochopila a jedna věta mě zaujala a přesně vystihuje to, co jsem teď napsala:
A někdy mám pocit, že se vyžívám ve svojí roli chudinky.

Já se mrkla na téma Stach ze života od stejné zakladatelky a k tomu partnerství. Dokážu být opora partnerovi, který je smutný, protože mu něco nevyšlo, nemá to lehké atd., dokážu to snášet i pár týdnů a udržet si vlastní psychiku nedotčenou (žila jsem s osobou, co se léčila z onkologického onemocnění), pokud vím, že je to dočasné, že dotyčný se snaží a nekapituloval, tak to vydržím i mnohem dýl, ale nezvolím si někoho se sklony k depresím bez zjevného důvodu jako životního patrnera, to radši budu sama.

Čímž neubližuje jen sobě, ale všem, kterým na ní záleží.

Reaguji na Laky:
Je určitě moc fajn, když si někdo vnějškově orientovaný (tj. závislý na reakcích okolí, což bývají právě lidé, kteří k depresím inklinují i z důvodu nedostatku sebevědomí) přečte tvůj a tobě podobné názory od ostatních. Akorát tak v člověku vyvolají pocit viny, že jsou teda vlastně simulanti a k ničemu a měli by se sebrat. Bezva, prima, to je přesně to, co člověka vrhá do ještě horší deprese. Do DEPRESE, ne depčičky a špatný nálady. Takže si, prosím, nejdřív něco nastuduj (ne, tím fakt nemyslím wikipedii), než tu začneš rozdávat svoje moudra, kterých by se někdo nedejbože mohl chytit.

Uvědom si,že nikdo nemá odpovědnost za lidi,kteří si čtou internetové diskuze tím pádem i kdyby někdo po čtení omlazení vyskočil z okna,tak je to pouze jeho věc.Pokud má někdo nízké sebevědomí a z toho deprese,tak já ani nikdo z diskutujících za to fakt nemůže.
A pokud v někom moje slova vyvolávají deprese,tak jednoduché řešení je pravý horní roh - kliknout na křížek - zavře se okno a je to.

Reaguji na Patty:
Ne, nemám pochopení pro člověka, který odsuzuje druhého pro AD, nemám pochopení pro partnera, který by mě přirovnával k feťákovi. Můj přítel bere dlouhodobě léky, když si je nedá, má silné bolesti, průjmy. V životě bych mu neřekla, že mě tím omezuje, nebo že je nepoužitelný pro můj život.
Já jsem se před měsícem složila a lékařka mi na takové stavy napsala Neurol. Ještě jsem od té doby neměla důvod ho vzít, ale vím, že si ho radši vezmu, než abych se ocitla znovu v takové situaci.
Moje maminka trpí klinickými depresemi, na AD už je cca 5 let a je to mnohem lepší, než kdyby byla už někde mrtvá.
Takže já nikdy nikoho za tohle neodsuzuju. Ne všichni musíme být silní a strašně dobří.