Váš názor na antidepresiva

No tak... zdá se, že jsi Honzáka vůbec nepochopila. On to uvádí právě jako příklad skutečnosti, že si myšlenkou můžeme přivodit nemoc, to znamená prokazatelné poškození fyziologického stavu! Právě proto je ten názor uveden v kapitolce s názvem "Psychické příčiny onemocnění jsou tedy stále podceňované, že?" Dává to přece do ironické souvislosti s Descartem a pojetím těla jako opravitelného stroje! No tak nic, ale třeba Tvoje poznámka k těm článkům někoho přece jen přitáhne (a nebyl to druhý, ale třetí odkaz).

Jinak brát sílu myšlenky jako něco, co uzdraví tělo, je možné jen u chorob, které nepřesáhnou mez skutečného poškození organismu, moji ochrnutou kamarádku se snažila jakási "léčitelka" uzdravit tím, že si bude představovat chůzi, jak myslíš, že to dopadlo?

Můj názor je takovej, že antidepresiva dokážou pomoct z nejhoršího - mluvím o klinický depresi. A pak je to samozřejmě na člověku samém, aby se sebou začal něco dělat a pohroužil se sám do sebe, našel příčiny a pořešil je.
Já chemii nefandím. Vůbec ne, takže není to tak, že jsem zastáncem toho, že si někdo zobne piluli a je spasen, ani náhodou. Ale když není člověk ani schopen vstát z postele, budí se denně ve 4 ráno a má pocit, že prostě svět skončil a je mu nepopsatelně hnusně, že by to nepřál fakt nikomu, tak je AD berle, o kterou se v začátku může opřít. Ale samozřejmě jenom se tím hází hadr přes červeně blikající kontrolku, že je něco v nepořádku. Takže jak říkám, pak to chce odstranit příčinu.
Jen mě zaráží, co člověka nutí vyjádřit se k tématu, o kterém fakt nic neví...? Označit šmahem lidi za simulanty, co potřebujou vymáchat držku v blátě mi přijde dost krátkozraký. Trocha pokory a tolerance by možná nezaškodila. Protože každej je nějakej a absolutně nikdo netuší, čím si kdo prošel a co ho do těch stavů dostale. Prostě bych si o tom aspoň něco zjistila, než bych vyprodukovala takovejhle blonďatej světonázor, nebo bych se asi radši komentáře zdržela, když k tomu nemám co říct.

neřekla jsem,že všichni jspou simulanti,ale jestli tedy ty davy,co žijí na různých uklidňovadlech a dalších prášcích "na hlavu" jsou opravdu všichni nemocní,tak brzo budeme národem bláznů a magorů,dopadneme jako amíci,kde má svého psychologa i pes.
Najít si psychickou chorobu je jednoduché ty si snad myslíš,že každý je nadšený a neustále šťastný....ne není,ale holt ne každý si kvůli tomu jde někam pro prášky a pitvá se ve svém stavu tak dlouho až z toho zmagoří úplně.
Chápeš aspoň trochu co píšu?

Chápu a rozumim. A chápeš, že mluvim o opravdový depresi? Asi jedna meleme o koze a druhá o voze. Já s práškama nijak nesouhlasím, to je braní tohohle na klouby, aby se mi z toho podělala játra a když začnu brát něco na játra, odnesou to ledviny. Spíš než AD jsem se zastala lidí, kteří si tou opravdovou depresí prošli, neb je to slovy skoro nevylíčitelný, jak špatný to je. A když kolem sebe člověk vidí svoje okolí, kterak trpí, hází ho to do pocitu viny, že on se nedokáže vzmužit a prostě se to zacyklí a všechno je špatně. Mluvím o pocitu viny, který se dá vyvolat v nejzazším případě i právě takovým názorem, když tě někdo nazve simulantem a nejradši by ti vymáchal ústa v blátě. Chápeš to? Prostě bych neházela šmahem všechny do jednoho pytle. Nikdy nevíme, co si v sobě kdo nosí od mládí, co bylo spouštěčem depresí a podobně. Taky bych řekla, že ten tlak týhle západí konzumní společnosti, kdy bychom měly nejlépe i my, ženský být dravé, věčně mladé (kult mládí a krásy), úspěšné, průbojné, nemusí každý úplně ustát. Stačí selhání, který si ten někdo neodpustí (neobstál přece podle současných měřítek) a může to být prvním krůčkem, kdy se toho jednou nakumuluje tolik, až vznikne deprese. Prostě bych jen odlišovala, jaký přístup a názor ke komu zvolím. Já sama bych v tomhle byla prostě obezřetná, protože to je docela ožehavý a choulostivý téma. Kdyby mi onehdá psychiatr řekl - prosim tě, nevymejšlej si, víš jaký mají problémy děti v Africe? A ty se tady hroutíš kvůli krávovinám. Tak přijedu domů a skočím z balkóna. Kdyby mi to řekl teď, tak to hezky pěkně odkejvu, usměju se a vděčná, jak se mám vlastně dobře odkráčím bez medikace pryč. A hodně ráda. Tak snad jsme se pochopily

Opravdu mladá slečna na popínky a obezitu dostane AD?
To jsem nikdy neslyšela.
Tak to ji rozhodně nepomůžou a v pohodě nebude.
AD fungují jen tam , kde mají nějakou "práci".
Tam kde nic není, nemůžou působit.
Ta slečna to tak možná bude chtít řešit (ikdyž chci vidět toho psychiatra, co jí to napíše), ale nakonec pozná, že to nevyřešila. takže to stejně vysadí.

Od včerejška přemýšlím, jestli se do té debaty se svou zkušeností vůbec zapojit.
Já osobně jsem brala AD necelé tři měsíce poté, kdy mi umřelo dítě.Ta situace pro mě v tu chvíli byla naprosto bezvýchodná, měla jsem pocity absolutní prázdnoty a, i když na to nejsem hrdá, nebyla jsem tehdy asi daleko od toho vše ukončit.AD mi zachránily život, ale...prostě jsem si, za pomoci rodiny, musela sama dojít k tomu, že to je jen berlička a útlum na to nejhorší období a musím začít pracovat sama na sobě a svém životě.Pořád mívám dny, kdy mi není OK, ale odmítám prožívat život s pomocí berliček.Život není jen sled veselých a milých okamžiků, těch nakopání do zadku je v něm daleko více, ale musíme se s tím umět poprat sami.

U spousty lidí fungují na placebo efektu.To mi řekl psycholog.
AD-dobrý sluha, zlý pán

Reaguji na Lauritta:

shrnula jsi celý můj názor na AD do velmi výstižného příspěvku. Přesně tak. Berlička na přežití - přežití doslova. A pak už musí hezky každý sám, najít příčinu, poprat se s ní, přijmout skutečnost, pustit ji a žít dál.

Nečetla jsem to tu celý a ani nebudu. Je mi prakticky jedno, co si o tom myslijou ostatní. Já nějakou dobu antidepresiva brala, asi rok někdy na střední. Pak sem je vysadila, zpětně mi to pravděpodobně pomohlo - a rozhodně sem po nich nebyla nijak zblblá. Teď jsem je už několikrát chtěla začít brát, ale vždycky sem tak nějak ucukla, protože mi moje stavy nepřišly až tak hrozný - hrozný spíš bylo jak sem si je vybíjela na okolí. Nakonec sem si koupila L-Tryptofan volně prodejnej a jsem s ním spokojená. Podle situace ho beru-neberu a dá se to docela dobře.
Všem je jasný, že za ně prášky problémy nevyřešijou, ale je především důležitý přežít bez újmy - a když to zařídijou prášky... když se podívám kolik lidí okolo léčí svoje problémy chlastem a cigaretama, tak je hezky pokrytecký odsuzovat ty, kdo zobou léčiva. Je to úplně to samý. Vždycky záleží na člověku samotným - doktor vám může něco doporučit, ale řešení je stejně na vás. A když už je fakt problém jakože v těle, v hlavě, tak už tuplem nemá cenu ptát se okolí - oni vám s tím nepomůžou. (Když vezmu takovou laktační psychozu, tak dotyčnou dobrý slovo na internetu vážně nespasí..)
S čím ale nesouhlasím je kombinace uklidňujících léků (nebo antidepresiv) ve vysokých dávkách a alkoholu - dlouhodobě. To přímo nesnáším. Je to nezodpovědný. Natož pak sednout za ten volant...

A teď si představ, že mojí mamce něco podobného psychiatr udělal - začal zpochybňovat to, co fungovalo. Třeba to, že mamka dělá s tátou v jednom kanclu prý není normální a krachne jim kvůli tomu vztah, to, že si rozumí se mnou je taky divný atd. Ještě že jsme byli doma my a mohli jsme z toho mamku dostat....Jinak by ten balkon asi taky využila, vrátila se totálně na dně......

A to AD jsou nenávykové.....

Přesně tak, nevím proč si většina lidí myslí že jsou.
Ještě je tu něco, co většina lidí neví - AD se používají i při léčbě migrény a k léčbě chronické bolesti po pásovém oparu.

Protože uklidňující léky typu Neurolu, které fůra lidí považuje za AD, návakové jsou - a dost silně......Naopak u AD se dávka zvyšovat nemusí, naopak se obvykle časem snižuje.....

Tys to snad vůbec nepochopila!

Omlouvám se, nedočetla jsem další stránku, kde to vysvětluješ za mě

a o tom to je

A co to mění na situaci?

Pro někoho ironie , pro mě skutečnost!

A nebo taky zdraví, že ?