Váš názor na antidepresiva

Ahoj. Vždycky se najdou blbci,kteří jsou zásadně proti, ale nedokážou si představit,jak může člověk trpět a do jakých stavů se dostat. Taky jsem bohužel pár měsíců prášky brala, plus je k tomu nutný psycholog,abys to začla odbourávat i jinak a prášky jsou,abys mohla zatím žít a netrápit se. Bohužel přítel mě absolutně nepodpořil. Furt říkal, že nejsem blázen apod. Přestala jsem to s ním naprosto řešit. Dostala jsem se pak do určitý rutiny a přestala jsem je úplně brát asi na dva roky a dobrý,ale teď se mi zase trošku sype ta stabilita a rutina plus státnice a to sem ještě chodila do práce a na denní na univerzitu,takže s tím přišel i stres. Měla jsem zas hrozný stavy,je mi třeba u toho pak hodně špatně od žaludku,jsem schopná jen ležet v koupelně na zemi apod.Musím zase zajít k doktorcea sehnat si psychologa.Zdaleka nemám vše vyřešeno a tím,že se bojím změn a následých stresů jsem stále se svým přítelem,i když to neklapeNicméně nenech to jen na prášcích, všechno se musí řešit.

Reaguji na Doreen: Brala jsem je z určitých, vážných důvodů a na doporučení cvokaře... Ale bohužel jsem byla po nich zblbá a tak lehce mimo a už bych je nikdy nebrala, naštěstí jsem je přestala brát brzy za což jsem ráda, rodina mi pomohla, hlavně přítel atd.. Člověk by se měl s určitými věcmi/problémi vyrovnat jinak... Ale nepopírám, že mi určitým způsobem ulevily, trochu mě sklidnily atd, ale někdy mi přijde, že někteří je berou jen kvůli blbostem, než z vážně vážných důvodů..

Beru antidepresiva od 14 a setkávám se jen s negativníma názorama a kecama že sem akorát líná a že je to blbost to brát. Od 19 mě trápěj šílený úzkosti, zhoršilo se to.. teď beru 4 různý léky, na deprese, na úzkosti na uklidnění.. Dvě dávky Argofanu ráno, k tomu xanax, večer jednu dávku Argofanu a Seroquel před spaním a jednou tejdně Lamotrix- stabilizátor nálady... Teď teprve mi ale došlo že by to mohlo bejt špatnou antikoncepcí, takže vysazuju a modlim se aby se konečně něco změnilo. Rodiče jsou strašně proti tomu, máma se mnou nedávno byla u psychiatričky a akorát mě tam ponížila že si myslí že je to zbytečný, že sem jen líná něco dělat a tak předstíram deprese, šíleně mě to mrzelo... Sestra se kvuli tomu se mnou přestala bavit, že sem věčně depresivní a že tim lidi odrazuju a že už jí nebaví řešit moje problémy. Prostě kdo si ty stavy nezažil tak to nikdy nepochopí.

já nevím, někomu to možná pomůže, ale podle mě to není řešení, jen oddálení, utlumení...já je brala půl roku asi, pak jsem sama vysadila. měla jsem tedy nenávykové, jen slabé. zkus popřemýšlet nad jiným způsobem řešení prosím AD opravdu není nic dobrého. chápu, že si myslíš, že to bez nich nezvládneš, ale opravdu to nevyřeší tvůj problém. jen si tím zničíš tělo. držím ti palečky a neměj mi to za zlé

v určitých případech je to nutné - v mozku se stanou změny (chemického původu), které nedovolují člověku "normálně" fungovat a je třeba hodit to zase do rovnováhy. je ale nutné brát AD pod dohledem psychiatra, který určí průběh léčby. samotná léčba za pomoci AD není nic, za co by se člověk měl stydět. ovšem myslím si, že AD jsou řešením jenom na určité období, potom je třeba za asistence psychiatra dávky léků snižovat a postupně vysadit. v opačném případě hrozí silná závislost, které se pak obtížně zbavuje, navíc se z AD stane berlička, kterou si pacient "pomáhá", i když už by to nebylo uplně potřeba.

mě antidepresiva moc pomohly. Brala jsem je rok, díky nim jsem si sice zažila své trápení, ale ve výsledku mi pomohly.
Zachránily mi život

Jsem proti AD, sama jsem si prošla hodně těžkými věcmi, tragédií v rodině atd., o AD jsem i jednu dobu uvažovala, ale došla jsem k názoru, že to opravdu není řešení, zkus to řešit přírodními prostředky, vyhledej psychologa, teď to bude znít trochu jako klišé, ale je to pravda-zdravě jez a pravidelně se hýbej, to opravdu pomáhá, dále dodržuj nějaký režim, měj neustále něco na práci, braní AD nic neřeší.

Berlička.......prostě něco,co člověka hodí jinam,vytváří závislost a dostává uživatele do kolotoče.
Pokud není někdo schopen žít bez braní prášků a to dokonce jak čtu od 14ti let,tak by měl být někde v léčebně a ne zobat tabletky,bez kterých se časem neobejde.

Já jsem proti.

Přesně.

Každý má problémy a spousta lidí v mém okolí má problémy a dost velké a neřeší to AD.

Reaguji na Doreen:
Přečetla jsem si tvůj úvodní příspěvek a jsme na tom stejně. Loni jsem se sesypala, nemohla jsem ani vstát z postele, byla jsem protivná, dostala jsem AD léky. Někdy mívám potřebu je vysadit, cítím se divně, tak je na den, dva vysadím, ale pak je to ještě horší. Uvažuji, jestli by to někdy nechtělo změnit AD - za jiná.

To mě mrzí, že spousta lidí na deprese ještě nevěří. Moji rodiče i známí, do té doby, než v televizi viděli reportáž (životopisy) Miloše Kopeckého a Petra Muka, taky nevěřili, že tohleto existuje! Teď už věří!

Přesně tak, úplně ve všem s tebou souhlasím!

A nedostáváš na tolik toho invalidní důchod plný nebo alespoň částečný? ID na deprese existuje.
Reaguji na pampalatrala:
Nezlob se, ale ty jsi jedna z těch, co nechápe onemocnění s názvem DEPRESE. Ty sis prošla tragédií v rodině a těžkými věcmi - na tohle samozřejmě léky nepotřebuješ, maximálně si popovídat s psychologem.
Ale jsou lidi, co mají nějakou duševní nemoc a léky potřebují. Léky jim mohou pomoci.

Reaguji na monca114:
Setkala jsem se dokonce i s dívkou,která měla značnou nadváhu,měla z toho deprese,neměla partnera,bylo jí kolem dvaceti a místo aby začala hubnout klidně pod lékařským dozorem,tak zobala tabletky AD a vesele tloustla dál,ale už s dobrou náladou

Nesouhlasím s tím, že brát antidepresiva není řešení, že je to jen oddalování problémů. Takhle obecně se to přeci říct nedá.

Deprese je nemoc, antidepresiva lék. Tady není vubec o čem diskutovat.

Jiná věc je, když někdo zobe pilulky, aby si ulehčil, když se mu zrovna v životě nedaří.

Já AD podporuju. Sama naštěstí brát nemusím, ale viděla jsem, jak hodně pomohly členu mé rodiny. On měl lehčí formu depresí, spíš syndrom vyhoření, k tomu se blížila padesátka, holt nekteré ženy toto "období" nesou hůř. Nyní si vezme tabletu AD jen nárazově - složitější období, občasné stavy úzkosti, ale nedokážu si představit, kde by byla, kdyby tenkrát nečala docházet k psychiatrovi. Z mého pohledu to nejsou berličky, ne vždy se dá problém řešit pobytem v léčebně a holt lidé jsou různí a jejich nátury a psychika také. Rozpor vidím snad jen při těžkých celoživotních depresích, manických stavech, sebepoškozujícím chování a braní obrovských dávek silných léků. Tam jsem trochu skeptiká a ten zakopaný pes bude dost hluboko.