Váš názor na antidepresiva

Nečetla jsem celou diskuzi, ale tvoje příspěvky mě zaujaly. Přijde mi, že jsi na dobré cestě, ale děláš jednu podstatnou chybu - uvažuješ jako nemocný člověk a jsi jakoby uzavřená do toho svého problému. Jak to píšeš, tak mi to v něčem úplně připomnělo můj boj s ekzémem - měla jsem načtené knížky o pozitivním myšlení (a fungovalo mi to na všechno možné), ale pořád jsem se snažila vyléčit ten ekzém (s doktorama i bez) a čím víc jsem se snažila, tím to bylo horší. A pak mi jednou v hlavě něco cvaklo, že když chci být zdravá, musím nejdřív uvažovat jako zdravý člověk - a nějak jsem uvěřila tomu, že žádný ekzém nemám a nepotřebuju mastičky, že se ničím neliším od ostatních zdravých lidí - a ono to fungovalo (funguje už 2,5 roku). Měla jsem sice výhodu, že jsem měla hlavu v pořádku, ale podle toh, co píšeš, jsi ve stavu, kdy jsi schopná normálně uvažovat Jednodušeji řečeno: bojovat za něco má lepší výsledky než bojovat proti něčemu.

A názor na AD mám stejný jako na ostatní léky - můžou pomoct i ublížit. Teoreticky věřím, že by to šlo i bez nich, ale dokázat to asi není možné. Nemyslím si, že by nemocní byli líní, jen mají nemocný pohled na věc. Když jim AD jednorázově pomůžou, aby se cítili dobře, a oni se uzdraví - ok. Ale řekla bych, že je víc případů, kdy si na nich lidé vytvoří závislost a přestanou důvěřovat ve své schopnosti a spustí akorát těžko zastavitelný kolotoč, který nikam nevede. Můžem se akorát dohadovat, jestli by se zabili, nebo jestli by se uzdravili bez nich, kdyby je nikdy nebrali - protože by třeba v krajní situaci zvládli neuvěřitelné věci.

Brala jsem cca 2 roky Zoloft .. a když jsem se rozhodla s tím přestat, 2 měsíce jsem brala půl tablety, další 2 čtvrt tablety .. pak přišel - po úplném vysazení - týden hrůzy .. závratě, bolesti, zvracení, motání, .. no prostě hnus .. takže za mě jednoznačně - ano, v úplné krizi utlumí .. po vysazení děs .. a pokud se člověk s tím co ho trápí nevyrovná psychicky .. nikdy mu žádně prášky nepomůžou na dlouho .. jsem jen ráda že už jsem z toho venku .. a doufám že už mě nikdy nic takového nepotká ..

Reaguji na Zuziik: Čtu teď tento starší příspěvek, a musím říct, že by bylo škoda, kdyby zapadla tahle důležitá myšlenka, totiž že je nutné především začít myslet jako zdravý člověk.

To je myslím docela přesné.
Vymanit se z toho patlání v nemoci. Začít žít, jako bych už zdravá byla. A tomu tělu to doklapne. jde to ale až od určité fáze, do té fáze, kdy jste těsně před uzdravením, jen zbývá ten poslední krok. Vystoupit z bludného kruhu.

Prosté, ale geniální.

otázka trochu hloupá - je to jako by se někdo ptal na ańzor na léky na snížení tlaku, léky na epilepsii, léky na cukrovku, atd. Když tu nemoc někdo má, tak se musí léčit a názory ostatních jsou mu myslím jedno.....musí se s nimi umět zacházet, dodržovat rady doktora atd.

Brala jsem AD šest let a sice si nic dobrého o těch lécích nemyslím, ale někdy jiné řešení není. Kdo nezažil klinickou depresi, tak to nikdy nepochopí. Člověku se můžou stát v životě různé tragédie a může se cítít na dně, ale nemusí to být deprese. Mě bylo tehdy 17 a žádné problémy jsem neměla, ale začla jsem se cítít tak špatně, že si nic horšího ani nedovedu představit. Jen jsem každou noc doufala, že už se neprobudím, bála jsem se, že skočím z okna, že už to nevydržím, nemohla jsem spát, jíst, nic dělat. Zřejmě to máme v rodině, i máma se léčí(la) na deprese, brácha má poruchu osobnosti. A nejhorší bylo, že mi bylo hrozně špatně a nevěděla jsem proč, nemohla jsem zjistit příčinu, neměla jsem žádné problémy, pomohly mi až AD. Šest let jsem je brát nemusela, ale hrozně jsem se bála, že se to zase vrátí. Teď je neberu teprve pár měsíců,ale je mi dobře. A to mám zrovna takovou delší krizi, bortí se mi vztah, špatná práce, peníze, v podstatě nemám vůbec nikoho, jsem sice nešťastná, ale není to ani z poloviny tak špatný, jako tehdy, kdy to bylo bez příčiny a stokrát horší. Deprese je nemoc a měla by se léčit. AD nejsou nějaká berlička, aby se lidi cítili líp a neřešili svoje problémy. Problémy si každý musí vyřešit sám, problém je, že v depresi k tomu nemá vůli a nevidí žádnou budoucnost. Je to jako mít pořád závoj na očích, nebo v mozku, všechno je úplně jiné. A AD můžou pomoct. Mají taky negativní účinky, ale stojí to za to. Pak je samozřejmě nejlepší je s pomocí doktora vysazovat, když je všechno zažehnáno a nebrat je dlouhodobě (jako já). Všechny ty rady, jako promluvit si s kamarádama, sportovat, myslet pozitivně, to je všechno hezké, ale pro člověka v depresi, nebo s psych. potížema, je to opravdu k ničemu.

Tak tohle je dost přesné...
Přeji, aby už bylo líp. Abys to těžké období zvládla. I když tohle asi není nejlepší doba pro vysazení. Ale stalo se mi vlastně totéž. Vysadila jsem AD a dozvěděla se, že stojím před další velkou živ. událostí, před další ztrátou. Vzít to zpět nejde, uvidím, jestli to nyní bez nich zvládnu.

Já jsem to takhle ani neplánovala, prostě to tak dopadlo Chtěla jsem to přestat brát už dýl, ale vždycky se našlo něco, proč jsem si říkala, že ještě ne. Kdyby se to mělo vrátit, tak to hned poznám, ale doufám, že ne. Je to prostě rozdíl, teď si říkám např. budu se snažit konečně dodělat školu, najdu si lepší práci; s přítelem se rozejdem, ale stejně to tak bude nejlepší. Prostě člověk vidí nějakou budoucnost a život dává smysl, i když jsou problémy Taky přeju hodně štěstí

Reaguji na Averys:
Jo, zdá se, že v té naději to je. Když člověk nemá už nic před sebou, tak není kam jít, no.

Vždycky má člověk kam jít, jen to v depresi nevnímá..

Reaguji na Averys: To je pravda....

Reaguji na terinecka: Tak to souhlasím. Kdo si tím neprošel neví o čem mluví. Já sama beru AD. Taky jsem měla DEPRESE a jedině AD mi pomohli začít žít normálně.

To buď ráda, že máš s AD takovou zkušenost.
Pro mne bylo jejich užívání jen cestou do pekel. Dnes už vím, že jsou jiné cesty k uzdravení...