V kolika letech mít první dítě?

a ještě malý dodatek.Jak píšete:vzdělání,kariéra,zajištění a samozřejmě chlap...plně s tím souhlasím i když chci říct,že se to dá zvládnout i při dítěti. Já měla ve 20 první dítě za svobodna,nastoupila na tříleté dálkové studium na dodělání maturity na obchodce,škola mi i docela vyšla vstříc,že jsem sem tam mohla přivést malého,vdala se a jsem přijata na VŠ a čekám druhé a jakkoliv to bude možné,chci zvládnout i tohle.Nejsem ten typ člověka, který má mozek jen na výplň hlavy. Po večer čtu odbornou literaturu,zajímám se o ekonomiku a účetnictví a nechci,aby mi mozek zakrněl.Taky jsem si ale k tomu došla časem.V pubertě jsem na školu kašlala a záhy jsem zjistila,že učňák mě někam dál neposune.I s dítětem jsem se stala k životu pokornější,srovnala si v hlavě,co chci a od té doby si jdu zatím.Maturitu jsem udělala s vyznamenáním i když to nebylo lehké.Ale fakt se to zvládnout dá a manžel je na mne pyšný.

tamuska
Jsi dobrá
Mně bylo 23,když se mi narodila dcera, k Bc.mi chyběly už jen státnice + obhajoba, které mě čekají teď v lednu.
Při VŠ jsem pracovala, takže se mám kam vrátit, manžel má VŠ, vydělává slušný peníze, bydlíme v domku. Na diskotékách jsme se nablbi až to není hezký, teď občas taky zajdem za zábavou /tchýně ráda pohlídá/.
Jsem ráda, že jsem mladá mamina, ničeho nelituju.
A rozhodně nás rodina neživí ani nijak nepodporuje, jsme soběstační.

Dcera byla plánovaná, žádný selhání antikoncepce.

Prostě každá ženská má potřebu mít dítě nastavenou jinak.

ale vyhneme, teda my určitě, protože my našetříno máme a myslím si, že docela dost. Prostě jsme věděli, že nebudeme chtít být zatěžkání nějakou hypotékou na dalších dvacet třicet let, proto si náš domek děláme i bez jakékoliv půjčky, vlastními silami. Na stavebku jsem měla 250 tisíc ve dvaceli letech, takže na to fakt nečekám. A jak jsi psala, že jsi měla první dítě ve dvaceti a zasvobodna, tak fakt dík, ale přesně tohle nechci a ve dvaceti jsem toužila po úplně jiných věcech, než být svobodnou matkou. Neříkám, že bych to v těch dvaceti nezvládla, přípravu na to mám perfektní, ale přesně proto jsem věděla, že to nechci...A i když nechci mít první dítě ve třiceti, to je na mě fakt pozdě, klidně ještě dva roky počkám, ať je domek hotový úplně a ať se nemusíme omezovat...

Ahoj všem, nečetla jsem celou diskuzi, ale přidám se. Dítě jsem měla ve 28 letech, chtěné, plánované, přišlo do zajištěného. Předtím jsem nějakou dobu žila s bývalým partnerem, on a jeho rodiče mně pořád tlačili do dětí a mně se JUST nechtělo. Spíš jsem podvědomě cítila, že do takového prostředí dítě nechci, ale to jsem si uvědomila až později. Pak jsem potkala současného manžela, spolu jsme se nějakou dobu řádně vyblbli, sjezdili jsme kus světa, vypili vína až hrůza povídat , něco jsme si našetřili a já si řekla - bydlet máme kde, světa jsem kus viděla, úspory máme také v záloze, tak nač čekat? Kdy jindy než teď? A bylo to, vyšlo nám to napoprvé, oba jsme se na dítě těšili. Když měla dcerka 1,5 roku, zbláznili jsme se do jednoho domku. Vzali jsme si hypotéku a šli jsme do toho i s momentálně jedním příjmem, byla jsem na mateřské, vydělával manžel. Na žádné vyskakování to nebylo, ale proč? Co jsme chtěli, jsme měli, hadry, auto, vybavení...dovolených jsme si také užili, čili jsme mohli pár let sedět klidně doma na zadeli a neměli jsme pocit, že nám něco uniklo a utíká.
Oproti tomu švagrové se dítě přihodilo v 18 (ještě neměla hotovou maturitu), musela se vdávat. Její manžel těsně po vyučení nezvládl sám zajistit mladou rodinku, žili z ruky do huby a museli je podporovat rodiče. Téměř vše si pořídili na hypotéku nebo na dluh protože ani jeden z nich neměl nic naspořeno - z čeho taky, když skoro ani nezačali pracovat a doposud to splácejí. Celý život je švagrová zapšklá že si nic nemohla dovolit, že jen šetřili a šetřili, u moře nebyli, vadí ji, že na dovolenou nemůžou jet, obracet musí každou korunu a hlavně mají oba pocit, že jim život utekl mezi prsty aniž si něco užili. Pomoct jim nemůžeme, protože oni jsou natolik frustrováni svými pocity, že nás nemají moc v oblibě, závidí nám. Ale už nevidí to, že co máme jsme si vydobyli vlastníma rukama, také jsme to neměli zrovna jednoduché, ale to je na dlouhé povídání. Jen jsme si ten život naplánovali jinak.

a přesně takhle chceme, aby to bylo i u nás

jako bych četla o své sestřence - sice děti ještě nemají, ale vždy slyším její poznámky na téma, jak my se máme dobře a že na dovču s náma fakt nepojedou, protože na ní nemají JAKO MY, bydlí u rodičů, kteří jmi pomáhají, chtějí aspoň byt, ale holt nemají tolik peněz JAKO my apod. Ale že přítel podniká, dělá od nevidim do nevidim, snaží se, po večerech bušíme účetnictví, bydlení děláme vlastníma rukama, zatímco oni si každej koupí dvě krabičky cigaret a jdou do hospody, o víkendu si lehnou k telce a vylezou v pondělí ráno...Je to prostě o povaze každého...

tamuska
já si myslím, že hlavně na to musí člověk dozrát. Kdyždítě někdy přijde neplánovaně, tak to člověka dozrát donutí, to je jasné, ale.... Nevím, jestli mě chápeš.
Já jsem zajištěná,je mi 25, máme vlastní, vdaná jsem rok, VŠ jsem zrovna dokončila, 3 roky pracuju, takže by se dalo říct, že všechny AŽ mám splněné a teď hurá do plodění dětí. Jenže....na mě prostě nějak nepřichází. Už jsem to tu psala, žádná touha po dětech se nedostavuje.Ani nevím, jestli někdy nějaké budu chtít. Přitom mám děti ráda, dřív jsem s nimi hodně pracovala. Ale o vlastních dětech jsem nikdy nepřemýšlela. Donutila mě až ta doba teď, spolužačky začínají chodit s kočárky a z okolí pociťuju takový tlak - kdo nemá dítě, jako by nebyl, žena bez dítěte, není plnohodnotná matka a podobné názory. Beru všechny argumenty ohledně biologického hlediska, ale to si mám pořídit dítě na sílu, kdy ho (zatím) nechci?

Na sílu ne, buď v klidu, buď to přijde nebo ne. Také jsem v 25 nechtěla ani slyšet a v 28 jsem vozila kočárek. Jsi ještě mladá, nemáš kam spěchat, klidně si užívej a pak nebudeš mít pocit, že ti něco uteklo. Horší je nevnímat ty řeči a tlaky z okolí.

Yasminka

Pořizovat si dítě násilím, když ho nechceš, je asi ta největší kr.vina, kterou člověk může udělat. Moje holčička se narodila své biologické mámě, když jí bylo necelých 27. Otěhotněla náhodou, na dítě se necítila, ale její matka a teta jí do toho v podstatě natlačily, říkaly jí - z biologického hlediska je to teď nejlepší, VŠ máš dokončenou, něco odpracováno, bydlení zajištěné (zajistil můj přítel), tak na co čekáš. City a mateřský pud se dostaví po porodu. No, nedostavily. Odešla v jejím půl roce, byla z toho léta špatná, ale prostě na dítě se necítila a jak říká matkou být prostě tehdy nedokázala. Dlouho nám pak komplikovala život, byla zapšklá, protože neměla na to být matkou, ale zároveň jí okolí dávalo dost zabrat za to, že odešla. Dneska její 33, začíná být opět vyrovnaná.
Pořídila si dítě, ačkoli se na to necítila a zničila tím život sobě, mému příteli i dceři.

Já jsem první dítě porodila ve 23 letech, ale snažili jsme se o něj už od mých 20-ti. Po maturitě jsme se hlásila na VŠ, bohužel mě nevzali, tak jsme šla pracovat, s přítelem jsme začli spolu bydlet, zařídili jsme si nově byt (bez hypoték a půjček), před rokem jsme se vzali, v té době jsme byla v 6.měsíci těhotenství. Miminko bylo doslova vymodlené a moc chtěné, jsem šťastná že ho mám a za nic na světě bych ho nevyměnila. VŠ si chci dodělat dálkově, tak snad to výjde.

Podle mě každá žena se cítí na mminko připravená jindy, některá může být super máma v 18-ti a jiná jí nebude ani v 35, o věku to není... Známá taky pořád něco řešila-až budu mít super práci,až budu mít našetřeno,až bude nový byt,auto,dovolená..... teď je jí 40, o mimi se snaží 4 roky a nejde to, za 3 IVF už dali přes 150tis... ale bylo to tenkrát její rozhodnutí a jak mi sama řekla, to super auto,dovolené,luxusní byt by lidně vyměnila za něco skromnějšího,jen aby mohla držet v náručí malý uzlíček v podobě miminka!

Miška85
napsala jsi to moc hezky, hlavně to o tom věku. Kamarádka měla dítě v necelých 19 a je úžasná máma, oproti mé 39leté kolegyni, která má tříletého syna a vykládá nám, že má průjem, tak mu dává křupky a kolu, a 9letou dceru, kterou se zápalem plic posílala nakoupit, protože přece se tam nepotáhne ona. A když obě její děti měli angínu, tak ač na mateřské, chodila do práce, protože ji to doma nudilo a nebavilo, tak jim sehnala paní na hlídání a chodila si "odpočinout"...No vždy, když jí slyším něco vyprávět, tak bych jí vzala klackem po hlavě...Jo a máš krásnou dcerku, povedla se vám

Tak já měla dceru ve 22letech,mladá,hloupá a nezkušená,ale rychle jsem se otřepala a dnes jsem ráda,že jsem jí měla tak brzy.Jsme jak kamarádky i,když ona mě lehce převyšuje.Nikdy jsem nelitovala,že to bylo tak brzy.

vanilinka
ja tiez som mala 22rokov, ked sa mi narodil syn, dnes má 11 a ja 33, je to super, pretože mám velke samostatné a perfektné dieta, možem sa venovat podnikaniu, sebe, cesto vaniu,športu...minule sme sa stretli tri kamošky z detstva- ony majú deti ročné a dvjročne, a mne už normálne vadili tie ich reči kto čo papá, ako kaká a tak...pohybujem sa už v inom svete a som rada ze som mala dieťa skor ako teraz- už ma to fakt nechyta

Mě ty moudra už lezou krkem jak mě neustále poučujou. Jasně maj zkušenosti, ale zároveň si myslí, že spolkly všechnu moudrost světa a dítě je na ně zvědavé- ale není

naty76
tak to je přesně můj názor, taky bych si chtěla děti "odbýt" mladá, a pak už mít čas věnovat se kariéře až po nich, ne že si kariéru napůl vybuduju a pak budu muset stejně tak jako tak přerušit...a v padesáti mít doma puberťáka....teď je mi 23 a šla bych do dítěte hned, jenže přítel ještě studuje, já taky, takže to bohužel nejde....ale je mi to moc líto, mám pocit, že mi něco uniká, nesdílím názor, že je třeba si teď užívat, dokud můžu....chtěla bych teď si užívat dětí a kariéru a podnikání řešit po třicítce "s čistou hlavou", že děti už mám splněné a samostatné..

děkuji, však jsme si dali záležet