Rozchod - vaše příběhy, rady jak přežít

Jsem v naprosto stejné situaci jako ty.... navíc jsem slyšela, že ta jeho nová je megera... nevím proč byl rok a půl se mnou, blondýnkou neštíhlou ani netlustou blondýnou, když má teď černovlasou holku s umělejma nehtama,velkejma k*****

Reaguji na Janis87:
Zbytečně se v tom pitváš.

Jedna paní povídala. Když se začneš zaobírat sama sebou, bude Ti lépe, věř mi.

Prostě se mu líbí a přitahuje ho, tečka. Toť vše.
Že jsi Ty blondýna neznamená, že po zbytek života bude chodit jen s nimi.

Reaguji na Adka:
Nechci a nikdy jsem nechtěla být ta co čeká na toho "chlapa" když je zadanej.. Ale stejně mi něco říká.. co když jim to sakra nevydrží...
Jsem z toho na prášky....

Reaguji na Janis87: zhroutila jsem se. brečím do polštáře a on si mezitím našel jinou tak 2 dny po tom našem rozhovoru
Já to nechápu!! My ženské se v tom pořád štouráme a pláčeme a oni to jenom tak přejdou!

Jenže... mě spíš mrzí, že jsme spolu bydleli, že plánoval společnou budoucnost.... a že si jí prostě našel tak rychle

A nebo jsi o ní do té doby nevěděla...

Reaguji na katula:
Taky jsem to říkala, že je to možný. Chlapi jak potkají nějakou jinou, tak na to co mají zapomenou hodně rychle a my se v to plácáme.

Ahoj holky, taky tady přispěju svým příběhem. Od 15. jsem chodila přes 7 let s přítelem. Když jsem dodělala Bc. odstěhovala jsem se za ním do Prahy, kde jsem absolutně nikoho neznala, neměla práci - prostě nic. Sehnali jsme si společně podnájem a abych měla na zaplacení, vzala jsem hned první práci, která se naskytla. V práci jsem byla 13.hodin. Potřebovali jsme peníze, tak jsem pracovala a věděla jsem, že je to jen ze začátku než si nenajdu novou normální práci. Přítel byl zatím skoro pořád doma. Bydleli jsme spolu 4 měsíce a já se přesně 23.12. dověděla, že má jinou. Ani si nedovedete představit, jak mi bylo, když jsem četla veškerý jejich konverzace. Bylo mi z něho na blití, nemohla jsem uvěřit, že zrovna ON je toho schopný, tlak jsem měla asi ,,300,, a myslela jsem, že je to můj konec! Totálně se mi převrátil celý život vzhůru nohama! Samozřejmě jsem přestala jíst, skoro pít, celý dny a noci jsem jen probrečela a nemohla se ani hnout. Taky to dopadlo tak, jak to dopadlo. Prášky na deprese a obíhání plno doktorů, protože se u mě objevily celkem velké zdravotní problémy. Nejhorší na tom všem bylo, když mi řekl, že za to vlastně můžu já, že kdybych se o ní nedověděla, tak jsme pořád spolu. Odešel za ní. Nemluvím o tom, že jsem zůstala v Praze úplně totálně sama! Půl roku byl se mnou neustále v kontaktu, neustále mi tvrdil, jak spolu zase budeme (až se vrátí z hor), že budeme mít krásný, romantický večery a bude nám zase hezky. Když byl na horách, psal, jak mu chybím, že jsem nejlepší, nejhodnější a nejúžasnější holka a až přijede, tak si musíme promluvit. Souhlasila jsem. Přijel a najednou, že není o čem mluvit, že chce zůstat s ní. Prostě hrál to pořád na obě strany, neuměl se rozhodnout. Dával mi pořád šanci - volal mi, psal mi... Rok jsem se z toho všeho dostávala!! Nejvíc, co mi pomohlo bylo, že jsem si našla novou práci, kde jsou skvělí lidi, tím pádem jsem našla i výborný přátelé a postupně jsem na ty jeho řečičky už nereagovala až jsem sebrala odvahu a všude jsem si ho vymazala! Pomohlo to . Když jsem věděla, že k němu nic necítím, zase jsem si ho přidala a když mi někdy ještě něco takový napsal, tak jsem se mu vysmála a tím se mi taky ulevilo . Jeho slova byly, že spolu stejně skončíme, protože k sobě patříme . Jsou to přes 2 roky od rozchodu a už ho beru jako kamaráda a nakonec jsem za všechno, co se stalo ráda . Poznala jsem, že existují lepší kluci než byl on a postupem času si člověk uvědomí, že takový trápení a zbytečný zdravotní komplikace kvůli chlapovi OPRAVDU nestojí!! Strašně špatně se s tím člověk smiřuje, ale časem všechno přebolí a uvědomíte si, že on vám za to opravdu nestál . A to jsem se ještě asi před rokem (když už jsme spolu nebyli) dověděla od pár holek, že je sváděl a sliboval jim plno věcí a dokonce je chtěl vzít k NÁM do bytu. No, jednoduše řečeno blbeček a ani 7 let vám nezaručí, že toho člověka doopravdy znáte!

Reaguji na maikkynna: A jsou srabi na to, říct narovinu, jak se věci mají. Pak z nich padají takové ty už známé perly jako...miluji tě, ale mám v sobě zmatek...., nemůžu ti nabídnout vztah.../ale s spát s tebou, to jo/, nevím, co chci..., hledám se..., možná někdy v budoucnu se dáme ještě dohromady apod. A jde hlavně o to, mít otevřené dveře, kdyby to náhodou s tou novou nevyšlo, že?

Přesně....já tě mám pořád rád, není to pro mě lehký na tebe zapomenout a ani nebude, nemysli si (přitom už týden po rozchodu chodí s jinou), třeba si k sobě ještě někdy najdem cestičku, ty se teď hlavně věnuj studiu na vysoký, to je pro tebe nejdůležitější,myslel jsem že nám to spolu výjde, nevím co chci, chci zkusit něco novýho,.... tyhle řeči mě vážně vytáčí, jak to ti chlapi dělají?? prostě konec, dva roky zahodit, slzičku neuronit, najít si jinou, život jde dál, přece se nic nestalo... nechápu...

Ahoj holky. My se rozešli tak nějak vzájemně. Poslední dobou jsme se až moc často hádali - kvůli maličkostem (jak už to ve společném bydlení bývá..). V hádkách jsme na sebe byli zlí a řekli si moc špatností.. Takže jsme se rozcházeli a scházeli..

Kámoška mi říkala, že jsou hádky normální. Že její rodiče, ona i její ségra se také hádají.. Ale já to tak nechci. Neumím si představit, že spolu vychováváme dítě (ani on, mluvili jsme spolu o tom) - co si o tom myslíte?

Problém je, že on už potom nebral vážně, že se s ním rozcházím, protože tak po čtyřech dnech bylo všechno ok.. Chodíme spolu na vysokou a bydlíme v podnájmu - je těžké být na sebe naštvaný, když jsme prakticky pořád spolu..

Jsem z toho všeho zmatená, chybí mi a nedokážu se ani učit, i když budu mít zkoušky.. Nejradši bych mu napsala, objala ho..

Jenže.. Chlapi jsou od přírody lovci. Pokud se jim budeme omlouvat a prosit atd., jen se budeme ponižovat.. Nedostupná žena je pro ně výzvou - proto tak rádi balej.. A přiznejme si to - která holka se nerada nechává balit..? Nechybí náhodou oběma stranám tak trochu to samé..? Když má všechno ve vztahu naservírované, nezačne se trošku nudit..?

Měly bychom posilovat sebevědomí samy sobě, protože když nebudeme mít rády samy sebe, jak k nám můžou mít úctu oni..?

Zdravím vespolek, já bych se chtěla zeptat, protože mi nejde založit vlastní téma - rozešly jste se některé s přítelem, i když jste do sebe byli oba zamilovaní, ale prostě vám to nějak neklapalo, hádali jste se a i přes tu lásku vás to spíš ubíjelo, než abyste byli šťastní? Já se teď v takové situaci nacházím, jsem zoufalá, nevím, co mám dělat. Přála bych si, aby to bylo tak super jako na začátku, ale padly tři měsíce a začalo se to kazit. Když si s ním chci promluvit, vysvětlit mu, že mě něco trápí, tak je to zbytečné, protože vinu svede na mě, že já ho zlobím. Momentálně se chová jako vzdorovitej fracek. Udělal průšvih a nemá se k tomu, aby to spravil. Což mě od něj úplně odrazuje Vím, že by bylo asi lepší se rozejít. Mně to tak strasně mrzí a trápí, kam jsme se to najednou dostali, ale zatím nemám sílu. Zároveň nevím, jak se mám chovat, protože když se s ním nebavím, tak on se neozývá taky. Když jsem chladná, on je taky. Pak mi řekne, že já ho zlobím. Hm, bezva. Když ustoupím a chci se usmířit, tak se tváří jak když spolk žábu a říká, že je z toho, co se stalo zaraženej a nedokáže být milej. A nebo se tváří vítězoslavně, ale to prej není pravda, prý se na mě jenom usmívá. No nevím.
A stalo se vám, že by se pak po rozchodu nad tím vším zamyslel a přišel zpátky, usmířili jste se a on se choval pak už dobře a bylo všechno v pohodě?

On to u mě naservírované má, mamka mi právě říkala, že proč by se měl snažit, když já mu dám všechno. Jenže já nevím, jak jsem psala víš, jak se teď mám chovat, jestli se mám držet zpátky? Ale on právě ne aby přišel a chtěl se usmířit, on taky čeká, co bude a je taky chladnej. Je to k zbláznění

Ano, všechny mé rozchody probíhaly tak, že jsme do sebe byli zamilovaní a klapalo nám to, ale měli jsme rozdílné představy o budoucnosti, partneři mě začali tlačit do společného bydlení, svatby, dětí... To pak volím rozchod.

Ten můj si pořád stěžoval, že nemám peníze (jedna z věcí, na kterou jsem dojela)... dostávám nějaký od našich, snažila jsem se si najít brigádu, ale nějak mi to nešlo. Když jsem mu řekla, že kvůli skončím ve škole, protože mě to tam nebaví, neuspokojuje mě to a že tam akorát ztrácím čas, řekl, že to nepřipadá v úvahu, že školu dokončit musím (jsem ve čtvrťáku)...

Holky mě se tak strašně stýská... mám u něj nějaký věci a bojím se si je jít vyzvednout

Hodně blbej nápad, ještě, že měl rozum za Tebe.

A Ty si myslíš, že když se ti nedařilo sehnat jako studentce brigádu, tak že když se studiem sekneš, tak si najdeš práci?

A on je měl?
Nevymýšlej hlouposti, vykašli se na bývalého, začni se soustředit na sebe, školu a budoucnost.
Game is over, tak už za tím udělej tlustou čáru, nepřemýšlej co jak a proč, nedoufej, že se k sobě vrátíte, seber zbytky hrdosti a postav se tomu čelem.