Názory na sebevraždu

Nevím, co říct k tomu, že se někdo zabije kvůli dluhům, takovou situaci si nedovedu představit. Ale chci říct, že sebevražda pro mě bylo dřív hodně frekventované téma. Je mi teprve 20 ale mám za sebou asi 4 roky depresivní poruchy. V nejtežších chvílích jsem přemýšlela i o sebevrazdě a jsem hrozně moc štastná, že jsem to neudělala, jsem hrozně moc štastná,že jsem pořád naživu, že můžu jít na vysokou, že se nejspíš někdy vdám a budu mít děti. Život je krásnej a jsem ráda, že jsem ho nezahodila. V životě se vždycky střídají dobrý a špatný období, to je pravda. Chtěla bych říct všem, kdo přemýšlí o sebevraždě, protože mají deprese, atˇ si nenechají ujít všechny ty krásný věci, co na ně ještě čekají. Jednou z té deprese totiž vzjít musíte a budete o hodně silnější.

Na sebevraždu mám takový názor, že se tím ten člověk připraví o hezké chvilky, které by ho jinak na tomto světě ještě možná čekaly. Copak není možné, že by se život obrátil k lepšímu? Vždyť "každá trampota má svou mez". Někdy propadám depresi, ale tohle řešení mě nikdy nenapadlo, jsem totiž tak nějak zvědavá, co ještě přijde.

Tak to je moc dobře.

určitě všechno zlé jednou skončí a obrátí se ve štěstí, jenže kdo nežažil pocity sebevraha, nemůže to pochopit. Taky jsem se bohužel pokusila o sebevraždu. Dnes toho lituju a říkám, jak jsem já káča mohla bejt tak pitomá, ale kdybyste tušili, co všechno já zažívala...přála jsem si mít jen klid. Paradoxně to bylo kvůli mámě...

Zrovna včera se tady zabil 22letý kluk kvůli tomu, že ho nechala holka. Rozjel auto pod náklaďák. Slaboch! Kdyby trošku přemejšlel, že tu nechá lidi, kteří budou jeho činem trpět...

Mikyska
slaboch to asi je a i je to možná sobecký čin, ale věř mi, dokážu se do něj vcítit. Sice mě nikdy nenapadlo blbnout zrovna kvůli lásce, ale ty pocity..To už je pak člověku všechno úplně jedno, sebevrah v určité fázi přestává vnímat realitu..

lucinkaf
Víš, pro mě je zdraví a život ten nejvzácnější dar, je pro mě zcela nepochopitelné, že se toho někdo dobrovolně vzdá.

lucinkaf
Ty se mi líbíš čím dál víc - máš super názory!

Taky jsem se pokusila, takže tyto lidi chápu. Ono se rozhodnout není jednoduché - to není slabost. A kdo si to myslí, tak jeho věc.

já už jsem hodnekrát přemýšlela na sebevraždu a tentokrát už mám jasno bohuželže to nikdy už lepší nebude, pořád se budu každý den trápit, atd...takže život u me nemá cenu prosím nekomentujte tento příspevek

tyweee
děkuju a děkuju za pochopení Samozřejmě, že dnes už bych to neudělala, ale možná právě kvůli tomu pokusu si dnes života vážím o to víc. Jak jsi sama řekla, není to slabost, je to spíš zoufalství, ale sama jsi to zažila, říkat ti o tom nemusím a kdo to nebude chtít pochopit, nemá smysl mu to vysvětlovat, že ju?

lucinkaf
Přesně tak. Mě ten pokus dostal až do léčebny - asi se to tak dělá, že tě tam daji dohromady - takže na plno věcí se teď dívám jinak a hlavně i na lidi.
OSobně, když jsem to chtěla udělat, tak jsem cítila takovou bolest, která nechtěla přestat, že jsem se ji chtěla zbavit. Měla jsem pocit, že ve mě něco umíra, jak když se rozpadám. Jsou to zvláštní pocity. Hlavně v tu chvili jsem byla sobec, protože nešlo myslet na okolí. V tu chvíli okolí neexistovalo. Byla jsem já a má bolest, která je horší, než nějaká fyzická. takže nešlo jít a vzít si nějaký prášek.
Snažím se to tu popsat hlavně pro ty, co třeba tvrdí, že lidí jsou sobečtí - možná ano,ale v tu chvíli, co jsem zažila já, tak jsem chtěla mít klid.
V léčebně jsem potkala pani, co měla super manžu, děti, práci a jednoho dne, když byla doma sama, tak si podřezala krk, žily na rukách i nohách. Okolí nechápalo proč, když má vše,ale ona byla prostě unavená. Dělala práci s financema a s lidma. A už nemohla. Docela ji chápu. Naštěstí ji našli včas...

ty jo, tak sama bych to nenapsala líp, moc dobře si na ty pocity pamatuju. Jen s tím rozdílem, že když jsem spolykala ty prášky, tak mě našla máma, prolila mě vodou, dostala to ze mě a začala brečet, že mě odveze. Načež jsem se asi z toho šoku nějak začala bránit a najednou mi přecvaklo a já si uvědomila, že chci žít a že nikam nechci, že se z toho dostanu sama. A dostávala jsem se z toho. Bylo mi strašně zle a já si nemohla vzít ani prášek na bolest hlavy, protože mě máma pořád hlídala...

lucinkaf
Děkuji
Mě odvezl nejdřív přítel, tak mě prolívali teplou vodou, abych zvracela. Pak jsem tam byla dva dny a odvoz. Jenže jsem byla na uazvřeném oddělení, izolace od venku. Takže po návratu jsem musela k psychiatrovi, ona byla věřící, takže všechno špatně. Chovala se ke mě hrozně. Což člověku nedodá. V práci se to rozneslo, ošklivý pohledy. Sice jsem byla na neschopence,ale MUDr. mě chtěla poslat do ní.
K tý doktorce jsem chodila už předtím, protože vztah se rozpadal, problémy si finančákem, rodinou i v práci a to v jednom měsíci. Takže prostě jsem se složila jak domeček z karet.
Po navrátu jsem vydržela doma týden a znova pokus - nerozdýchala jsem chováni doktorky a pohledy okolí, navíc přítel mě po sms poslal zprávu, že konec. V tu dobu jsme bydleli ještě spolu a on mi to poslal, když byl v práci.
Snědla jsem 150 prášků na tlak a šla spát. Prý jsem začala zvracet a pamatuji si jen, jak jsem byla v nemocnici a cpali do mě černý uhlí a já furt zvracela. Pak zase léčebna,ale byla jsem tam dýl, a proto jsem se spíš z toho dostala. No a pak příšel nynější přítel, který mě z toho dostal uplně

tyweee
Já si myslím, že mně naopak pomohlo, že jsem byla dál v běžném životě se všema starostma i radostma. Začalo to tak, že když jsme byli s bráchou malý, já byla snad ve třetí třídě, naše máma nás sebrala a odvezla do německa, kde měla nějakýho milence. Já to blbě nesla, protože jsem odmala byla tátová, ale měla jsem *** rozum a nějak to zvládla. jenže pak si máma uvědomila, že asi udělala chybu a vrátila se k tátovi. Divím se, že ji vzal zpět, ale asi nás měl moc rád a odpustil jí. Žili spolu dál a jednoho dne před spaním za mnou přišel táta do pokoje a brečel, prej má máma dalšího milence a ještě se tátovi smála do očí, když mu hlásila, že odchází k němu. Odjeli jsme spolu pod stan na prázdniny a když jsme se vrátili, měl kufry přede dveřma. Jak já jí nesnášela. Toho svýho si nastěhovala domů a všemožně se snažila mě s ním dát dohromady. Brácha je zas máminej, takže ten jí do toho všechno lehce zapadal, dělal to, co ona chtěla. Trvalo mi 2 roky, než jsem pochopila, že když s ním čeká dítě, tak mi nezbyde nic jiného, než ho prostě zkousnout. Začala jsem se mu přibližovat, když byla máma těhotná, to dítě jsem nesnášela, ale jak se narodil brácha, bylo po všem. Uběhli tři roky a já nás brala jako rodinu, máminýho manžela jsem už měla jako druhýho tátu, navíc vlastní táta s mamkou vycházeli, asi pochopili, že nemá cenu na sebe řvát (opět jsem tátu obdivovala). A pak ten nevlastní táta odjel na služebku a já mámu načapala s dalším chlapem. A bylo zle. Vyhrožovala jsem jí, nadával, brečela a jedinou její starostí bylo, aby se to nedozvěděl manžel a ještě mě tenkrát seřvala, že je to její věc a ať se do toho nemíchám (krapet si to odporuje s tím, že nesmím ani ceknout). A bylo zle, dělala jsem jí zle. Nakonec mi slíbila, že toho nechá a rok to zase šlo. A pak mi jednou řekla, ať jí napíšu z mobilu sms, že má špinavé ruce. A já tam našla milostnou sms od nějakého chlapa, pak jsem našla další sms opsané do knihy, aby na ty v mobilu nikdo nepřišel. Tenkrát jsem chtěla zachránit rodinu, opsala si číslo a volala tomu chlapovi, aby mámu nechal. Já *****. Samozřejmě jsem byla nejhorší. Postavila jsem se na stranu nevlastního táty, kvůli kterýmu paradoxně opustila tátu a dělala jí ze života peklo. A když přišla za mnou a tvrdila, že všechno skončila, protože jí zaleží jen na nás, já jí uvěřila. A pak jsem zjistila, že to byla lež. Prostě jsem to nevydržela, byla jsem psychicky na dně, bezmocná, nemohla jsem si o tom s nikým poradit a navíc nikdo kromě mě o těch jejích záletech neměl ani tušení. Jenže nejhorší na tom bylo, že i přesto jsem věděla, že mámu mám jen jednu a mám jí ráda. A ona byla schopná na mě křičet a lhát mi kvůli nějakýmu cizímu chlapovi. Tak jsem prostě spolykala prášky. Ona mě našla a slíbila, že fakt skončí. Tři měsíce nato šla na operaci a veškerá domácnost byla na mě. Tři chlapi, dům, zahrada, vaření, praní, uklízení, žehlení, dvakrát až třikrát denně do nemocnice za mámou, tam jsem seděla na posteli a řvala, protože už jsem nemohla, vždyť mi bylo čerstvých 18! Pak se vrátila, já odešla na koleje na VŠ a byl klid. Relativně klid. Máma odjela do lázní, tam si našla dalšího frajera, ale už jsem neměla chuť ani sílu to řešit, chtěla jsem svůj život. Po roce jsem se vrátila, našla si přítele, toho mi máma rozmluvila, našla jsem si po čase jinýho a byla šťastná. A pak jsem zjsitila, že má máma dalšího chlapa. S tím současným jsou ve fázi rozvodu, začalo to na podzim 2008 a až do jara jsem z toho byla totálně psychicky na dně, nemohla jsem jíst, spát, nic, nad vodou mě držel přítel. A pak jsem přišla za ní s tím, že život si už od ní kazit nehodlám, že máma to je pořád, to že z rodnýho listu nevymažu, ale tím že s ní končím. Odstěhovala jsem se a žijeme s přítelem a konečně mám svůj klid. S mámou se vídám, řeknu, jak se mám, ale tím to hasne. Absolutně jí nevěřím a v životě jí neodpustím to, co mi, co mě, bráchovi i tomu nejmladšímu bráškovi, tátovi, druhýmu tátovi, co nám všem provedla. Když mě prosila, ať u nich zůstanu aspoň na vánoce, odmítla jsem. Řekla jsem, že mám svůj život, ona brečela, ale měla smůlu. Pak za mnou přišla s tím, že mi chce odkázat dům, jenže jsem to odmítla se slovy, že to už žádný domov dávno není a hezké vzpomínky tam nemám. Koukala,byla zklamaná,ale nic neříkala. Mámu mám, svým způsobem jí mám pořád ráda, ale zároveň jí nesnáším, a tyhle pocity se ve mně bijou a já se v tom pořád motám a řeknu ti, nemít přítele, nevím, jak bych dopadla. Nicméně dneska si nevezmu ani prášek na hlavu nebo na zuby…

Slabost jsem to nazvala proto, protože v tý chvíli ten dotyčný nenajde odvahu zůstat žít a je pro něj lehčí si na život sáhnout, vše vzdát. Je to pro něj nejjednodušší - proto slaboch. Takový člověk potřebuje sílu aby zůstal a se svým problémem se popral. Rozhodně potřebuje pomoct a nebýt sám. Měl by se rozhlédnout kolem sebe, kolik lidí ho má rádo a potřebuje ho, komu tím svým činem udělá ohromnou bolest. Sebevrazi koukají často jen sami na sebe a aby už co nejdřív měli ode všeho pokoj. To je podle mě slabošství.