Názory na sebevraždu

my jsme nedali lidskej život všanc. Ale je to tvůj názor, měj si ho, my ho berem, a doufej,že tohle nikdy nebudeš muset řešit.A jestli kočičí život srovnáváš s lidským...hm, proč ne.

tak to jsme na tom stejně. Hlavně jsem tenkrát nevěděla co s chlapama, chtěla jsem jim dokázat, že to jsou hajzlíci, a prováděla strašný věci, který bych dneska neudělala, ale díky tomu jsem pochopila, že to může být i jinak a že moje chování stejně nikam nevede. I když je máminej novej chlap strašně fajn, bojím se s ním komunikovat, bojím se vyjí mu vstříc, protože se bojím, že se mu přiblížím a ono to dopadne jako už tolikrát. Proto nerada poznávám nové lidi, teda co se na vyšší úrovni týče. Na diskotéce se budu bavit s kýmkoliv, ale ne s každým budu kamarádit.

Když se teď na to období koukneš, chtěla ses opravdu zabít, nebo to bylo spíše volání o pomoc?

Mikyska
Nikdy neříkej nikdy! Znám holčinu, co by to taky nikdy neudělala. Je ji 43 let. Před 3 roky ji před očima v restauraci zemřel manžel, když byli spolu na oběde. Dostal infarkt. Máma ji zemřela jako mladá a táta se k ní nikdy pak neměl.
Ona a její manžel se měli stěhovat do bytu v OA,ale po jeho smrti už nemohla, byl to byt manželových rodiču, kteří jim ho chtěli dát.
Takže ona bez manžela, bydlení, bez práce - nemocná. Tak si sáhla na život - neměla důvod. Teď je na neuronu, AD, bez práce je znova - má nemocný oči, bydlí u člověka, který ji vyznává lásku a ona ho nenávidi,ale nemá kam jít, tak to trpí....

Nedávno jsem u ní byla a ukazovala mi boty, co ji koupil manžel, za 20 tis.kč. Říkala mi, že netušila, jak se může život změnit během jednoho sobotního dne...

sabulebambule
chtěla jsem se opravdu zabít, protože jsem to nechtěla pořád a pořád zažívat dokola, nechtěla jsem se pořád kvůli tomu hádat s mámou, nechtěla jsem kvůli tomu házet všechny chlapy do pytle, chtěla jsem mít prostě od všeho klid, nemuset už nic takového řešit.

lucinkaf
Tak mě dělá tohle problém všude. Dívám se na každého přes prsty,ale to je spíš, že se bojím. Ostatním se může tohle zdát jako povrchnost a nevím co ještě. Ale já mám spíš strach ze zklamání.

Lucinkaf
Dík za upřímnou odpověď.

No vidíš a mě kočky pomohli nejvíce, když jsem dojela domů z léčebny, byla jsem sama. Tak semnou spali a chodili se mazlit a vůbec mě dokopali k tomu, abych vstala a postarala se o ně. Rodina se na mě vykašlala a zvířata naopak semnou leželi, když jsem ležela já. Chodili po bytě, když jsem to dělala já.

nemáš za co

tak ten mám taky, jen z trošku jiné strany. A dodneška mám problém s mámou. Ona třeba přijde, baví se se mnou, obě jsme v pohodě, ona se mě zeptá, jestli nechci pomoct se zavařováním rybízu a já nevím co. Brát to jako gesto ke smíření, nebo jako něco, co by mi příště mohla vyčíst? Když jsme předělávali s přítelem bydlení, nastěhovali jsme se do mého pokoje, který tam pořád mám, protože i k dyž tam nejsem, přispívám na bydlení, bála jsem se toho, chodili jsme kolem sebe, bavili se, ale když mamka přišla, ať si s ní dám kafe, jdu na borůvky, zahraju pinčes, tak konec, bojím se s ní být sama...

To by jste ode mne radši chtěli slyšet třeba - Kdo chce kam, pomozme mu tam? Nebo - O jednoho míň nebo víc- ? To je taky názor. Holky držím vám palce, aby jste ve slabých chvílích sebrali co nejvíce odvahy a rozhodli se vždy správně, a hlavně aby jste otázku života a smrti už nikdy nemuseli řešit.

lucinkaf
Neumíš se s ní bavit? Já s mámou vůbec, po telefonu ano,ale když ma dojet na kafe, tak jsem nesvá a nechci tu s ní být sama. KDyž se s tátou rozešli, tak si našla takového chlapa, co neměl rád našeho psa - pes umřel na otravu a co jsme měli ještě želvu, tak ji nabarvil krunýř na zeleno. Tehdy ho furt upřednosňovala. Mě dokonce vynadala do k.urev, když jsem si našla přítele. Teď to popíra. Tenkrát byla zamilovaná a nás nevnimala. S ním je do teďka,ale stal se z něj člověk, co má raději hospodu, než mámu.

ne, to určitě ne, spíš si myslím, že nám šlo o pochopení, aby i ostatní lidé pochopili ty, kteří si sáhnou na život, aby pochopili, co je k tomu vedlo, jak se cítili a proč to udělali...

děkuju, myslím, že to už řešit nebudu muset A doufám v to...

to je přesně to, co jsem popsala. Neumím se s ní bavit, bojím se být s ní sama a vyhýbám se situacím, kdy bych s ní měla zůstat v místnosti sama...

To není srovnávání, jenom, že někomu záleží na kočičím životě, o to víc by mělo záležet na lidským

Ne, proč nebojovat, samozřejmě bojovat! O každý život! To by nemuseli být lékaři, přece když si někdo zlomí nohu, tak nemá cenu žít, protože přece nebude nosit dva měsíce sádru....To je jako to tvoje - kdybych neslyšela hudbu...Ty se jdi včas svěřit odborníkovi, každý nemá to štěstí, že ho zachrání. Končím, radši přecházím do diskuze o záchranu koťátek!

To se nedá pochopit, takovému člověku se musí pomoct, kdyby se dala sebevražda pochopit, tak by to mohlo dopadnout tak, že jako - Já to teda chápu, tak tady máš prášky a dělej si co chceš.- Nikdo si nesmí sáhnout na život, ani na svůj ani na nikoho jiného. Tohle musí pochopit každý!