Názory na sebevraždu

Helena
Pokud ti opravdu hudba dokáže nahradit i lásku a vše, co ostatní k životu potřebují, tak ti docela závidím. Už méně ti závidím ten sobecký postoj k ostatním. Ale třeba to nemyslíš až tak vážně, jak to tu píšeš.

Jsem přesvědčena, že spojujeme nespojitelné.
Hudba a lidské vztahy nejdou zaměňovat, nebo nahrazovat jedno druhým.
Vše má v životě své místo. A nemusíme si vybírat. Můžeme mít obojí.
Miluji hudbu a miluji (zase jinak) třeba své děti. Nijak se to nebije. Jedno není horší, než druhé.
Obojí může existovat vedle sebe, úplně v pohodě.

Mluvím tu o trochu jiné formě sebevraždy = zkrat. Plánování je trochu něco jiného s tím samým výsledkem.

Ale hudbu vytvořila lidská bytost Je to výtvor někoho, kdo má dvě ruce, dvě nohy,... Takže bez lidské bytosti bys neměla to, co tak miluješ.

Helena
Heli, je to tvůj život - mě se některý tvý názory libí, něco ne,ale je to tvůj život a hotovo

Musím říct, že to chápu. O sebevraždu jsem se nikdy nepokusila, ale mnohokrát jsem chtěla (jsem na to ale asi moc srab). Bylo to proto, že jsem trpěla depresí, neuvěřitelným strachem, který trval půl roku v kuse. Nebyla jsm schopna ničeho. Jen ležet, cpát se neurolem od rana do vecera, brecet a koukat... Když už si sahnete na takové dno, v tu chvíli si říkáte, že takhle už to dál nezvládnete. Budoucnost vidíte černě a tak vás napadne, co kdybych to zkončila....
Je pravda, že pro lidi okolo je to rána. Svojí mamince ani tatínkovi ani nikomu jinému blízkému bych nechtěla nikdy způsobit bolest, ale pro danou osobu je to osvobozující....
Lidi, kteří si na to svoje dno šáhli, mi rozumí...

Dlouho chvíli jsem trpěla depresemi a doma i ve škole to bylo tak strašné že jsem o ní často přemýšlel.prošla jsem si i sebepoškozováním.Dnes někdy trpím takovými hroznými stavy že mám chuť se říznout ale,naštěstí už né se zabít.Ještě nejsem uplně v pořádku někdy je mi třeba jedno že jdu přes silnici a nerozhlédnu se a řeknu si že kdyby mě srazilo auto tak to nevadí.Ale už je to lepší.Můj názor na sebevraždu je že někdy možná není jiné východisko.A nemám ráda takové názory že sebevrah=blázen.To je hrozně jednoduché říct ale ten kdo toříká už nevidí co k tomu toho člověka vede.

Člověk má samozřejmě tendenci bolest a žal přeměňovat ve vztek na dotyčného, který je o to horší, že to na něj už nemůžeš vykřičet. Ale pravda je, že soudit nemá nikdo právo. Já žiju svůj život, já jsem ta, co každou minutu musí být ve svém vlastním těle a cítit, co cítí, zažívat, co zažívá (ať dobré či špatné), nikdo jiný to za mě neudělá. Copak se dá žít jen proto, aby ostatní měli dobrý pocit, že existujete v jejich životě? Oni za vás ráno neotevřou oči, oni vaše problémy neodžijí.. to vy, takže máte logicky i vy právo na to to ukončit. Pocity, které takový člověk zažívá si neumí nikdo druhý představit. Důvod, který ho k tomu vede, se může ostatním zdát řešitelný, ale ten člověk má v sobě blok a nevidí už cestu nebo už nemá zájem tu cestu hledat, protože ono upřímně, kde je ta motivace? Proč se pořád zvedat ze sr..aček? A že někteří lidé ve svém životě nic moc jiného nemají. Pokud prostě neni motivace jít dál a vidíte jen negativní budoucnost, tak pak smrt vám přijde konejšivá a klidná..prostě se chce člověk přestat bát, stresovat, bojovat, trpět.. chce mít konečně klid. Okolí ale důvody často chápat nemusí..vždyť měl děti, ženu, přátele.. a? Nemusel v nich vidět smysl. Ženu nemusel milovat, děti pro něj tolik neznamenaly, přátelé byli vlastně cizí a nebyli mu blízcí.. všichni se přetvařujem.

Jinak chudák Helena. Ptáte se na názory na sebevraždu a důvody k ní a pokud neodpovídají vašim životním prioritám, tak je zesměšňujete a shazujete. Pokud byste proboha jednou někomu tu sebevraždu vymlouvali, tak buďte tak laskavé a zesměšňování jeho postojů a důvodů si nechte od cesty. Jestli vy žijete rádoby šťastně, tak v pořádku, budiž vám to přáno, jiní nežijí, nevidí věci jako vy a hlavně je tak necítí (to si prostě nevnutíte). Pro někoho je cennější rodina a dítě, pro někoho hudba. Kdo určil, co je podstatnější? Podstatnou se každá věc stává, pokud ji někdo za podstatnou začne považovat. Jde o to, že vám ta věc, jakákoliv, dává životní smysl. Když ta věc zmizí, tak zmizí i potřeba tu být. Já se vám taky neposmívám, jak je primitivní, že vám zatikaly biologické hodiny, porodily jste a myslíte si, že o tom je život. Tak se neposmívejte Heleně, že ona považuje za pointu života hudbu. Tolerance se tomu říká, víme?

Myslím si, že chytré řečičky typu "sebevrah je sobec" jsou dosti trapné.

Jednak se nás nikdo neptal, jestli chceme žít právě tenhle život. Navíc je náš, tak proč bysme s ním nemohli nakládat tak, jak uznáme z vhodné.

Pokud má někdo silné deprese, naprosto rozumím tomu, že má chuť se zabít. Já si tím prošla a někdy to bolí tak strašně moc, že máš pocit, že už jenom sebevražda tě vysvobodí. Někdy je ti tak strašně, že už nechceš žít a trápit se dál. Vzdyť spousta lidí je pro eutanazii, aby zkrátili fyzické utrpení a u psychického je to najednou něco jinýho. Přitom hlava je naše nejmocnější zbraň.

Pokud má někdo na takového člověka zlost, je to proto, že měl pocit, že mu asi vlastně nic není, nebo to až tak nespozoroval, nebo měl pocit, že jeho problémy jsou řešitelné. Ale toho člověka už zradila vlastní hlava a v tu chvíli myslí prostě na sebe a chce se vysvobodit - sobec, ale jeho volba. Víte *** o tom, jak mu bylo...

Reaguji na Maričkaa:
Tak podobně to cítím i já.
Nikdo neví, jak moc to druhého bolí, a nemá právo soudit.

Nechci soudit jelikož jsem trpěla depresemi a takové myšlenky jsem měla taky, ale rozhodla jsem se bojovat, protože člověk vidí hodně věcí pro které nežít než žít a dokud ten člověk se nezačne zajímat o tu druhou variantu, tak skončí špatně. Taky znám lidi co se zabili kvůli dluhům i v rodině to máme, ale já bych si nedovolila sáhnout na život.