Názory na sebevraždu

Bany
Ale nesoudíš lidi stylem, že jsou to slabý jedinci, atd.
Na světě nejsou jen ti silní a odolní,ale jsou právě i ti slabí, kterým stačí málo. Berou vše jinak a za to přeci nemůže ten člověk,ale geny a geny mu dali rodiče. S tím se rodíš a taky ti dává sílu to, v čem si vychováván. Pokud je to v rozvrácené rodině, kdy si děláš názor na okolí, na celý svět, tak tě to taky poznamená.
Dítě se narodí jako čistý list papíru a jak roste, tak se vyvíjí jeho osobnost a rodina, geny, okolí mu dává směr jak bude žít. Myslím citově. Pokud si citově založený tvor a cit ti není dáván, tak se to na tobě zobrazí, atd...
Nejde soudit lidi, podle sebe. Lidi jsou různí, originály,...

tyweee
se vším co jsi napsala souhlasím.Taky jsem neměla dětsví jako v Beverli hills 902 10.Ale rozhodně ne zas nějakou katastrofa,takže se snažím aby to měli moje děti jiné.I když je to težké,protože opakuju i když nechci některé věci které dělala moje mamina.

Ahoj, já patřím mezi ty, kdo tyhle lidi za sebevraždu neodsuzuje. Sama jsem k tomu měla jednou dost blízko. Jak už tu bylo psáno, nikdo neví, co se těm lidem zrovna honí hlavou. Plno lidí spáchá sebevraždu, prtž má dluhy a neví jak dál. Je pak považován ostatními za zbabělce. To možná ano. Když jsem chodila na střední, tak se u nás oběsil 11-náctiletý kluk. A důvod? Protože se tady na tom světě nudil. To už je podle mě docela masakr. To už fakt člověk neví, co se mu mohlo honit hlavou. Teď v poslední době docela často čtu, že třeba nějaká holka se zabila, prtž se po škole roznesly její fotky na kterých byla nahá. Nebo chlapec, který se oběsil, prtž byl ve škole šikanovaný. Na jejich místě bych to asi taky tak řešila. Teď jsem starší, zkušenější, za život jsem vděčná a spíš se na plno věcí dívám s nadhledem. Ale spadnout někam na dno, tak nevím, co se mi opět bude honit hlavou a co bych udělala. Můj otec vždycky říkal, že nechápe jak někdo může spáchat sebevraždu, vždycky tyto lidi taky odsuzoval. Měl pak jedno špatné životní období, a když se z toho dostal a už to pominulo, řekl mi, že měl sám namále.
Je prostě jednoduché lidi soudit. A na světě nemůžou běhat jen samí silní jednici, psychicky vyrovnaní a se vším srovnaní.

tyweee
můžeš si být naprosto jistá že mě toho v životě potkalo dost a prožila jsem víc, než většina mých vrstevníků. Jen si myslím, že Bůh/příroda/vesmír/osud (podle toho, kdo na co věří) člověku neposílá víc zkoušek, než kolik může zvládnout. Takže by to zvládnout měl, ne se hned vzdávat. A svádět to na geny umí s prominutím každý. Vždy se najde něco, na co se všecko svalí a dotyčný pak vlastně za nic nemůže. Nechci nikoho urazit, pouze vysvětluju proč mám názor jaký mám.

allase
Tak na tohle nemám prakticky co říct. Snad jen "nikdy neříkej nikdy", dále bych ocitovalaRonyy

Když jsem četla tvůj první příspěvěk, strašně jsem se rozčílila, jak jsi to všechno šmahem smetla ze stolu. Na druhou stranu, učím se respektovat názory a volby druhých a nikoho za nic neodsuzuji, takže chápu i tvůj názor, ale věř mi, donedávna jsem na to taky nepomyslela, a to jsem zvládla už tolik "katastrof" v mém životě i v životě ostatních, že když to někomu řeknu, nedokážou pochopit, že ještě dokážu vůbec fungovat. A to je právě ono, už nedokážu, už to prostě nejde unést. To se totiž člověk může opravdu dostat až na dno svých sil, kdy už prostě fyzicky ani psychicky nemůže. I takové věci se totiž stávají!! Také jsem to ještě nevyřešila tím radikálním způsobem, protože mi přeci jenom ještě zůstává alespoň kousíček naděje, že se z toho třeba ještě vyhrabu, ale tenhle kousíček se střídá s tak neuvěřitelnou úzkostí a když si uvědomíš všechno, co se ti děje, tak to východisko prostě nevidíš. Sama tohle nezvládnu, proto jsem navštívila psychiatra, a můžu jen děkovat, že jsem to ještě stihla, a že jsem byla do té míry "silná", že jsem tam došla. Jsou lidi, kteří tam už dojít nezvládnou. A ani já nemám ještě vyhráno.

Katti
......a co tvoje dcera?Kolik jí je?Cítí,že se s tebou něco děje,nebo se snažíš aby nic nepostřehla?

Katti
jestli tomu rozumím tak Ronny jsi jen odcitvala a zbytek textu patří Allase.

Ano, ano, ronny jsem jen citovala.

S dcerou to je další věc, samozřejmě mi ještě trápí to, že ona v tomhle musí žít, že tím trpí, ze začátku se člověk snaží kvůli dítěti přetvařovat, ale to nejde věčně...Je to takový začarovaný kruh...Je jí 7 a prakticky neměla žádné dětství, ale to ne mojí vinou, i kdybych se 1000x snažila, věci, které se nám dějí a děly neovlivním, nepočítám ty, které jsem třeba, i nechtěně, zavinila sama. Do té míry jsem zase sebekritická, že vše nesvaluji na okolí, ale vím, že spoustu toho si člověk i způsobuje sám.

Přesně. Každý máme to dno svých sil někde jinde a každý se s tím dokážem poprat nebo nepoprat jinak. Někdo vydrží těch "katastrof" víc někdo na to není zase stavěnej.
Moje kolegyně, když mi někdy vypráví, čím vším už si za život prošla, tak taky valím oči a říkám si, že já už bych to vzdala. Ta holčina toho už zakusila tolik a pořád má sílu se prát dál. Otázkou je, jak dlouho je i tak silný člověk schopen to vydržet.
Držím ti palce, ať se z toho dostaneš

Krásně jsi dokončila mou myšlenku. A děkuju moc za podporu. Díky.

Katti
nesmetám ze stolu a nehážu všechny do jednoho pytle. Lidi v takových situacích odsoudím, ale zároveň i hrozně polituju, nejsem tak radikální jak to asi podle toho příspěvku vypadalo. A určitě jsem se nechtěla dotknout něčích citů. Pouze si myslím, že nejdůležitější je si takové myšlenky vůbec nepřipouštět, nelitovat se... Ale to je prostě individuální věc, už tady radši nebudu diskutovat, jdu pryč

Já si myslim, že někdy se toho na člověka najednou nakupí tolik, že zkrátka zkratuje a i když by o sebevraždě dřív ani nepřemýšlel, tak se k ní uchýlí. Řiká se tomu frustrační tolerance, každá událost má přidělené body, a pokud se ti jich v období jednoho roku nakupí několik, tak zkrátka naprosto přestaneš racionálně uvažovat. Může to být rozvod, stěhování, úmrtí blízkého, svatba, narození dítěte.. cokoliv, nejen to negativní. Já třeba vim, že pokud by se něco stalo mým blízkým, tak bych asi o sebevraždě taky uvažovala.

Druhá věc je,jestli bych na ní vzala odvahu. Ono, na jednu stranu ten člověk zbaběle utíká od problému, na druhou stranu musí mít odvahu ten čin udělat. A na to bych asi byla srab.

Třeba jak loni ten pedofil zabil toho malého klučinu, tak když jsem to sledovala, tak jsem si řikala, že být jeho rodičem, tak asi určitě spáchám sebevraždu. Nemohla bych žít s pocitem, že nejen, že jsem přežila své dítě, ale že to dítě ještě tak nechutným způsobem trpělo. To bych třeba určitě nezvládla.

Ale každý je nějak silný, a myslím, že je každého věc, jak se svým životem naloží. I když bych asi taky mluvila jinak, kdyby to udělal někdo z mých blízkých. To bych asi měla mnohem smíšenější pocity.

JulyJuli
Přesně, já se takhle jednou zhroutila kvůli úplný maličkosti, obyčejný trochu ostřejší hádce, která by se mnou normálně ani nehla, kdyby nebylo to před tím...

Holky, mám strašný strach o dceru, byla teď dost nemocná a zdá se mi, že se s ní něco děje, začala nějak špatně vnímat, je celá roztěkaná a jakoby mimo, vůbec jí nepoznávám, je jakoby mimo sebe. Měla horečku a zvracela asi tak 2 dni, jakoby obyčejná viróza, ale pak jednou usnula a když se vzbudila, byla úplně mimo, mluvila i z cesty. To už je 2 dny, je to sice lepší, ale vůbec jí nepoznávám, je prostě "divná". Mám opravdu hrozný strach, kdyby se s ní něco stalo, tak už opravdu nevím...Proboha, něco takového snad už nepřijde, to už není možné, že by mohlo být ještě takhle "hůř". Tohle už bych opravdu "neustála". To je snad to nejhroší, co člověka může potkat, když se něco stane s jeho dítětem. V takové situaci je můj názor na toto téma...nechci ani vyslovit...