Mít miminko ve 22 letech či později?

Ale co to říkáš? Já se jen vžívám do toho malého, které nechápe, proč se na něj všichni smějí, jen ta nejdůležitější ne! Chápu, že nemá ráda děti a že za to nemůže. A když tak dá na veřejnost...Proč se ho tedy zbavuje teď?

Doufejme Ale já bych se bohužel nedivila.

Tak doufejme, že se jenom někdo světově baví, jak tu jsme některé rozčílené

Reaguji na Red_fire: A nezlob se na mě, ale možná jsem taková i pro to, že jsem zažila strach o život svého dítěte a proto je mi až tak zle z tohoto

myslím, že Moňas v jiné diskuzi psala, že má malé miminko, takže se nediv, že je tak militantně maminkovská.

sama slečnu provokatérku chápu, naprosto.
dítě neplánovala, stalo se. kdo machruje, že jemu by se to nikdy nestalo, že by to nedopustil, gratulace ke 100% zodpovědnosti.
upřímně, že svoje dítě nemá ráda, mě překvapilo, neznechutilo.
předpokládám, že ho fyzicky netýrá, prarodiče se k němu chovají s láskou, takže malý netrpí citovou deprivací, ani se nesvíjí svázaný někde ve sklepě.

velké plus - Amalinka se situaci snaží řešit.

doufejme

jj.
navíc bych dala nevím co za jeho zdraví a život bez následků. V tomhle ještě bohužel nemáme zdaleka vyhráno. Proto jsou mé reakce takové

Ano. Aspoň něco a snad ho ani netýrá, což vypadá, že ne

(Na druhou stranu, někde takový nějaký 100% je, i když o něm není diskuse na Omla...)

Četla jsem něco o infekci a mrazilo mě u toho - úplně to chápu, obecně to beru tak, že já jsem ještě strach o dítě nezažila a přisuzuji jej každé mamince, protože ta obava, zda je v pořádku, je tam stále, natož u opravdových komplikací...

Jinak si holky myslím, že jsme si to "vyříkaly" Nejsem bezcitná blbka a celou dobu jsem s vámi souhlasila, jen mě štvalo to jasné stanovisko... ale Lisboa to shrnula skvěle a když se podaří, aby si malého vzal táta, bude to pro něj více méně ok.

Vím a chápu to. Taky se na vše dívám z více úhlů, ale tady to tak dobře nešlo, kor jak se o malém vyjadřovala.

Nevím, ale možná to někomu pomůže v rozhodování

První chlapeček se mi narodil v jednadvaceti a byl mnou moc chtěný. O druhém miminku jsem v nejbližších letech vůbec neuvažovala. Nemohla jsem mít ihned antikoncepci a přestože si dodnes nejsem vědoma žádné "nehody", když bylo maličkému 10 měsíců, zjistila jsem, že jsem opět těhotná. Byl to pro mě obrovský šok. Moje bývalá tchýně a tchán mě naprosto odsoudili - taková ostuda mít ve 22 letech dvě děti, posílali mě na potrat. Navíc nastaly komplikace a hrozilo, že se miminko narodí bez nožiček, takže jsem absolvovala genetiku atd. Tím se ale moje pouto k miminku ještě víc upevnilo. Můj druhý chlapeček (bude mu 18 let) se mi "odvděčil", je to mimořádně hodný kluk. Bylo to s dětmi náročné, byla jsem na ně sama a moooc daleko od domova, žádnou podporu, ale svoje kluky jsem milovala od prvního okamžiku.
Je mi líto každé maminky, která se úmyslně ke svému miminku chladně, odmítá ho, nepomazlí se s ním nebo ho dokonce nenávidí.
Není nic krásněšího, než když vidíte, že na vás miminko reaguje, pozná vás, můžete ho kojit a vidíte, jak z něj vyrůstá ten správný človíček a je to vaše zásluha, samozřejmě je to taky obrovská zodpovědnost a neustálý proces výchovy. Neberte to, jako že tatínka vynechávám, ale reaguji na tu nenávistnou matku.

A ještě k zakladatelce: nelituji ničeho, kluci vyrůstali, ve 31 se mi už ve druhém manželství narodil třetí vytoužený chlapeček, a jak jsem psala v jiné diskuzi, nedávno jsem vystudovala vysokou školu, v práci mám slušné postavení a nic nebrání tomu, si užívat život

Bože muj, ony jsou ty soudy tak snadné pro někoho, kdo se řadí do té majoritní většiny a pevně věří tomu, že on je ten normální. Možná i proto se některé ženy, co nechtějí děti, vyjadřují o mateřství pohrdavě..protože mnoho matek, které v životě potkají, jsou neuvěřitelně úzkoprsé s prostým viděním světa a svojí pravdy a když to posloucháš x let, tak tě to začne vytáčet. Mnoho žen v tom nemá třeba tak jasno jako já a chtějí být normální a neví dopředu, že to bude tak hrozné, protože jim okolí pořád tvrdí, že ne. Rovněž jim často partner slibuje, že jim pomůže apod. a ony si myslí "to se zvládne, já si svoje dítě přeci zamiluju, jsem normální, budu mít normální život" a pak ouha..chlap je v tahu, dluhy na krku, dítě, co nikdy nechtěla, řve ve dne v noci a pak je to těžké. Ale vysvětlovat to je zbytečné

Reaguji na True: Ty ale zkušenosti nemáš taky, protože u Tebe se mateřský pud objevil, ta o čem tu mluvíš? A ne..život neni o tom, že musim všechno vyzkoušet, abych to mohla posoudit. To dělá jen člověk bez fantazie a inteligence a bez poznání sebe sama..je mnoho věcí o kterých vim, že je nechci. A o tom je i ta dospělost. Vědět, co chci. Pak neskončím jako slečna, co má toho nechtěného prcka.

já když už mám nějaká svůj názor tak ho prezentuju ráda pof svým jménem, z cizích nicků bych si to ani tolik neužila a tohle co píše slečna by mě ani nenapadlo já zas týrání neholduju já spíš zábraně toho otěhotnění

Jinak k té antikoncepci, každá rozumná žena, si občas preventivně udělá těhotenský test já si ho dělala zrovna ráno jinak vždycky jednou za 2 měsíce ( skrz případný potrat) , ne ani tak proto, že roky nemenstruuju,takže to nemám podle čeho poznat... ale spíš proto, že kamarádka otěhotněla přes antikoncepci a menstruovala téměř do porodu a i já jsem takhle vznikla

přesně tak když už si nadělám takovýhle průšvih tak mi nezbyde nic jinýho než zahodit celý svůj život a už jen roboticky se věnovat následujících 18 let dítěti bez nároku na osobní život protože tím děcka trpí nejvíc a dítě za to, že si rodiče nedali pozor nemůže.

Co jsem s přítelem, už to jsou přes tři roky, tak celou dobu myslím na to, jaké to jednou bude, až to mimčo třeba přijde, i když jsme si ve vztahu prošli už hodně buřinama, není to růžový jak bych chtěla, ale co už. Po miminku jsem kdysi strašně toužila, ale co jsem starší zjišťuju, že to nějak opadává a bojím se třeba i toho, že ho jednou nebudu chtít vůbec. Je mi 23, jemu 24, dítě nechcem. Proč? Máme sice bydlení, práci, naspořeno, ale proč do toho tahat dítě? Upřímně, mám ráda svůj klid, nedokážu si představit vstávat co chvíli v noci k nějakému uřvanci a celý den být na někom závislá, když to tam vezmu. Prostě všude už jen s dítětem. Je to závazek na celý život a ne jen na chvíli. Když už mě to popadne, půjčím si od sourozenců nebo si zajdu ke kamarádce, která má děti malé a ihned mě to přejde I když někdy mě ten život nějak nudí a ráda bych to nějak oživila a popadne mě ta myšlenka mít dítě, rychle mě to zase pustí. A přítel taky nechce, děti nemusí, nevyrůstal s nimi, nebyl s nimi v kontaktu a sám se na ně necítí. Dáváme si tak tři roky, není kam spěchat. Kdo ho chce, ať si ho pořídí, ale na rodinu musejí být dva a ne že ženské rupne v palici a je těhotná a potom chudák ten chlap který měl jiné plány A upřímně, ale to je OT, nesnáším, když se mě všechny kamarádky, které jsou v mém věku a mají děti ptají a co vy? vy ještě nic? Jako to, že ony měly děcko ve 20 znamená, že o ve 20 musí mít všechny? Já si tak brzy život "zpackat" nechci. A teď to u těch párů vidím. Jak byli nadšení že měli miminko a chlapi teď znechucení, protože maj nabrané hypotéky, peněz není, kamarádi lítaj po hospodách, dovolených a oni nemaj ani na pivo a doma babu a děcko. Za mě je to brzy...