Mít miminko ve 22 letech či později?

Reaguji na martinam:

Musím říci, že mám úplně stejné touhy asi už od 19, kdy jsem měla prvního přítele. Postupem času jsem bohužel přišla o 3 partnery, ovšem touha po miminku zůstala. Je sice spousta žen, které v tomto věku dítě nechtějí, ale také mnoho těch, které už ano Každý se dospělý na dítě cítí holt jindy. Ale 5 let bych také vydržet nedokázala, popravdě pokudse partner necítí, netlač ho do toho, ale zkus se mu nějak zmínit o tom, že přece jen tak dlouhou dobu čekat nevydržíš Pak je na vás, zda se shodnete. Ale plně chápu tvé pocity, kdybych byla zadaná, tak bych chtěla dítě do roka!

Tak vám děvčata děkuji za diskuzi která byla trochu ostrá,hodně pravdivá a pro mě i poučná Všechno to začalo tím když jsem se ptala jestli některá myslíte ve 22.a podob.na děti a zvrhlo se to v (BOJ) pro malého nenáviděného chlapečka vlastní mámou.Pokud chlapeček vskutku je,tak je mi ho líto a to hlavně až bude starší a uvědomí si co prožil..Pokud není jak jsem tu také četla budu radši..Smutné je,že je hodně matek které by matky prostě být neměli..Vím že život přinese ledacos ale také vím že dítě pro mě snad bude jednou vším..Nebudu dělat chytrou ještě ho nemám Přítele do dítěte nenutím,jen se to ve mě ozývá že by mi to dalo novej a smysl života. Stojím si za tím že moje mamča je ta nejlepší a já ji jednou trumfnu Pak bude nejlepší babička A hlavně vím že by to našim něak nevadilo,možná ba i naopak už by taky potřebovali něaké spestření po tech 30.letech spolu Jinak je mi jasné že miminko může být nemocné,že jsou s ním starosti ,že mu musím (VĚNOVAT SVUJ ŽIVOT) ale pro mě to bude jednou veliká radost,dar.. předpokládám že si tohle nebudu říkat každý den až ho budu mít, ALE ted to tak cítím

Reaguji na Hanculinka:

Reaguji na AnetteB: no jo to sice an , ale proto má každý být bez dětí? rozvody byly, jsu a budou. To se toho máš bát celý život? to bys nemohla mít žádný závázek...

Reaguji na radulinkap: pes není to samé, pokud chce dítě, n chvíli jí pes zabaví, ale stejně zjist že chce prstě na svět přivézt něco úžasného jako své dítě.

Reaguji na Hanculinka: já jsem pro, pokud díě chceš proč ne, ale v prv řadě msí chtít přítel u nás to byloo naopak, přítel už o tom mELE půl roku a já nechtěla, teď už jsem dospěla k názoru v svých 22 letech že pokud možno ráda bych co nejdříve otěhotněla. Takže se snažíme.

Přečetla jsem si na tohle téma několik článků a ideální věk na první dítě je od 20 do 30 let a úplně nejideálnější prý kolem 25 let. Takže směle do toho!

Tak to jsem se trefila přesně. Mě bylo 29. března 25 a mimčo se mi narodilo 7. dubna. Manžel je o 3 měsíce starší, než já

Jééé, tak to je hezký!

Je mi 22 a myslím na dítě a těhotenství docela často. Na jaře bych měla dostudovat, pak chci jít do práce a bydlet s přítelem.

Na období zásnuby - svatba - mimčo se strašně těším (hlavně od června, kdy se oženil můj brácha ) ale vím, že chci ještě pár let počkat.

Pokud pracuješ, žiješ s přítelem a ten by taky dítě chtěl nevidím žádný problém stát se matkou ve 22

Reaguji na Hanculinka:
Nečetla jsem příspěvky,ale ....já 23,dítě....a mužu říct,miluji ho,ale.....Ještě vydrž,tohle ti neuteče

Někomu to utéct může

Ahoj holky. Tak se mi dneska podařilo přečíst celou tuhle 10ti stránkovou diskuzi, protože mám poslední dobou podobný "problém" - dalo to zabrat A dozvěděla jsem se tu spoustu zajímavých a "zdravých" názorů, se kterými se ztotožňuju, ale i názory, které se mi moc nezamlouvají... Tak to ale prostě je Rozhodně však ničí názor neodsuzuji. Proto se mi chvílema nelíbilo, jak jste se tu některé do těch ostatních navážely... Každý má svůj názor a každá máme své priority jinak nastavené. No ne? Tak doufám, že se Hanculinka dozvěděla vše, co potřebovala a třeba ji to nějak pomohlo v rozhodování

Já mám trochu podobný problém... Je mi 24, s přítelem jsem 5 let a momentálně zařizujeme společné bydlení. Začínáme úplně od začátku, takže do toho bytu vkládám jak finance, tak i svůj pot a krev Je to makačka... A poslední dobou mě moje hlava plná pocitů nutí přemýšlet o miminku... I když vím, že se na to ještě necítím a ty hodiny u mě zas až tak nebijí, abych se k tomu odhodlala. Navíc nemám zrovna dobře placenou práci - a to i s vysokou školou (to víte, tady u nás na Severu... To není jak v Praze ), ale aspoň nějakou mám. Jenže jsem ráda, když z peněz uživím sebe (nájem, pojistky, spoření, atd.), natož z toho živit ještě prcka... Takže když se nad tím zamyslím racionálně, tak si miminko ještě nemůžu dovolit. Přece jen ty finance jsou do začátku dost důležité, to mi nikdo nevyvrátí. Chci si najít lepší práci a něco vydělat a naspořit, abych mu měla co nabídnout... Takže jsem to na jednu stranu zavrhla. Ale na druhou... přítel by hrozně chtěl, je mu taky 24 - pořád si říkám, jestli není blázen a pořád se mě do toho snaží tak nějak "vnutit". Tak to mě od něj docela štve, přijde mi to nefér, že mě tím pořád tak citově "vydírá". A taky mě dost ovlivňuje i fakt, že spousta kamarádek už má dítě a v lepším případě jsou už i vdané, a zatím všechny vypadají šťastné... Občas zajdu i pohlídat a pochovat Tak to se mi líbí, děti mám moc ráda, ale pak je s radostí zase vracím zpět Prostě cítím kolem sebe takový ten tlak, zvlášť když se ještě ti sezdaní a s děckama pořád vyptávají, kdy do toho taky "praštíme"... Tak tyhle otázky mi taky lezou věčně na nervy Jak kdyby to měl mít člověk nalajnované, že v tolika musí vystudovat, v tolika mít dítě, atd. Prostě ten určitý nátlak okolí tady je, to asi taky pocítila spousta z vás, co děcko ještě nemáte, že? No a tak mnou pořád zmítají takové pocity, jako jestli do toho jít nebo ne... Děti mám moc ráda a vím, že je jednou budu chtít, abych jim mohla předat kousek sebe, všechno je naučit, všechno jim ukázat. Jenže problém je, že se na to zatím ještě vůbec necítím... Sama si ještě nejsem sebou vůbec jistá, mám pocit, že si nejdřív potřebuju udělat pořádek v hlavě, sama v sobě, něco si ještě prožít, spoustu toho vidět, hodně věcí se ještě naučit... ten smysl života vidím trochu někde jinde než v tom pořídit si mimčo a podstatnou část života věnovat jemu... Chtěla bych ještě cestovat, navštívit spoustu míst, hodně toho vidět... Jsem prostě taková "do světa" Vůbec nemám problém se sbalit a ze dne na den se odstěhovat do jiného města. ALE - je tu pořád ten přítel, kterej právě chce tu rodinu a chce ji hned a se mnou. A já nevím, co s tím, když každý chceme něco jiného Za těch pět let jsem zjistila, že naše priority už jsou zcela rozdílné...hodně se toho za tu dobu změnilo. Proto to i poslední dobou z tohoto důvodu tak nějak přestává klapat - teď teda doufám, že nejsem OT Ale když to souvisí se založením rodiny, tak jsem to sem holt napsala Tak co byste mi děvčata poradily? Jsem z toho už zoufalá Nerada bych o přítele přišla, záleží mi na něm, ale kdyby naše budoucí existence měla stát jen na tom, že on čeká, až mě "ukecá" k tomu pořídit si dítě i přesto, že ví, že zatím ještě nechci, tak to snad asi radši zabalím... Vím, že kdybych udělala něco, co nechci, tak bych pak byla akorát nešťastná... A to by nebylo dobré ani pro mě, ale ani pro miminko. Co myslíte?
PS: Asi bych se radši měla věnovat jiným věcem - třeba práci - než nad tím pořád přemýšlet, že? Ale když ono je to tak těžký to v tý hlavně "odložit"...

Reaguji na Kitty_88: Podle mě by ses místo přemýšlením nad mimčem měla za,yslet nad vaším vztahem. Nějak mi přijde, že si nejsi jistá hlavně tím, zda máš správného chlapa. To je pak jasné, že si nejsi jistá dalším pokrokem vašeho vztahu

Reaguji na Moňas: Hmm, asi máš pravdu... Měla bych asi nejdřív vyřešit ten vztah...jedno hezky po druhém Jenže jak to vyřešit, když je hlavní problém v tom, že máme každý úplně jiné představy o životě? Už jsem s ním o tom mluvila několikrát - teda je to spíš monolog, on nikdy nic nechce řešit... A když dojde na tohle téma, tak mlčí a pak radši stočí téma někam úplně jinam. No jo, chlapi Asi bude fakt lepší to nějak vyřešit a radši ještě počkat, než si pořídit dítě kvůli tomu, že on si ho tak moc přeje, a snad i s vidinou toho, že se tím náš vztah zase zlepší a posune někam dál... Co myslíš? Asi by to byla pěkná pitomost viď...

Reaguji na Kitty_88: dělat rozhodnutí kvůli druhým, když ty to cítíš jinak je blbost a mohla bys litovat