Mít miminko ve 22 letech či později?

Ježíš, já se picnu. Zase s tebou musím souhlasit

Reaguji na Sang: Ale ona ze začátku věděla, že dítě nechce, a když už si nedávala pozor a na potrat taky nešla, tak to měla řešit dřív, než když je malému 5. To, že se řídila společností, ve které žije a jak sama napsala, že si ho nechala kvůli rodičům, aby je nezklamala, tak teď, když dítě odloží je nezklame? To je jedno, už se stalo a já doufám, že aspoň jeho otec ho má rád

teda já koukám co tady čtu ale myslím, že tady v podstatě špekulujete nad nesmrtelností brouka sorry
k Sang doufám, že nebudu moc OT, ale co jsem to tak pročetla, nebudeš moc nadšenkyně do dětí co ? na jednu stranu to chápu a měla jsem i kamarádku, která říkala, že děti nechce mít nikdy - je jí jak mě - 31 a zatím je fakt nemá a nevypadá , že by názor měnila...
s dětmi jsem občas měla ten názor, že proč jako ? k čemu jsou děti dobré? k tomu, že se vod nich několik následujících let nehnu? budou mě stát fůru peněz , budu mít o ně pořád strach, kdyby se jim nedejbože něco stalo - ani né třeba uplně mou vinou, tak mě zavřou ?...prostě jsem to měla taky tak, že z těch děcek nějak extra urvaná nejsem... nicméně, chci podotknout , že teda já jsem asi ta normální a s věkem se moje názory v tomto mění, ptže dokážu respektovat, že chodí po světě ženské, které pro to i přes veškeré anatomické , genetické, fyziologické a psyhické dispozice prostě NEJSOU stvořeny... u mě je to tak, že i když nejsem nadšená plenkařka a děti mám strašně ráda zatím jen na půjčení - miluju je , když vím, že je budu moct za pár hodin zase vrátit tak prostě vím, že až se najde ten správnej chlap, že to dítě chtít budu a že bez něj bych JEDNOU v životě byla hodně nešťastná... mám v plánu rovnou 3 děti, ale vzhledem k mému pokročilému věku nevím, jestli to stihnu...
a to jsem zarytá pejskařka
takže tvoje názory sice respektuji, ale mě ,,normální" nepřijdou
to Amalinka: v tomhle souhlasím v hodně věcech s Red_Fire, chce se na to podívat i z jiného úhlu... nicméně, některé tvoje příspěvky - lezl mi mráz po zádech... je dobře, pokud se to snažíš řešit, ono asi v téhle situaci radši pozdě tedy, než vůbec... nedokážu si představit, že by mě moe máma/táta nemilovali... musí to být frustrující jak pro tebe, tak pro to dítě...
to ostatní matky Moňas, Cindova, True... : souhlas také s většinou

Reaguji na Malacek: Máš hezký a zdravý pohled na věc

Radu, myslím si, že po tomto už by se na tebe holky neměly tolik zlobit za to, že nemáš ráda děti...

Napsala si to nadneseně, ale i tak souhlasím. Mně bude 23 za chvilku, milému 27 a zatím jsem ve fázi štěstí a radosti z toho, že konečně bydlíme spolu a máme na sebe čas, zvolna nabývají naše rozhovory o svatbě konkrétnějších obrysů a my víme, že příští rok ne, ale ten další...? Prostě si maximálně užíváme si našeho vztahu a intimní blízkosti, která při věčném scházení se po čajovnách a u rodičů nebyla možná. A miminko nám zatím nahrazuje kocour z útulku, bude mu rok a je to umazlený raubíř
Ještě dodám, že stejně nemám ani dostudováno a příjem máme pěkný tak akorát pro nás dva, čili děťátko je stejně zatím nemyslitelné a přiznám se, že byť se na děti těším, jsem ráda, že zatím ty touhy nemám a ani je v sobě nepodporuji, zbytečně bych se trápila.

Souhlas, ale to má Máca snad ve všem! (...krom jezevčíků, tam je úchyl )

Jj, to jo

jinak by mě zajímalo, zda to byla pravda, nebo nás zase CandyD tahala za nos

podle mě tutově vejmysl

Reaguji na Red_fire:
po čem? že si dělám pravidelně testy?

Je na každém, jestli se rozhodne mít dítě. Stále častěji se dnes ženy rozhodují pro život bez dětí, je to jen jech volba a je to naprosto v pořádku. Pokud ho ale přivedu na svět, jsem za něj zodpovědná a neexistuje tady pro nenávist žádná omluva. To, že mám těžký život, přítel mě opustí, nemám kde bydlet - nic z toho mi nedává právo vinit z té situace narozené dítě. To JÁ jsem se pro něj rozhodla, ono nemělo na výběr. Taky jsem zažila hodně horkých chvilek, ale nikdy mě nenapadlo z toho vinit děti nebo dokonce litovat, že je mám a vzdát se jich. To, jak se k nim chováme v prvních letech, to vytváří jejich osobnost. A jak už tu bylo pěkně napsáno, dětí, kterým se nedostávalo ZDRAVÉ lásky, jsou plné věznice.

Úplně 100% souhlasím

Je mi 36, mám děti 4 roky a 1 rok. Jsem už trochu postarší matka, ale někdy to zkrátka tak vyplyne. Myslím si, že pokud to jde, tak není na škodu si děti pořídit do 30 nejpozději. Ono je sice hezké si to naplánovat, že chci třeba ve 30 otěhotnět, ale ejhle vyskytne se zdravotní zádrhel a léčba je někdy na dlouho a ženská pak logicky znervózní když jí roky ubíhají a ono pořád nic. Ve 22 letech není kam chvátat a měli by potom toužit oba. Pro představu jak je to u nás : mám pocit že jsem se těch 5 let pořádně nevyspala, co holka nastoupila do škoky jsme od podzimu do jara na střídačku pořád nemocní, na večeři se svým mužem jsem byla naposledy v roce 2009, příbuzní nehlídají a cizí si najímat nechceme. Vypadám o dost hůř než před těhu, těhotenství za to může pouze trošku, ale nemám zatím sílu se sebou něco dělat. Ale já to zlomím. Taky už nemám tolik peněz pro sebe, nemám naklizenou a vymazlenou domácnost jak bych si představovala,....A na závěr chci napsat že jsem asi blázen, protože jsem šťastná a jediné z čeho mám strach je že bych o tohle mohla někdy přijít.

Ještě k amalince (na to nejde nereagovat). Mám několik kamarádek, které nechtějí děti a nijak divné mi to nepřijde. Mají partnera který to cítí stejně nebo už děti má. Ale anulinka věděla že děti přímo nesnáší a přesto si ho pořídila. A teď všechno co by chtěla a nemá a všechny svoje neúspěchy v životě svádí nesmyslně na něj. Může se stát že si taková ženská namlouvá že až to svoje dítě porodí tak ho bude mít ráda, ale když se tak nestane (a anulinka nepíše pouze o nelásce ale přímo o nenávisti) má dost možností dát tomu dítěti šanci. Adopce, dát ho otci ale ne až v pěti letech nebo od začátku alespoň střídavá péče. A vymlouvat se na okolí a rodiče? Jsou snad slepí a nevidí jak se k dítěti chová? Taky mi anulinka přijde jako provokace, ale bohužel pár takových případů znám.

Wow ... jsem tu dlouho nebyla asi

Teď když to po sobě čtu , amalinka anulinka.....

Myslím si, že každý je zodpovědný za svůj život i za to, co k sobě připoutá a je jedno zda je to pes, dítě nebo třeba morče. Pokud nezvládám péči (a do toho se počítá i láska) třeba o psa, věřila jsem, že to bude snadnější než to je, tak ho někomu daruji a rozhodně si ho nenechám kvůli "tlaku okolí" - aby o mě náhodou nikdo neřekl, že jsem zlá. A ano, máš pravdu, jsou "slabší" osobnosti, které to nedokážou a někdy to omluvit lze, jindy ne (pychicky týrané děti - nedostatek lásky, nedostatečné věnování se zvířeti - zanedbané zvíře atd.) Protože všichni jsme zodpovědní za své činny a vymlouvat se na tlak okolí, strach, zbabělost nebo na to, že nejsme "silné" osobnosti apod. by se mohl každý z nás ve spoustě situacích...