Jak zachránit vztah procházející krizí

Reaguji na M.Steel: Sjuz psala, že ten její žárlil od začátku vztahu a že se to zhoršilo... můj dojem je, že jim neni víc jak 25, takže je tam ještě určitá nevyzrálost v tom vztahu, ale co si myslim že je hlavní problém je to, že její partner se zdá se chová podle metody "cukr a bič"... mám jednu kámošku, která se teď bude rozvádět po krátkém manželství, a u ní to bylo podobně... na začátku všechno krásný, růžový, báječný, ale ve chvíli, kdy se něco začalo kazit, nebo něco nebylo úplně podle jeho gusta, tak začal "teror"... a tenhle typ mužů se dokáže chovat i tak, že svou partnerku pozvolna psychicky dusí, když je na něm závislá i finančně (třeba na mateřský), tak toho využívá a stupňuje svou převahu... a po čase je čim dál těžší odejít...
jinak máš pravdu, my ho neznáme, on se tu nevyjádřil, Sjuz tu napsala svůj úhel pohledu, takže skutečnost může bejt bohatší o nějaký další příčiny...

Reaguji na jirik: V tom případě jsem to asi musela špatně číst, já to pochopila tak, že když byla loni venku s tou sukní tak bylo vše ok, že až teď po tak dlouhé době začala žárlit a do toho jí vyčetl i tu sukni kdysi.
V tom případě to chápu docela jasně, že bude nejlepší odejít a možná si časem oddechnou oba dva, on by rozhodně do dalšího vztahu měl jít psychicky vyrovnaný, protože jinak to dopadne zase stejně

to je právě ta zákeřnost jeho chování, že když se mu něco nelíbí, tak si to "schová" a vytáhne to až ve chvíli, kdy se mu to hodí do krámu... evidentně ta sukně v létě nebyla OK, ale vpálil jí to až pozdějc, aby podpořil svoje argumenty... a tvrzení "tys měla sukni do půlky stehen a tim jsi mě podvedla" je samo o sobě natolik zcestný a vypovídá o jeho myšlení dost na to, aby soudnej člověk utíkal, co mu nohy stačí...

Jsu s přítelem šest let a měl taky takové období,musíte si to ale ujasnit.Je to peklo ale nejspíš není spokojený sám ze sebou.Od té doby co má přítel práci která ho baví a koníček...auta tak je doma klid.
Je to ale těžké období,taky jsem se pak bála si si cokoliv obléci nebo kamkoliv jít

ano, ale každej si musí rozmyslet, jestli chce žít s někym, kdo si na něm vybíjí svoje vlastní problémy, nebo s někym, kdo má aspoň nějakou sebereflexi a tohle je schopen aspoň částečně korigovat... nemluvim o úletu, každýmu můžou bouchnout saze jednou za čas, mluvim o týdnech a měsících, kdy dělá doma zbytečný dusno a vybíjí si vztek na někom blízkym, kdo za jeho problémy nemůže... na tohle neexistuje univerzální rada, je na rozhodnutí každýho, co je ochoten snášet a jak dlouho je ochoten to snášet... tolerance je základní předpoklad vztahů, ale všechno má svý hranice a za všechno se nějakým způsobem platí...

Reaguji na jirik: Jak jsem tu jednou psala se žárlivými lidmi jsem pracovala, takže vím, co je k tomu vede, to co popisuješ ty, jsou výjimky v chování, většinou tyhle neiracionální věty typu podvedla si mě tím, že sis vzala sukni a výčitky a obviňování z něčeho, co se nestalo je známka pocitu méněcennosti. Ten kluk si očividně moc nevěří, neznamená to však, že je psychouš a patří do léčebny. Většinou se to samo spraví nějakou životní změnou, prací, doděláním školy, postavením se na vlastní nohy, uvědomění si své vlastní ceny, ale vždy tomu předchází hodně těžká cesta plná přešlapů, labilního chování, pocity bezvýznamnosti, chvíle snažení, malý přešlap a zase jsme na začátku. Když se takovým lidem podaří se vyléčit ze žárlivosti (Ano jde to!), ještě není vyhráno, protože jsou v životě okamžiky, kdy se nedaří, dlouhodobější stres, výsměch, při tom všem se může zase občas objevit žárlivost, ale většinou si to hned ti jedinci uvědomují, takže prakticky s tím celý život bojují jako abstinenti... Takový lidé většinou v jádru jsou hodné osobnosti, obětavé, milující. Takže já bych to považovala za takovou chřipku, kterou si člověk musí uvědomit a bude na ní pracovat, aby se uzdravil a byl zase v pořádku. To je všeobecný pohled na žárlivost, nemluvím teď o konkrétním případu, to si musí slečna probrat v hlavě sama, jestli odejde, jen se snažím říct, že to procento těch, kteří jsou psychicky labilní, ze kterých se časem vyklubou tyrani je o mnoho menší než procentu těch, co jen nutně potřebují uznání, nevěří si, nemilují sami sebe a neví, co s tím mají dělat. Pak už nevěří ani těm, co jim říkají, že je milují, protože kdo by miloval takovou osobu jako je on.... (to je jejich myšlenkový pochod)

Reaguji na M.Steel: jak já vnímám žárlivost, tak je to strach ze ztráty (někoho, něčeho), z opuštěnosti a tim pádem z následné potřeby k sobě připoutat to, co nechci ztratit (což často vede právě ke ztrátě toho, co ztratit nechci)... můžu mít strach z toho, že mě opustí partnerka (proto žárlim na ostatní, o kterých si myslim, že jsou "lepší"), můžu mít strach ze ztráty zaměstnání (proto žárlim na kolegu, kterej je v mých očích "úspěšnější"), a tak podobně... což si myslim, že se nevylučuje s tim, cos tu psala... samozřejmě, že člověk musí mít chuť se sebou něco udělat, musí pochopit, že svým chováním někomu ubližuje (pokud si ten druhej nechá ubližovat)... zkrátka musí dostat "lekci"... a pro většinu lidí je lekce, že dostanou kopačky od holky, kterou milují, a lekce neni, že se ta holka ptá, co má udělat pro záchranu vztahu... protože ona je v tu chvíli v situaci, kdy "on má problém" a ona "hledá řešení jeho problému"... další věc, kterou já vnímám, je můj obecnej názor, že jsme tady na zemi, abychom sbírali zkušenosti... pro něj je zřejmě žádoucí zkušenost, že díky svýmu chování (málem) přijde o holku, kterou miluje, a pro ní je zřejmě žádoucí zkušenost, že se potřebuje naučit stanovit si hranice chování ostatních vůči ní, a zřejmě taky pochopení, že láska neni povolení partnerovi ubližovat mi... a jak život vnímám já, tak pokud setrváváme v nějaký situaci, život nám uštědřuje lekci, a my ji stále nechápeme, tak život "zařídí", že ta lekce se stává nesnesitelnější... proto se z "normálního" žárlivce někdy stane tyran a začne ubližovat fyzicky, protože oba dva setrvávají v situaci, která neni přínosem ani pro jednoho z nich... takže nevnímám tyrana jako samotnou entitu, ale vnímám oba dva, kdy tyran týrá, a oběť se nechá týrat tyranem... a dle tohoto pohledu nepotřebuje "léčbu" pouze tyran, ale potřebují ji oba dva
ale to už se dostáváme trošku mimo téma

Reaguji na jirik: Tak v zásadě s tebou souhlasím, že jde o to si to nějakým způsobem uvědomit, ať už výhružkou o opuštění, nebo opuštěním. Taky je pravda, že žárlivci žárlí, protože se bojí ztráty, to sice ano, ale bojí se ztráty právě proto, že si nevěří, že by mohli potom najít někoho, kdo by je miloval, oni nevěří tomu, že by je někdo mohl milovat, když oni sami přece nejlépe vědí, že nestojí na nic, a tak se budou dál a dál podceňovat, snižovat, litovat se a druhé obviňovat, až je ten druhý opustí a víš co si z takového rozchodu vemou? Nic, věř mi, že absolutně nic, naopak je to utvrdí v tom, že v mínění o sobě měli pravdu, že nic neznamenají, a že je nikdo nemiluje, protože i ten kdo jim kdysi říkal opak je přestal mít rád a opustil je. Já tady nepředkládám své názory, snažím se citovat myšlení takových žárlivců. Ačkoli se to zdá sebevíc na hlavu postavené uvažování, bohužel je to tak. Takhle to žárliví lidé vidí....

Proto se tak trochu ptám, zda je neřešení problému a opuštění partnera jinak dobrého, jak sama autorka psala, správným řešením? Pro jednu stranu určitě....

a taky je to skvělá příležitost začít se ptát, PROČ MĚ VŠICHNI OPOUŠTĚJÍ a to je cesta k pochopení... samozřejmě že neni jediná

ják to vnímám já, tak žárlivost může být i důsledek majetnickýho přístupu, a někdy i v kombinaci naopak přehnanýho ega a sebevědomí ("ty jsi teď prostě moje, jsi nicka a budeš dělat, co ti řeknu")... samozřejmě je otázka, nakolik je to siláctví jen maska, která zakrývá ustrašený jádro...

jak to vnímám já, tak ta otázka spíš leží jinak: může být žárlivý partner (to znamená nedostatečně sebevědomý, zralý, litující sebe a obviňující ostatní) vůbec "jinak dobrý partner"?

Ano však to jsem nevyloučila naopak jen jsem řekla, že takové procento jedinců je menší, než procento těch, co si jenom potřebujou uvědomit svojí vlastní hodnotu a přestat se bát Ale zároveň podotýkám, že tady to nepoznáme my do toho nevidíme, to musí vědět ona

No právě že tím, že mají malé sebevědomí bývají prostě víc milující.... prostě by se přetrhli, aby s nimi byla partnerka spokojená, ale zato potom dokážou psychicky vydírat, jakmile si příjdou na druhé koleji A také se v nich časem může objevit zášť pokud mají pocit, že oni pro vztah dělají možné a nemožné a ona si pak vyjde v sukni, jako kdyby chtěla sbalit prvního týpka, kterého potká...Takže to už je otázka pro filozofa, zda je takový člověk "jinak" dobrý partner nebo ne Rozhodně hádat se nechci, jenom polemizuju, někoho můžou x krát kopnout do pr.dele a jemu to netrkne... zůstane sám a bude se divit, proč všichni kolem něco se berou, zakládají rodiny a on je furt sám... proto jsem navrhla pomoc, když odmítne tak ho pak s čistým srdcem kopnout do spodní části zad

A ještě jsem chtěla dodat, že to tu píšu z toho důvodu, že tady je pro nás všechny vždycky strašně jednoduché člověka na základě pár vět odsoudit. První čeho se vždycky pisatelka dočká je pošli ho někam, to není chlap pro život, ale vůbec se nezabýváme tím, čím to je... nezajímá nás příčina. Tak jasně my s tím chlapem nežijeme, ale těžko radit někomu, kdo jinak toho druhého miluje, aby ho opustil jenom proto, že "chodí do postele v ponožkách" někdy mi to tak totiž připadá... Nezavolal tři dny, pošli ho někam. Nepozval do kina, když šel s kamarádama, pošli ho někam. Ještě nepožádal o ruku a to jste spolu tři roky? Pošli ho někam... víš co tím chci říct... pro nás je to lehké odsouzení

To už je úděl internetových diskuzí a proto, když se chce kdokoli seriózní odpověď, měl by ve zkratce uvést to podstatné.
Myslím, že nás zajímá příčina, ale prostě někdy není čas a ani vůle ji zdělit.
Samozřejmě teď vůbec na nikoho nenarážím...

Reaguji na M.Steel: Napsala jsi to dobře. Jistě je fajn vidět to i z druhé strany. Ovšem každý máme ty hranice, co jsme ochotni akceptovat jinde-Tvé vysvětlení beru, beru Tvé zkušenosti s těmito lidmi ale můj postoj k žárlivosti a omezování to stejně nemění. Pro mě je to věc, kterou bych ve vztahu nesnesla a neakceptovala bych ji. Jsem ochotná pro partnera udělat opravdu hodně, podat mu pomocnou ruku, ale to co popisovala slečna, by na mě bylo moc-proto jsem jí poradila, to co jsem poradila. Kdysi jsem s jedním žárlivcem byla a skončilo to fyzickým napadením-a to jsem s ním byla asi 2 měsíce. Ale to sem nepatří.
Každopádně je fajn, že jsi to napsla i z té druhé strany. Teď už bude jen záležet na slečně, jak si to přebere, a jak se k tomu postaví.

Reaguji na True: To já vím, ale už jenom z toho že pisatelka to napsala do tématu jak zachránit vztah předpokládám, že má důvod k tomu, aby se snažila ten vztah zachránit, tak podle toho i radím. Kdyby to napsala do tématu mám doma tyrana, co mi ubližuje tak ho pomyslně taky asi kopnu do....