Jak se chovat k partnerovým dětem z prvního manželství?

ahoj ráda bych ti poradila, ale nevim toto jsem nezažila, já naštěstí se synem přítele si hodně dobře rozumím, mám ho ráda a on mě snad také, je mu 9 let, ale jsem s ním spíše kamarádka než "teta " blbnu s nim a děláme hlouposti, takže nás někdy musí přítel usměrňovat oba Ale do výchovy se mu moc nepletu, abych nakonec nebyla já ta špatná...ikdyž občas mu řeknu svůj názor a to je vše...dokonce se mi jednou stalo, že si cizí lidé mysleli že to můj syn, takže asi se tu ukazuje náš dobrý vztah...přeji hodně štěstí ať se to vyřeší a najdete k sobě cestu .-)

Já jsem si naštěstí se synem i s dcerou svého bývalého rozumněla naprosto perfektně, takže asi moc neporadím. Prostě buď sama sebou, na nic si nehraj - ony to ty děti stejně vycítí

Jinak co se té výchovy týká, já bych mu do toho nemluvila, tvé děti to nejsou. Nebo si s ním o tom alespoň promluv.

Můj ex měl také dceru, když jsme se poznali, bylo jí 3,5 roku. Nejdříve si mě tak okukovala, ale asi úplně ten největší krok jsem musela udělat já, začala jsem si s ní číst v knížce a hrát si a tím jsem si ji vastně dost nenásilně získala. Trvalo to zhruba 3 měsíce? Ale neviděla jsem ji zase tak často jako ty. Děti tohle hrozně ocení. Nevnucovat se, ale trochu jim při té cestě pomoct. Pro ně to také není jednoduché si to v hlavinkách srovnat, proč jejich tatínek není s nima a u toho staršího dvojnásobně. Ale naprosto tě chápu. Asi bych si promluvila s přítelem. Už to tady někdo řešil, že se jí nelíbilo, že si dcera přítele hraje s jejími šperky. Prostě pokud se ti něco nebude líbit, tak si to říct. Samozřejmě vše má své hranice a je třeba brát ohled na to, že děti ne vše dokáží pochopit, ALe třeba v případě těch šperků mi to připadalo docela zásadní. A ten přítel to nepochopil. :-/
Nadto jsem měla kliku, že dívenka měla ráda blondýnky a s její maminkou jsme podobné typy.

nevychovávej, buď kamarádka. Ono bude líp až budou starší, budete si mít víc co říct

Reaguji na petraparis: Přesně tak. Hlavně si na nic nehrát a být sama sebou. Ty začátky jsou vždycky takový rozpačitý. Mně taky chvilku trvalo, než jsme se s dcerou od partnera sžily, ale teď naprosto v pohodě. Dost taky záleží, jak se k tomu staví partner. Mně dal od začátku najevo, že pokud se mi nebude něco líbit, nebo pokud budu chtít dceři něco zakázat, tak za mnou stojí a bude to tak, jak jsem řekla, Protože i děti zkouší co můžou, co jim projde a kam až můžou zajít, takže i partnerova dcera to párkrát zkusila ale zjistila, kde jsou ty hranice.Nesnažím se ji vychovávat, jsem spíš její kámoška , ale prostě už ví, kam může zajít a co si ke mně dovolit. Takže na tvým místě si promluvím s partnerem a spolu by jste to měli zvládnout

holky díky.! Nikdy jsem k dětem neměla nějak zvlášt vztah. Myslím k cizím. Někdo prostě vidí děcko a hned je s ním kamarád, mě to dělá problém, nevím proč. Se synovcem, neteří v pohodě ale asi mám prostě někde nějakej divnej strach z cizích dětí co na vás koukaj a čekaj co uděláte a vy nevíte :- )..podebatím s ním o tom a jak jste tu psali na nic si hrát nebudu , snad to přijde samo...
Jasně že když se rozdováděj a dělaj vyrvál tak je usměrnim ale jinak to jde mimo mě. Zas na jednu stranu je vychovávat nechci,nejsou to moje děti a máme na to s jeho bývalou jinej názor , ona všechno svobodně atd a toho já zastáncem nejsem, myslím že malé děti dokud nemají svůj rozum se přeci nebudou hodinu chudáčkové 3letý rozhodovat jestli chtěj kostíka nebo brumíka .a nebudu se jich ptát, tak co už víš kterej si dáš? prostě jí jeden šoupnu a je to. ...takže když se tohle děje odcházím ale jinak bych do budoucna chtěla jim dát taky něco ze sebe, ukázat jim něco novýho atd...možná vážně až budou starší bude to jinak ...

Šla bych na to pomaloučku. Občas jim přečti pohádku před spaním, vezmi je někam do cukrárny nebo do ZOO nebo jim uvař něco zábavného (palačinky s marmeládou ála smajlík nebo pudink do formy ve tvaru zvířátka). Děti ucítí, že se snažíš a máš je ráda a najdou si k tobě cestu. Občas je popros o pomoc v kuchyni a nech je udělat večeři po jejich. Nebo občas prohoď nějakou vtipnou poznámku o partnerovi, aby věděli, že jsi jejich spojenec . Hlavně nevychovávej, to by mohlo narušit i tvůj vztah s partnerem - spory a podobně.

Zažila jsem to z obou stran.Sama jsem z rozvedeného manželství a můžu říct, že nejhorší bylo,když se mě "noví partneři" rodičů snažili vychovávat ( v té době mi bylo 6 let), to jsem se automaticky zasekla a zavřela do sebe.Nejlepší cesta by byla jak doporučuje dipendenza. Stejně jsem postupovala se synem přítele, hráli jsme různé hry (dostihy,karty,...),vařila jsem dětské dobroty (palačinky,...) a do výchovy jsem se moc necpala.Pokud se mi něco nelíbilo, probírala jsem to s přítelem.

Ahoj, já mám vlastního syna (6 let) a přítel má dvě děti (20 a 14). A myslím si, že nejdůležitější je si na nic nehrát a nesnažit se děti partnera vychovávat. Určit jim hranice, jak se můžou chovat k tobě a u vás doma, ale neplést se do jejich vztahu s jejich otcem. Já přítelova syna vídám sem tam když přijde, už má svůj život, takže to pominu. Jeho dcera je u nás často na víkendy, jezdí s náma na dovolené atd. A můžu říct, že s ním mám skvělý vztah, začátky nebyly jednoduché (puberta,no), ale chovala jsem se k ní přátelsky (ale ne podlízavě!), řekla jsem jí, jak se věci mají (ve správné chvíli, úměrně věku) a dnes je to tak, že když chce přijít, volá mně Řešíme spolu takový ty holčičí věci, někdy si děláme srandu z přítele, má ve mně spojence,je to fajn. Nijak ji nevychovávám, to mi i přítel říká, proč jí neporučím to a tamto, ale já si říkám, že nejsem její rodič, od toho má u nás tatínka a když mi něco vyloženě vadí, řeknu to příteli a on to vyřeší, ale musím zase říct, že jsem myslím tolerantní, dobře si pamatuju na svoji pubertu a ona je docela veselá a milá a mám ji ráda.A zase když mám třeba blbou náladu, nepřetvařuju se, dám to najevo.Můj syn má zase rád přítelkyni mého ex, protože se mu věnuje, hraje si s ním, je pro něho spíš kamarádkou, tu výchovnou roli u nich zastává pouze jeho otec. Můj přítel s ním taky spíš blbne a hraje si, v případě nejakých excesů zasahuju já.

Reaguji na Wánek: Upřímně? Nezávidím Ti!
Můžeš si o tom všem samozřejmě promluvit s partnerem...., ale neočekávej, že on to bude nějak řešit. Je samozřejmě možné, že patří do té 1% nezaslepené menšiny slintajících tatínků, ale příliš na to nespoléhej.
Můžu Ti s klidným svědomím říct toto, vše řeš ihned, sama a přímo s dětmi. Snaž se je do vašeho života zapojit, ale nepodlézej jim. Nic, naprosto nic jim "neulehčuj". Závorky píšu záměrně, protože tím nemyslím, abys jim ztrpčovala život, ale zbytečné ohledy nejsou na místě - chovej se k nim jako by ses chovala ke svým dětem nebo dětem svojí sestry..to je jedno. Podstatné je, že nejsou nic vyjímečného, jsou to prostě děti a to jaký si s nimi uděláš vztah nyní se odrazí na tom jaký bude v budoucnu.
Rozhodně se nedistancuj, i když se to zdá nejjednodušší, tak si uvědom, že máš v plánu být s partnerem na pořád a to co jsi schopná přehlížet nyní prostě nevydržíš za rok, dva...deset.
Takže se angažuj...avšak nic partnerovi ani dětem neusnadňuj. Aby byl váš vztah funkční, je třeba, aby byl vyrovnaný. Pokud nastavíš nějaké standarty, nikdo pak nepochopí, že jsi jen chtěla usnadnit partnerovi a dětem život a očekávala si, že samovolně budou mít zájem.
Děti jsou ještě relativně malé, tak máš dost velkou šanci, že nejsou zmanipulované biomatkou a zdeformované otcem... samozřejmě je tu i možnost, že biomatka je skutečná máma a bude vztah svých dětí s Tebou a jejich otcem podporovat..., ale zase tak moc bych na to nesázela.
V každém případě Ti přeji pevné nervy...to jak to může být těžké zjištíš časem.

Prosím o radu zkušené ženy. Pokusím se svůj problém zestručnit, ale předem upozorňuju, že i tak to bude delší počtení.

Je mi pětatřicet a zhruba před deseti lety jsem odešla od manžela, se kterým mám devítiletou dceru. Přestěhovala jsem se, našla si nové bydlení, novou práci, nové známé, nového přítele - kolegu. S ním to nevyšlo a po docela krátkém čase se objevil ten, o kterém budu psát – P.

O tři roky starší, rozvedený. Měl o mě zájem od úplného začátku, já pod vlivem předchozího nedořešeného vztahu do toho šla až po dělší době s tím, že jsem to já, kdo dává míň. Jenže jsem do toho pochopitelně spadla, přítel je velmi schopný, inteligentní, pohledný, velmi mladě vypadající, na co sáhne, to se mu daří, sportuje, sedíme si ve všem důležitým. Takže kde je problém?

Má dvě dcery – 16 a 18. Když byly holky malinké, odešla od něj manželka, která ve svých dvaceti zjistila, že je na rodinu příliš mladá. P. dostal holky do své péče, jeho ex se s holkama nestýká, pouze posílá alimenty a sem tam něco na narozeniny. S výchovou mu pomohli rodiče, žijí v dvougeneračním domě, společná zahrada. Holky jsou na svůj věk strašně šikovné, v desíti letech bez problémů uvařily, vypraly, postaraly se jedna o druhou, výborně se učí, obě jsou to krásný holky, sportují, mají k sobě záviděníhodný vztah, jsou zcestovalé. P. I jeho rodiče se jim snažili tu mámu vynahradit ve všech směrech. Doposud idyla.

Před rokem jsem přišla já a moje dcera. Jsem druhá ženská, kterou P. přivedl od odchodu manželky domů, předtím měl spoustu „kamarádek“, ale domů si je nikdy nevodil, závazky nedělal. Ze začátku jsem neměla s holkama žádný problém, než pochopily, že jezdíme čím dál častěji, víkendy, prázdniny… Předesílám, že učím podobně staré žáky a nemám sebemenší vztahový problém za 15 let, co se ve školách objevuju, naopak mě děcka hodnotí pozitivně.
Jenže holky přešly do opozice. Léta byly zvyklé doma velet a teď přišel někdo, kdo jim zasahuje do všeho, i když se snažím zasahovat minimálně. Samozřejmě se jejich postoj začal odrážet i na chování jeho rodičů, kteří nebudou objektivní a ani s tím nepočítám. Nic konkrétního jsem holkám neudělala, ale každodenní akcičky typu: zase vzala světlou vařečku na cibuli, když ji máme na pudink apod. už mě docela unavují.
Nemůžu a ani nechci tady rozepisovat, čím jsme si prošli, co přecházím a co už ne, byla bych tu do večera a nikdo by to nedočetl. Podstatné je, že kdybych dělala stojky, nic s tím neudělám. Holky jsou dle mého názoru rozmazlené a jejich sociální IQ je nižší.
Nejsem ten typ, který někomu poleze do zadku, takže v momentě, kdy se začaly chovat dost nevhodně, jsem přešla na stejný model chování. Nejde o žádné scény, ale není to příjemné ani pro jednu stranu. Teď se více méně ignorujeme a ustálilo se to na zdvořilostní otázce ráno, slušné odpovědi a tečka.

Ještě dodám, že sama bydlím v menším bytě, proto jezdíme my k P. Taky z toho důvodu, aby byl s holkama. Rodiče ho léta ke vztahu přemlouvali, že bude P. s rodinou bydlet v jejich domě, se tak nějak od začátku počítá. Holky k mé dceři nemají vztah naprosto žádný, i když je mladší a velmi kamarádská, samy nepřijdou, nezeptají se, nepomůžou…

Teď jsme řešili společné bydlení. A pořád to na mně vázne. Neumím si představit bydlet s nimi za téhle situace, nemám ráda konflikty, ani napjatou atmosféru. Ale bojím se, že s nimi nepohnu a po pravdě, už ani nemám chuť. Neberu jim tátu od mámy, už jsou skoro dospělé, starší má přítele a tráví s ním většinu času, do jejich soukromí jim nezasahuju, ani do jejich volnočasových aktivit, kterých mají dost. Opravdu si troufám říct, že to nebude osobní antipatií, myslím, že by se takhle chovaly ke každé, která by natrvalo měla přijít. Já sama jsem s nimi o tom nemluvila, P. mockrát, v podstatě to vyslechnou, zvednou se a odejdou. Zvažovali jsme i vlastní bydlení, ale k realizaci vede docela dlouhá cesta a nám už opravdu není náct, aby nám stačilo scházet se o víkendech.

Teď jsme se vrátili z dovolené, na které nebyla pouze ta nejstarší, a já jsem se s ním docela impulzivně rozešla. Vygradovalo všechno, co ve mně bylo. Mám pocit, že vztah k holkám přeceňuje, spousta věcí mi vadí a komunikace na tohle téma nikdy nedopadne dobře.

No a teď sedím doma a přemýšlím, jestli se s tím dá ještě něco dělat. Přijde mi hloupý, aby vztah skončil kvůli dětem, které si za chvíli půjdou vlastní cestou. Co můžu udělat? Promluvit si s holkama a ujasnit si to? Ignorovat je a „jen“ se chovat slušně? Trvat na vlastním bydlení? Smířit se s tím, že lepší to už nebude? Neřešit to?
Takhle nerozhodná jsem už dlouho nebyla.

Reaguji na BlackCoffee: a jak reaguje na jejich rýpání apod. P.? Máš v něm oporu nebo je neustále omlouvá a nic jim neřekne - třeba aby sklaply a chovaly se slušně..?

Reaguji na kozenka88:
Ale to jo, on se s nimi v tomhle ohledu nemazlí, i když si to trochu protiřečí s tím, co jsem psala o jejich rozmazlenosti, na čemž si ale trvám. Docela tvrdě to potírá, ale je to k ničemu. Pokud se to odehrává v jeho nepřítomnosti, nemůžu mu to všechno hlásit a on to chodit řešit, byla bych za donašečku a obrátilo by se to proti mně. Ale ony se prostě rozhodly, že teda fajn, at si tam jezdíme, ale nastane víceméně ignorace. A ta je teď už oboustranná.