Jak jste poznaly, že to není ten pravý?

Reaguji na fjaka: panebože mám pocit jako bych to psala já sama. Je mi 27, jemu 33 a jsme spolu skoro 8 let. první dva roky byly super, pak se mezi nás začala montovat jeho sestra která se nastěhovala do baráku kde jsme bydlely... to bylo peklo, neměli jsme soukromí, bez možnosti jít na zahradu, pozvat si návštěvu, uvařit si a vykoupat se v normálním čase, nemluvě o bordelu... už od té doby mluví o baráku a já se na tom zasekla. Viděla jsme nový dům, dětičky... hučela jsem do něj pět let, kdy si to jako začnem vyřizovat... Po třech letech jsem ho donutila jít do podnájmu protože už jsem byla na z ní na mašli...tak loni jsem začali ale už přes rok se to táhne a já začínám mít čím dál větší pochyby jestli ten barák chci mít s ním, vedle jeho matky a babičky, se kterými si moc nerozumíme... Pro něj jiná možnost nepřichází v úvahu, protože nechce dávat peníze za jiný pozemek ale že já mám depku jen když stojím před vraty to mu je jedno... s penězi rozhodně problém není, oba máme dost našetřeno, problém je ten, že on je strašný skrblík.. všechno oblečení co má jsem mu musela koupit já, protože kalhoty za 500 a mikina za 600 a boty za 1000 je pro něj nepřekonatelná cifra. Nikdy mi nic nekoupil jen tak pro radost, maximálně večeře na stravenky, to je pro něj vrchol rozhazování. připadám si jak v manželství po 30 letech, ale ani žádné manželství to není.. když dám téma svatba tak mi řekne jestli si uvědomuju kolik to tojí peněz... s takovým člověkem být nechci už vidím jaký chudáci by byly moje děti... musím to skončit dokud je čas ale je mi ho líto když si představim s jakýma fůriema tam zůstane sám...

Sama nevím, proč jsem toto téma vůbec navštívila....,asi proto, že i mě poslední rok a půl vztahu trápí pochybnosti Je mi 27 a s partnerem jsem skoro 6 let...přítele jsem dva roky předtím platonicky milovala a pak jsme se konečně dali dohromady. První roky byli sladký, romantický a naprosto úžasný...já bydlela (a stále bydlím!!) u rodičů, on má poděděný domek po mamce a do loňského léta bydlel s babičkou, která tam byla na dožití...a náš vztah teď leží na mrtvém bodě, jezdím za ním když má z práce volno a jinak jsem u našich, oba pracujeme, nemáme žádné závazky...takže nejen mé okolí, ale i já jsem čekala, že se konečně něco stane, že mi třeba nabídne společné bydlení, když je domek jeho a nic. Poslední dobou mám pocit, že se mu skoro vnucuju a ,že kdybych se jednoho dne neobjevila,tak mu to snad ani nebude vadit (povahou je navíc strašnej salám). Navíc má neskutečně vlezlého bratra, který nezná základní lidskou slušnost, jako je třeba zavolat, že přijede na návštěvu...vpodstatě tam chodí jako domu, má dokonce i klíče!! a já s každým bouchnutím dveří u auta trnu, že zase přijel...a přítel? nemrkne ani okem a snad asi ani nevidí (nebo to dělá), že mi to vadí...Už jsem s toho zoufalá a při představě, že takto budu žít bůhví jak dlouho se asi nejspíš zblázním...

Reaguji na Bintanath: A mluvila jsi s ním o tom? Nemyslím náznaky, ale naprosto otevřeně. Třeba si myslí, že i Tobě nynější stav vyhovuje.
Máte snad po takové době nějaké plány do budoucna, ne?
A co je to prosím-je povahou salám?! Nějak tápu a nedovedu si podtím nic představit

Přesně tak. Psala jsem o tom včera do tématu o rozchodech. Komunikace je základ, i kdyby člověk měl zjistit, že s tímto člověkem mu pšenka nepokvete. Bavili jste se někdy o bydlení, o svatbě, dětech, společné budoucnosti? Opravdu si s ním sedni a promluvte si, nebo se takto budeš trápit kdoví jak dlouho, on nic vědět nebude a bude si myslet, jak ti to taky vyhovuje a ty s ním zatím ztratíš nejlepší roky v tichém doufání.

Reaguji na Clementine:
Ahojky holky,
potřebovala bych poradit, protože si už nedokážu říct, co dál a pořád nad tím přemýšlím a dost mě to ubíjí
S mým přítelem jsme 3,5 roku, během té doby jsme se 2x rozešli a vždy z mé strany. Měli jsme pár krizovek, největší byla minulý rok v květnu, kdy už to vypadalo, že je opravdu konec. Vydržela jsem to měsíc, ale pak jsem si tak nějak uvědomila, že mi zase chybí a jsme opět spolu...
Je to kluk, který se mi líbil daleko předtím než jsme se dali dohromady ( a to je možná problém, protože se od něj nedokážu nějak odpoutat). Bohužel nebo bohudík mému zájmu jsme spolu začali chodit....
Bohužel má pár vlastností, která mi dost vadí a tím pádem nad tím stále přemýšlím, jestli to má cenu do budoucna nebo ne. možná je to také tím, že je můj první a fakt nevím, co u chlapů řešit a co ne. A jestli si na ně vůbec zvyknu Nejvíc mi vadí, když jdeme na akci a neví, kdy má přestat s pitím a dát si třeba kofolu, aby vydržel. Není moc komunikativní, teda pokud není napitej, taky ani moc dobře nevychází s našima a pořád hlídám co řekne, aby neřekl něco špatně. Když jdeme na návštěvu k jeho kamošům, tak vím, že to na chvíli nebudu a půjdeme určitě až se bude chtít jemu. Proto mám teď docela krizi, že se mi tam nechce a nebyla jsem s ním Že by třeba vstal, když řeknu, že půjdeme, tak to ne. Vždycky vypadám, jak blbec, který chce jít domů brzo ( třeba o půlnoci).
Má vystudovaný učňák, a já nyní studuji vysokou školu, tak ani v tomto směru mi třeba nemůže poradit. Pokud něco potřebuji důležitě, nedovolám se. Tak se raději zeptám už někoho jiného...
Možná je to už stereotyp ze kterýho začínám být dost na nervy. Vidíme se v týdnu jen po večerech, a o víkendu většinu taky a když už přes den, tak ležíme a nic moc nepodnikáme. Na to aby něco vymyslel, mi odpoví, proč něco nevymyslím já. Ale asi jako každá ženská, jsem ráda a moc mě potěší, když něco vymyslí chlap.
Jednou se mě u oběda zeptal, co jsou to vůbec zásnuby. Tak jsem mu to vysvětlila s tím,že většinou kluk požádá holku o ruku a koupí ji prstýnek a on mi na to odpověděl, že takový blbosti kluci nedělají.? Možná to jen banálně a citlivě řeším, ale dost se mě to dotýká takový věci a pamatuji si je Je také znamení střelec, takže by se nestalo, kdyby neměl nějaké poznámky a rejpance ( někdy jsou srandovní, někdy ne.)
Není to také člověk, který by mě naučil a řekl sám od sebe, že mě miluje. Řekl mi, až jsem se s ním rozešla i skrz tady tento problém, že bych chtěla, aby mě to jednou někdo řekl. Po tom, co jsme se dali dohromady, mi to napsal tisíckrát a řekl tak všehovšudy 5x, ale jak to zajelo zase zpátky, dlouho jsem to neslyšela...
Miluji ji ho proto, že když jsme spolu sami a povídáme si, je nám dobře a smějeme se (ale někdy se stane, že jedeme autem a hodinu spolu nepromluvíme), když je dobře.
Člověk by si měl plnit sny, který chce...nechápu, proč mi to nejde...Proč když mi tolik jeho vlastností vadí, proč nejdu dál...je to jak začarovaný kruh... Vždycky je to dobrý, pak zas špatný... (

Reaguji na floter20: Je mi to líto, ale takový vztah bych ukončila. Přijde mě, žě máš na lepšího chlapa. Že neví, co jsou zásnuby, to nemám slov!
Já dříve taky myslela, že nedokážu ukončit vztah a dokázala jsem to. Byla jsem nějakou dobu sama, ale on se další a lepší chlap najde.

Holky a zažila některá z vás to, že jste tak dlouho na vztahu pracovaly, snažily se "změnit" svého partnera a ve chvíli, kdy se věci konečně začaly lepšit, vás to najednou ani moc netěšilo a neměly jste po tom všem už energii na to, ve vztahu (i když lepším ) pokračovat ? Zažívám totiž něco podobného, tak dlouho jsem se snažila přítele "nakopnout" dopředu a když se mi to podařilo, najednou se děsím pohledu do budoucnosti, nemám pocit opory a bojím se, že už pořád budu vše řídit já a o vše se starat...Zatím si prostě neumím odpovědět na otázku, jestli může být ten "pravý" nebo ne...

Reaguji na aksile2aksile:

Povaha salám...je strašný flegmatik

Tohle znám. Těžko se dá říct, zda je dobré v tom pokračovat či ne. To záleží na mnoha okolnostech. Ale já tohle musela ukončit. Přesně jak píšeš, chyběl mi pocit opory. A bylo to moc těžké, protože pak jsem si říkala, jestli jsem neudělala blbost, protože v jiných směrech to bylo super. Ale ten pocit nelásky (já bych to tak nazvala) je hodně špatný.

Také je mi líto, ale musím souhlasit. Myslím, že tento vztah nemá budoucnost! To, že je Vám spolu hezky, když jste sami, dle mého nestačí

...a né jenom jeden

Ještě bych se chtěla zeptat, máte třeba nějaké společné zájmy, co můžete společně podnikat jako sport, kultura apod?

Reaguji na Bintanath: Aha. No a mluvila jsi s ním o tom? Myslím, jak si představuje budoucnost, společné bydlení apod. Pokud je povahou flegmatik, tak to prostě možná jen neřeší, nebo prostě neví, že Ty nejsi spokojená.
Jak už jsem psala, překvapuje mě, že po tak dlouhé době, co jste spolu nemáte plány co se týká bydlení apod. To jsou dost zásadní věci, ve kterých byste měli mít jasno.
otevřeně si s ním promluv. To je jediná rada.

Reaguji na Elienka: Děkuju za reakci A máš pocit, že jsi udělala správně ? Nelituješ ? My už jsme šli s přítelem v minulosti od sebe ( z mé iniciativy ), jenže přítel není moc schopný respektovat slovo "konec", takže vím, že v případě, že bych se rozhodla pro rozchod, nebude to snadné a budu muset být jako ocelová lady Jsem jako na vážkách, ale ten pocit opory mi opravdu chybí. Přítel má navíc z minulosti nějaké dluhy ( pojištění, MHD...), které sice splácet plánuje, jenže to se taky potáhne dlouho a mě už to leze na nervy Prostě snaha tam je, jenže já už nevím, jestli mám chuť pokračovat. Prostě se bojím, že v budoucnu se možná přítel dokáže postarat jakž takž o sebe, ale kdybych já se z nějakého důvodu o něj potřebovala opřít, tak to nepůjde, protože nebude v pozici, kdy by se mohl postarat. Je to těžké...Asi to zní hloupě a je mi jasné, že spousta holek by si poklepala na čelo a řekla, že v takovém vztahu by nebyla... Řekla bych to asi taky, v případě, že bych si teď s takovým partnerem začala a byli jsme spolu krátce. Jenže pro mě je to těžké v tom, že už jsem do toho vložila hodně energie, vztah se od jeho začátku minimálně o 50% zlepšil, partner se snaží a mě to teď přijde jako opravdový paradox a bojím se, že udělám chybu.

Reaguji na Audry:
já vím no, že to nestačí. Jen to nějak nejde...když už jsem se opravdu minulý rok zařekla, že už navždy...tak mě pořád bombardoval, poslal mi kytku do práce a pak když jsem ho viděla bavit se s jinou, nějak mě to nakoplo zpátky do toho...a bylo to ten první týden, moc krásný, jako na začátku...ale bohužel jen týden..
společné zájmy? v létě jsme spolu dělali týmový běh a měli stejné závody, kdy ale tento rok už to dělat nebude..a v zimě občas jezdíme lyžovat, jinak asi už nic nevymyslím. Ráda jezdím na kole, za což on moc ne...pokud by jezdil a jezdil někam dál, nevadilo by mi to a jezdila bych taky...
a ted tak přemýšlím nad tou kulturou...z mé vlastní strany jsme byli jednou na výletě - v dinoparku a na zámku v létě, koncerty bych ani nevěděla na 100%, když bych třeba věděla, že je..že určitě půjdeme spolu...
achjo, když to čtu, je mi fakt z toho moc smutno...
Myslíte, že existuje ten, který naplní moje představy, aby mě potěšil, vyrazili jsme někam v tom, že by mi třeba napsal, v neděli pojedeme tam a tam a tak...? kdo by mě třeba aspoň jednou za měsíc řekl, že mě miluje?
Ptala jsem se ho na úspory, protože ted opět čeká na výplatu (nic si nespoří) ale má pořád nějaké výdaje...Tak mě na to řekl, že to je taky i tím, že jedeme třeba 3x do měsíce na pizzu...to je, co? nejradši by si to člověk zaplatit sám. Sice nemám takové příjmy, ale ani takové výdaje..ale šetřím z brigády, co se dá..

Reaguji na aksile2aksile:
Občas z něj vypadlo, že tu a tu věc budeme mít v domě potom. Ale toť asi vše...
Děti nějak neřeší. Jednou jsem mu do náruče jedno dala a ni nevěděl, jak se pomale drží...zatím studuju, takže o tom taky moc nepřemýšlím. Ale děti mám moc ráda, občas je někomu hlídám a dokázala bych si představit a mít je...

Reaguji na CarolS:
Popisuješ přesně situaci, kterou jsem měla já. Není to tak lehké.Ale přesně jak píšeš, situace se lepšila. Když jsem mu něco vytkla, tak to opravdu napravil a bylo to lepší, jenže to neustálé tlačení ho někam nejde fakt dělat dlouhodobě. Litovala jsem a nelitovala zároveň, protože v jiných ohledech byl fajn (např: práce, sex, man. zručnost, slušnost) ale mě výraznš chyběla ta láska a opora. Člověk si musí přebrat problémy v tom vztahu a pokud ten problém tě ničí a opakuje se a nejde to přestát, tak je lepší to skončit, protože by se to asi nezměnilo. Vidina rozchodu byla pro mě úplně osvobozující, pořád jsem kolem něj chodila jako na trní...je to těžké. Ale takový vztah není dobrý. My jsme byli spolu dva a půl roku a pořád jsme něco řešili a to mě nepřijde po docela krátké době normální. Mě vždycky pomohlo si o tom s někým promluvit. Mě to vždycky pomohlo, protože člověk si některé věci neuvědomuje nebo nevidí. No je to fakt těžké.