Jak jste poznaly, že to není ten pravý?

Já s ním neviděla budoucnost

No já si myslela že je to ten pravý, poté co se na mě vykašlal po pátém výročí a za týden měl jinou, tak jsem si asi nic jiného než že nebyl říct nemohla...ale otázkou tedy je, jestli jsem to mohla poznat dříve. MOHLA, jenže to člověk těžko sám objektivně zhodnotí. Ale všímej si drobností všedního dne, ne těch velkých skutků. V detailu poznáš, jestli k sobě patříte. Já se např.opravdu zarazila, když jsem řešila problém do školy a skutečně nevěděla jak to vyřešit, až mi řekl - udělej to jak chceš, je to tvůj život tvůj boj. Tak to už snad poukazuje že to není člověk pro život (aspoň pro můj).Jo defakto šlo o blbost a v mnoha situacích mě podpořil, nicméně v takovém to afektu a nestřežené chvilce to poznáš, protože se objevuje část pravdy.
No a ještě doporučím si nalít čistého vína a sama sobě říct, co od toho čekáš a JESTLI TO MŮŽE V TOMTO VZTAHU BÝT NAPLNĚNO.A být trochu sobec je dost důležité Protože já ho milovala opravdu moc, už jen z té podstaty, že je, že ho mám (což nějak nemohl pochopit) a on byl hodný atd,všechno super, ale asi to nikdy neměl tak jako já. A já to nějak omlouvala, že on to má takhle dané z rodiny (jsou chladní) atd.atd. Prostě tisíc výmluv na jeho chování a vůbec to že do chlapa nevidíš....tak to omluvíš. Nicméně můj sen o budování rodinného hnízda, svatbě a jednou i dětech byl zjevně jen můj sen a i jsem to věděla /ale nepřipouštěla/, ale brala jsem to jen jak chlapský rozmar že nechce nic plánovat. ovšem prdlajs, ten pravý nebude váhat s tebou plánovat, pokud to bude chtít, proč by to neplánoval?
Nevím jestli jsem odpověděla na otázku....taky byste asi měli od života chtít podobné věci (ne jako u nás, já své hnízdo a on pořád někam cestovat).

S prvním přítelem jsem byla skoro 3 roky, myslela jsem si, že to je ten pravý a, že nikdy nepoznám nikoho lepšího, ale bohužel za ty 3 roky se stalo hodně špatných věcí, které mě ukazovali, že tento vztah nemá budoucnost. Říkala jsem si jak by dopadli moje děti, že jim neudělám to samí co má mamka mě a rozešla jsem se s ním kvůli jinému klukovi s, kterým jsem tu budoucnost viděla. Byl moc milý, měl bohatou rodinu (na zabezpečení) a hodný, ale bohužel byl hrozný pohádkář a brzy jsem poznala, že je falešný, s tím jsem taky neviděla budoucnost a našla jsem si dalšího, s kterým jsem byla rok. A s tím jsem trefila na úplně nejhoršího s, kterým by moje budoucnost byla okamžitě v tahu. Teď mám rok přítele a jsem maximálně šťastná, jestli i s tímhle se něco nevyvede už s chlapama asi zkončím. Já nejsem holka co by chtěla jen si užít nebo něco podobného. Chci s člověkem být třeba 3 roky a vzít si ho a né, že s ním po roce nevidím budoucnost

Přestal mě přitahovat, nedokázala jsem si s ním představit budoucnost a z ničeho nic mi přišly jeho názory na míle vzdálené od názorů mých.

Že nám to neklapalo v posteli, že při "milování" s ním, jsem si musela představovat někoho jiného, dále jiné zájmy a vlastně celkově i dosti odlišné charaktery. Bohužel toto všechno člověk nepozná hned, ale až v průběho toho vztahu.

lezl mi neskutečně na nervy a nonstop jsem vymýšlela výmluvy proč už musím domů, že o víkendu chci být rači s kamarádkama atd. jeho reakce byla samozřejmě strašné žárlení a tím už úplně všechno poslal k šípku. . .

Já jsem se nedávno rozešla po pěti letech, když už jsem si nedovedla představit s přítelem budoucnost. Zjistila jsem, že žijem jak v manželství po dvaceti letech, v podstatě pořá d sedíme doma a nic neděláme a došlo mi, že jemu to tak naprosto vyhovuje, ale já jsem měla pocit, že se dusím. Kvůli tomu to přestalo klapat i v posteli a pak už to bylo celkem jasný rozhodnutí,že takhle to dál nepůjde.

Děkuji za Vaše odpovědi , moc mě to zajímá..

to je mi dost blízké.

Tak já už teď vím, že ten pravý není, ale ještě jsem to nějak.. Neutla.. Ale to je jedno. Z mé zkušenosti to poznám tak, že se spolu nesmějeme jako dřív, on má jinou legraci než já, to čemu se on směje, mě přijde nechutné, otravné a stupidní. Nesnaží se mě ani poslouchat, nezajímá ho to, co říkám. Sám od sebe mě často nechytne ani za ruku nebo mi nedá pusu, a když ano, tak jen mezi lidma.. Snaha o komunikaci je marná, s někým, kdo vám na vaši nespokojenost řekne "tak já už nic řikat nebudu" "nebuď zase nasr*ná" nebo začne křičet, se moc vyřešit nedá.
I to je možnost, jak poznat, že to není ono.

Přestala jsem se na něj těšit, když měl přijet domů...

Tak to mám úplně to samé. Jsme spolu 3 roky, z toho 3 měsíce spolu bydlíme a je to čím dál horší. Co dělám všechno v domácnosti, ničeho si neváží, když mu dělám večeři a zrovna chtěl jet nakoupit, tak mi řekne že jsem mu ted zkazila náladu na nakupování, že musí čekat na jídlo. Když mám názor, který jde proti němů, tak ten můj nepříjme a neskutečně se vytočí. Neobjímá mě, zaruku mě nechytne. Poslední dobou jsem ráda když odjede a já jsem v bytě sama. Je porád protivný a negativní a vypěstoval si ve mě někdy strach k němu. Plus je mezi námi obrovský věkový rozdíl.
I po tomhle k němu mám stále nějaké city a tak mi to brání v tom to ukončit, ale i přes to vím, že s ním být nechci a asi čekám na nějaký velký impuls kdy konečně sesbírám svoji ztracenou hrdost a sebevědomí, sbalim si svoje věci a půjdu.

Reaguji na Anabel:

tak to ti úplně rozumím.. Mám úplně to samé. Nreumím z ničeho nic se rozejít, stále čekám na něco, co udělá, aby mě dorazil a já mu v tu chvíli budu schopná říct, co si myslim a co mi celých 4 a půl roku vadí. Ta (pro mě) vhodná chvíle nepřichází a já se bojim, jak dlouho to bude pokračovat.. Poslední přišla včera, ale nebudu se s ním rozcházet přes sms, to je hloupí. Čekala jsem tedy do dneška, s pocitem, jak mu to vytvmavím a budu mít klid. Vyspala jsem se, vztek mě přešel a já mu byla schopná říct jen to, že mi vadí, že spolu málo mluvíme. Ale někde začít musím..
To jsme to dopracovaly..

Reaguji na kristyx: Přesně tak! Nejlíp by mi pomohlo, kdyby mě vypakoval on sám. Když po sobě čtu co jsem napsala, tak se divim sama sobě, ale já to prostě nedokážu a taky si říkám jako ty, jak se v tom dlouho budu ještě plácat. Protože pak zase příjde den nebo chvíle kdy je v pohodě a mě se ty špatný věci zase vymažou a jsem tam kde jsem byla až se už musim smát sama sobě. Tak mi vzal sebeúctu až to není hezký.

Reaguji na Anabel: Tak to máme úplně stejný. Přesně - je dobrej den, občas se spolu zasmějeme, on je milej a pak mi najednou přijde líto, abych se s nim rozešla. Pak je den špatnej (ty převládají) a já bych ho nakopala..
Já od mala trpím malým sebevědomím, on mě ještě potápí a.. No je to hrozný. Snad to nebude trvat moc dlouho.. Nebo se ukáže jako "někdo" a změní se. Ale ta změna by mu stejně asi dlouho nevydržela, tak to ani nechci.. Ach jo..