Byla jsem nevěrná/byl jsem nevěrný

myslím si že ty lidi kteří si jsou nevěrní tak se už nemilují

klaryynkaa

To si nemyslím - fyzická přitažlivost dokáže tak strašně zamotat hlavu ( speciálně u vztahů - kde jsou spolu partneři dlouhou dobu - tedy ted nemyslím, rok, dva - kdy ještě funguje chemie a zamilovanost ), že nevíš co se s tebou děje... Nedokážeš to ovládnout a rozum má v ten moment prostě dovolenou a to jen proto, aby ti za nějakou dobu mohl vyprávět, jaké kravoviny jsi dělala.. A i tak svého partnera miluješ, vážíš si ho..je ti s ním hezky, ale najednou se objeví někdo a ty to prostě neovládneš..

A nebo máš obrovskou sílu a přestaneš ho vídat a ono to odezní...za čas a k nevěře nedojde.

Stoprocentně souhlasím. Pokud o mažela opravdu nechceš přijít, tak tohle je nejlepší řešení

Děkuji vám všem za názory a odpovědi.Samozřejmě rozumově vím, že máte naprostou pravdu a budu muset mít silnou vůli a vystačit si s představama. Tuhle jsem zkoušela s manželem o tématu sexu mluvit, a jeho odpověď "musíš se smířit s tím, že už jsem starý (43let!) mě vyrazila dech. Prostě žádná snaha.. Ale naštěstí je to jedna z mála negativních věcí co se jeho osoby týče...

A navíc si myslím, že ve věku 43 let je to muž v nejlepších letech

Nevěrná jsem byla svému ex. Ale svědomí mě netížilo, hned z několika důvodů. Měla jsem pocit, že mě on bral jako svoji jistotu, o nic se nesnažil, třeba říct mi něco milého, jakoukoliv drobnost - potřebovala jsem slyšet ty sladké řeči, které ženy tak rády často slyší. A šlo tehdy jenom o sex, oba jsme narovinu věděli, že nic jiného, žádné city v tom nebyly. Proto si myslím, že je pro vztah a psychiku ženy horší nevěra typu "líbali jsme se spolu a já se šíleně zamilovala a nevím co teď" Nikdy jsem mu o nevěře neřekla, výčitky sama vůči sobě neměla a teď už ani není důvod se k tomu vracet nebo to jakkoliv řešit. Teď mám přítele, který je úplně jiný, cítím že si mě váží, je pozorný a já se snažím být stejná. Potom je vztah krásný a nevěra nemá šanci.

Já jsem byla nevěrná taky a teď bohužel nevím, co si s tím počít Mám přítele, jsme spolu 9 let (od mých 19ti). I přes různé krize máme moc hezký vztah, on je milý, má mě rád, chová se hezky. Jen mě s ním poslední dobou nebavil sex.

Pak jsem potkala jiného chlapa, se kterým ta chemie fungovala na 100%. Asi třikrát jsme se jen viděli a pak jsme se spolu vyspali. Byl to bohužel ten nejhezčí sex, co jsem s kým zažila. Od té doby jsem nebyla schopná s přítelem spát. Ze dne na den mě přestal přitahovat, je jasné že kvůli tomu druhému vztahu. Nedokázala jsem se ale takhle rychle rozhodnout, takže jsem se na čas odstěhovala příteli řekla, že bohužel nevím, co mám dělat, že se sama v sobě nevyznám a že si musím všechno promyslet. O tom druhém neví. Možná tuší, ale neptá se. Je jako vždycky tolerantní, dal mi čas, ať si to rozmyslím, chová se ke mě dál hezky a čeká, až se vrátím.

Začali jsme se vídat s tím druhým a trvá to dodnes. Není to jen o sexu, podnikáme spolu další spoustu věcí, chodíme do divadla, do kina, na skleničku. Nicméně vím, že do života je určitě vhodnější ten první. Je spolehlivý, mám ho ráda, znám ho, máme spolu byt atd. Často si říkám, že bych měla sebrat poslední zbytek rozumu, vrátit se s k němu a pokusit se to dát dohromady. Ale neumím si představit, že bych s ním spala, příčí se mi i jakýkoliv fyzický kontakt od něj (když se mě třeba pokusí pohladit). Nechápu to. Přitom předtím,než jsem potkala milence, jsem tohle nikdy nezažila.

A tak jen přemýšlím, jestli se tohle dá vůbec vrátit, jestli to někdy může být jako dřív. A nebo jestli mám z toho vztahu raději odejít, protože se necítím tak stará, abych byla s někým, s kým ta chemie najednou nefunguje. Možná by fungovat začala, kdybych tomu dala čas, ale nějak tomu nevěřím. Druhá možnost je zůstat s milencem a zkusit s ním vztah, který by byl určitě o velkých kompromisech /jsme dost odlišné povahy/, ale předtavit si to umím. Jenže teď jsem do něj zamilovaná a tak asi nemůžu uvažovat moc reálně. Nemáte někdo podobnou zkušenost, kdy jste se po čase vrátili k původnímu partnerovi a měli podobné pocity?

Natálie_v
Vím o čem mluvíš. Bohužel . Mám to tak trochu jako přes kopírák.
Já jsem s přítelem teprve něco přes rok a půl a nevěrná jsem asi čtyři měsíce. Měli jsme v té době krizi, navíc přítel odjel na měsíc pryč a mezitím jsem se vídala s někým jiným. Ten člověk mě přitahoval, bylo mi s ním dobře a výborně jsem se s ním bavila, ale myslela jsem, že to ukočíruju. Neukočírovala a vyspala se s ním. Máme spoustu společných koníčků i názorů, sex je výborný. Najdenou jsem ke svému příteli začala cítit to samé, co popisuješ ty. Já se ale neodstěhovala, ale s přítelem teď jen žijeme vedle sebe. Já teď začínám prokoukávat toho nového kluka a jsem docela zklamaná jeho přístupem k životu a tak...Teď to začínám s přítelem slepovat dohromady, k sexu se musím zatím nutit, ale je to lepší...ten druhý je do mě ale dost zamilovaný a nějak se mě nechce vzdát. Je to těžké...nějak vnitřně cítím, že zřejmě přijdu o oba. A je to škoda, protože můj přítel je ideální chlap pro rodinu, hodný, pozorný, ale fakt nevím, jestli to nějak ukočíruju...Mám z toho celkem výčitky, stalo se mi to poprvé, ve třiceti bych už přitom myslela, že jsem rozumná dost
Radila bych ti jedno. Jestli se na to necítíš, dej tomu čas, nikoho neposlouchej, dej jen na svoji intuici a ono se to nakonec nějak vyvrbí.

Chudobka: děkuju za odpověď. Já nemám ke 30ti taky daleko, o to je to celé horší. Protože stejně jako ty cítím, že to asi nezvládnu ukočírovat a přijdu o oba. Ani nevim proč, ale myslím si to a cítím to tak. Tuším, že s tím "milencem" to nevyjde a o přítele buď přijdu, protože se o tom dozví a nebo to s ním znovu zkusím a už to prostě nepůjde. Toho se bojím asi nejvíc, protože ta chemie opravdu zmizela mávnutím proutku a já k němu po téhle stránce necítím naprosto nic. Jinak ho mám moc ráda a stejně jako ty si myslím, že je to ideální chlap pro rodinu a pro život vůbec. Neumim si představit, že by ho měla nějaká jiná ženská, ale neumim si ani představit, že bych s ním zůstala já. Je to těžký.

Z toho co píšeš to ale vypadá, že i když ten druhý se začne jevit jako špatná volba a ty vlastně víš, že by to s ním asi nešlo (píšeš, že jsi zklamaná jeho přístupem k životu), tak to stejně nemá ten efekt, že by nad sebou člověk zakroutil hlavou a s radostí se vrátil k tomu původnímu partnerovi a nějak to šlo dát dohromady. Já si bohužel myslim, že i když to s tím druhým skončí, tak je hrozně těžký to vrátit tam, kde to bylo. O tom milování ani nemluvim, to mi připadá skoro nereálný, ale třeba to někdo zažil jinak a jde to, když člověk pustí toho milence uplně z hlavy.

Každopádně ti přeju, ať to u tebe dopadne co nejlíp. Já si v tuhle chvíli myslim, že nejlepší by bylo pro mě přestat se vídat s oběma, ale vzhledem k věku se hrozně bojím samoty. Je to asi blbost, vždycky někoho potkám, ale za celých 9 let co jsem s přítelem jsem nepotkala nikoho, s kým bych chtěla být (kromě toho současného milence), což mi připadá dost tragický. A to mám práci, kde se pohybuji mezi lidmi a nejsem pořád zalezlá doma. Ale máš pravdu, nějak se to prostě vyvrbí. Díky!

Natálie_v
psala jsem ti dlouhý příspěvěk, ale nějak se to neodeslalo, tak to zkusím napsat ve zkratce...

v létě se mi stalo úplně to stejné, vyspala jsem se s kolegou, s kterým jsem do té doby pořádně ani nemluvila, jenom jsme spolu jen tak na dálku občas flirtovali. doma jsem měla sedmiletý vztah, perfektního kluka, s kterým jsem byla zasnoubená, plánovali jsme svatbu, miminko ... fakt jsem s ním byla štastná. jenže s tím kolegou jsem měla perfektní sex, byl milý, pozorný ... no a já se bláznivě zamilovala. najednou - stejně jako ty- jsem nesnesla pozornost a doteky svého přítele ale vydržela jsem to jenom pár dní a pak se s přítelem rozešla. taky mě trápily myšlenky, že co když opouštím senzačního kluka pro nějaký blud, ale následovala jsem svou intuici ...

prakticky ze dne na den jsem přešla z jednoho vztahu do druhého, s kolegou jsme spolu strávili léto u něho doma (bylo fantastické), po příjezdu domů jsme spolu hned začali bydlet, vyklubal se z něho pozorný, milý chlap, který mě strašně moc přitahuje a s kterým si rozumím prakticky ve všem. samozřejmě že ten přechod nebyl jednoduchý, občas mi můj bývalý přítel moc chyběl/chybí (ale zjistila jsem, že to je lepší i pro něho, konečně se může sám seberealizovat ... navíc jsme zůstali přátelé), prostě nebylo to úplně bezbolestné, ale nelitovala jsem toho ani chvilku.

proto, následuj svou intuici, at se rozhodnes jakkoliv, bude to v dané chvíli tvé nejlepší rozhodnutí. jinak, věkově jsem na tom stejně jako vy dvě

Berolina: ráda slyším, že to u někoho dopadlo dobře Kdybych věděla, že to s tím druhým bude alespoň trochu jisté, asi bych do toho šla taky hned. Ale on nebyl volný, prvního půl roku co jsme se vídali měl přítelkyni, se kterou se nedávno rozešel. Částečně kvůli mě, částečně kvůli tomu, že tam byly problémy. Teď je čerstvě po rozchodu a řekl mi, že mě nedokáže hned milovat naplno, že potřebuje čas, aby se z toho nějak vzpamatoval, ať ještě počkám. Chápu to, protože nejde jen tak lusknutím prstu začít další plnohodnotný vztah s někým dalším, ale nemám moc čas na rozmýšlení, hlavně s ohledem na původního přítele, kterému musím jasně říct, že se nevrátím a nebo se vrátit a už nic nevymýšlet.

Takže teď čekám, jak se to s tím "milencem" vyvine a jestli z toho bude normální vztah. Kdybych viděla, že to k tomu je, asi odejdu, protože nevěřím, že se z toho dokáže ten dlouhodobý vztah vzpamatovat. Chce to jen hodně odvahy a musela jsi být silná, když jsi to dokázala, aniž bys věděla, že ten nový vztah má perspektivu. Ale v zamilovanosti člověk často jedná spíš srdcem než hlavou a ta intuice je asi na místě. Já jsem nad tím začala moc přemýšlet a to je asi špatně, protože pak se člověk zasekne a neví, co dál.

Každopádně děkuju, že si napsala, snad to u mě bude mít stejně dobrý konec, jako u tebe. I když momentálně si to moc nemyslím a spíš to bude mít oba konce špatné. Ale kéž by nemělo.

klaryynkaa

tak to je blbost , nevěra nemá nic společného s tím jestli někoho miluji nebo ne.

mikkýsek

K tomu, ale člověk potřebuje zkušenosti ...Život naučí.. Také jsem bývala takhle radikální, jako některá děvčata

Ale já už jsem svůj názor na tohle téma napsala vejš

Natálie_v
samozřejmě jsem měla pochybnosti a nebylo to jednoduché opustit přítele po sedmi letech. ale pro mě v tu chvíli bylo přijatelnější zůstat sama než s přítelem, kterému bych musela lhát nebo snášet jeho něžnosti, které se mi vlastně ani nelíbí. věděla jsem, že jsem si ten vztah tou nevěrou rozbila a byla jsem připravená za to pykat i tím že budu sama.

to že ten druhý byl do mě zamilovaný a že se z něho vyklubal tak skvělý člověk, i to že můj (ex)přítel to všechno vzal v pohodě (asi si taky nedokázal představit, že by se mnou zůstal, po tom, co jsem mu řekla, že jsem se zamilovala jenom tak do někoho jiného), bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát - vlastně ten výsledek je mnohem lepší než v co jsem doufala

každopádně ti přeji, at už se rozhodneš jakkoliv, at toho rozhodnutí nikdy nelituješ. je těžké někoho opustit po tak dlouhé době, a začít znovu, ale je i těžké žít ve slepovaném vztahu, tak si sama urči priority, co bys chtěla - ono zůstat na určitou chvíli sama taky není k zahození, budeš mít čas na sebe, svou realizaci, koníčky, kamarádky ... a jestli cítíš, že ani jeden z těch dvou není ten pravý, tak ten pravý určitě přijde jsi ještě mladá a s člověkem, kterého si vybereš, strávíš několik desítek let, tak bys měla být při výběru opatrná hodně štěstí!

Natálie_v
Já neumím sedět na dvou židlích, takže se taky hlásím do klubu jako ta, která odešla a nelituje.
Tvůj milenec o příteli ví?