Ahojky ve spolek, jsem se svým přítelem 6 let (oba 30 let) a zjistila jsem, že mi byl nevěrný se svojí kolegyní z práce. Stalo se to někdy před půl rokem, já něco podvědomě tušila, ale potvrdilo se mi to teď o víkendu. Naťukla jsem toto téma na takové akcičce před kamarádem, byli jsme oba lehce pod vlivem alkoholu a on mi to potvrdil. Myslela jsem, že se mi rozskočí srdce. Já se s tím vlastně trápím celý ten půlrok, protože on se v té době začal chovat divně, odtažitě, chladně. Byla jsem tak zoufalá, že jsem mu kontrolovala i telefon. Normálně bych tohle v životě neudělala, ale ten pocit nejistoty a nedůvěry je strašný. Včera jsem to svému příteli všechno řekla, že se ten půlrok strašně trápím a že jsem mu nedokázala říci důvod. Ani moc nezapíral, řekl, že to je všechno pravda, že se spolu jednou vyspali a že to už dávno mezi nima skončilo. Pro mě je důvěra ve vztahu priorita, ale i když ho miluji a rozcházet se s ním nechci, vím, že to dříve nebo později udělám. Tu důvěru už zpátky nezískám. I když mu odpustím, zůstane to ve mně. Jsem bezradná. Je to můj druhý vztah, v tom prvním jsem psychicky i fyzicky trpěla (bil mě) a nyní jsem si myslela, že je to ten pravý. Myslíte, že se může důvěra ve vztahu obnovit?
Jana
Cituji janicka79: Myslíte, že se může důvěra ve vztahu obnovit?
Myslím,že ne.
Při každé příležitosti se ti vybaví minulost.I při minimálním zpoždění tvého partnera ti bude v hlavě blikat červené světlo.
Musíš si sama v sobě probrat pro a proti.Jestli ti stojí ten muž za to,že se budeš trápit pochybnostma.Je to hodně těžké.Odpustit je možné,ale člověk bohužel nezapomíná.
Cituji janicka79: ale i když ho miluji a rozcházet se s ním nechci, vím, že to dříve nebo později udělám. Tu důvěru už zpátky nezískám. I když mu odpustím, zůstane to ve mně.
Osobní zkušenosti díky bohu nemám, ale jsem si na sto pro jistá, že toto by následovalo i v mém vztahu kdybych se toto dozvěděla... I když bych odpustila i když bych dál s přítelem chtěla být, vím, že by náš vztah šel do kytek. Myslím si, že při každé příležitosti by se mi to vybavilo a i když bych nechtěla byla bych na podrážděná a protivná a tak by to skončilo. Taže tě uplně chápu, ale bohužel pomoct ani poradit nedokážu.. Možná by mi na tvém místě pomohlo, kdyby mi partner opravdu dával hodně najevo, že mě miluje a chce být jen se mnou, než by přešel ten prvotní šok.. Ošem tak trochu mi z tvého příspěvku vyznělo, že toto má přítel už "za sebou" a nehodlá to dál řešit, prostě "je to pryč" o to budeš mít zřejmě těžší, ptž možná ani nebude cítit, že by ti v této situaci měl pomoct.. Věřím, že by Ti to v této chvíli, kdy se ss tím musíš srovnat hodně pomohlo. Každopádně nikdy se toho nezbavíš, vždycky si na to vzpomeneš
Děkuji za odpověď, to je právě to, čeho se hrozně bojím. Půl roku trápení a podezírání z nevěry se mi potvrdilo. A já teď budu vidět v každé prkotině pohromu. Tohle já asi nezvládnu a hrozně mě to mrzí. Navíc o tom řekl svým kamarádům, takže jak teď před nimi vypadám. Prý se nechlubil, jen potřeboval ulevit svědomí. S většinou se znám, tak jak na mě asi koukají.
pokud ti byl nevěrný, a byl to jen úlet, čert ví, co se mu hodnilo hlavou
jenže si říkám, pokud byl schopen mě podvéct jednou, může podvéct i po druhé - nicméně já nevěry či věry moc neberu, bo si myslím, že nikdy nikdo nedokáže být absolutně věrný - ono, i když jen pomyslí na to, že by s někým hřešil, a pak mu nějaká morálka, svědomí nedá, aby to provedl . . .
tak si říkám, že je to tím, že ve vztahu není něco v rovnováze ( nemá cenu zkoumat, jestli z mojí strany, nebo z jeho strany) - prostě jen něco nefunguje, jak bych si já nebo on přál
pokud cítíš to, že to nerozdýcháš ( bo možná daleko víc tě trápí to, že z tebe udělal podváděnou, že o tom všichni věděli, jen ty ne, že jsi každému pro smích) - pak to budeš mít pořád ve vztahu s ním v sobě
V té době to v "rovnováze" moc nebylo. Já tehdy byla nějakou dobu nemocná, došlo k několika rozepřím, které jsme si nevyříkali, možná se po době objevil stereotyp (po skoro 6 letech nic neobvyklého), takže on možná začal mít pocit, že ten vztah upadá. Ale řešit to nevěrou? Já si s ním vždycky chtěla o tom, co mě trápí, narovinu popovídat, ale o té tušené nevěře jsem mu říct nemohla. Bála jsem se, radši jsem si namlouvala, že se nic nestalo, ale ten pocit nejistoty a nedůvěry ve mně stále byl a užíral mě. Plánovali jsme společnou budoucnost, tím víc mě to mrzí. Já bych ho v životě nepodvedla, já vím, nikdy neříkej nikdy, ale pokud někoho miluju, tak za to dám ruku do ohně.
Cituji matadi: a byl to jen úlet
Taky jsem slyšela o úletu,prý se to má tolerovat,když to bylo jednou,ale já bych na to myslela pořád,nedokázala bych mu to odpustit, když bychom se milovali tak bych se ho dá se říci štítila,prostě byl s jinou,makal na jinou,hrozně bych si to vybavovala,já osobně bych šla od toho.
ammalka: Přesně tak to cítím. A hlavně si může říct, odpustila mi jednou, tak mi časem odpustí znova. Kór když budou děti, tak tuplem. Brala jsem ho jako životního partnera. Možná jsem ze staré školy, ale pro mě je věrnost priorita číslo jedna.
Je mi to líto Já osobně bych to nezvládla, pokud bych ho opravdu milovala, tím spíš.. Myslím, že pokud by ses měla trápit, tak za to žádný vztah nestojí...
No záleží na tom jaký máte vztah a jestli vám to klape. Pokud by vše fungovalo tak jak má, asi bych to kousla s tím, že by dostal trochu za uši, aby věděl, že takhle tedy ne...( ale to je jen má teorie ).
Znám páry, které nevěra nerozdělila a už se to neopakovalo...Stejně tak znám pár, kde se ještě dva roky snažili o záchranu a nešlo to - podváděný to nekousal ( zde se mi to od něj zdálo docela nefér vzhledem k jejich věku a bezdětnosti jí dost brzdil - měl to říct hned, neb to člověk cítí ).
Takže myslím, že univerzální rada prostě neexistuje, myslím si, že první co si člověk musí urovnat v sobě - dokážu to zkousnout udělat tlustou čáru a začít znovu ? Nebo ne. Pokud ne, nemá smysl o pokračování vztahu vůbec přemýšlet... A pak si urovnávat hodnoty, zda mi to za to stojí...
Sama nevím jak bych to řešila,ale i když jsem co se věrnosti týká poměrně radikální a věřím na ní - pokud by mě to potkalo - použila bych rozum a koumala proč, pravděpodobnost opakování, poměr - úlet ? atd...je hodně věcí, které musí člověk hodnotit...
Pozor nemluvíme zde o chronickém sukničkáři...To je zase jiné téma
Cituji janicka79: pro mě je věrnost priorita číslo jedna.
I pro mě,prostě bych to nezkousla. Nemám s tím žádné zkušenosti(naštěstí) a říkám zatím,protože v životě bych neřekla-to by mi manžel nikdy neudělal,věřím mu,ale nikdy bych neřekla nikdy,ale zkušenost s tímhle má moje maminka,můj táta to dělal nespočetněkrát, mamka mu to pořád odpouštěla,prý kvůli nám-dětem a když už řekla dost,dozvěděla se o další avantýrách, každý s tím za ní chodil a říkal jí to,měl ještě tuhle,tamhlentu,hrůza, prostě se nepolepšil. Dopadl tak jak mohl očekávat,našel si v 60ti letech asi 17tiletou holku,s ní má chlapečka, a jak to s ním dopadlo? Ona ho nechala,našla si samozřejmě jiného-mladšího, syna mu nepůjčuje a táta z toho měl mrtvici,leží v nemocnici a je na dně. Do dneška jsem mu to neodpustila, jak se choval k mamce,nám,po rozvodu nás nechtěl vidět,je mi z toho smutno.
Ja myslím, že ne. Důvěra je křehká záležitost a pokud se ve vztahu ztratí bude hodně těžké ji znovu vybudovat. Kdysi jsem odpustila nevěru, ale nikdy jsem už tomu chlapovi nevěřila. Akorát mě štval, vztah už potom vůbec nefungoval. Taky jsem ho nedokázala opustit v ten moment, ale už jsem s ním prostě do budoucna nepočítala..a opustila ho cca dva měsíce po tom, co jsem se to dozvěděla.
A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.