Jak se chovat k příteli, abych pro něj byla ta nej

nápodobně, jsme spolu 3 roky, je od rána do večer v práci, poslední dobou pracuje i o víkendech (pro svého otce) Chápu, jeho práce je nárazová...ale vadí mi, že dost často neumí říct ne kolegům, tátovi, aby měl více času pro nás...

Triky? Myslím, že nejlepší by bylo tzv. "hodit se do pohody", protože něco předstírat (dlouhodobě) je vyčerpávající. Jestli máš k tomu, že jsi poslední dobou podrážděná, nějaký důvod, tak by to měl přítel pochopit a pomoct ti to řešit. Ne se ještě urážet, abys ho musela udobřovat. Pokud je důvodem tvé podrážděnosti ON, např. si nejsi jistá, jestli tě miluje a další věci, tak mu to samozřejmě neříkat a snažit se najít nějakou činnost, ve které ON nebude figurovat. Jestli potom udělá nějaký krok směrem k tobě, mohlo by ti to pro začátek jako "ujištění" stačit. Ale nic nehnat do extrému. Asi bych zkusila být víc "tajemná" a v pohodě, což by se dalo vydržet, když bych měla na paměti ten "vyšší cíl". Vzpomněla bych si na něj vždycky, když by mi přišla na jazyk jakákoliv výčitka. Prostě bych začala sledovat, jestli přítel v našem vztahu funguje i bez toho, abych se zapojovala do korigování našich/jeho dnů.

jo, to je. Udělal něco co mi hodně vadí a pohádali jsme se, on to otočil proti mě, jakože špatná jsem já, že mi to vadí. Promluvili jsme si spolu, ale já jsem se potom ještě týden nemohla z toho dostat, chytla jsem se každého jeho slova a rýpala do něj, hádali jsme se kvůli blbostem. Pak když jsem se s ním chtěla pomazlit a on mě odstrčil a hodil po mě ten svůj pohrdavý pohled, jsem si uvědomila že takhle to dál nejde, že ho od sebe akorát odháním

Chovat se přirozeně, nepozorovat ho a věnovat se přátelům a koníčkům, aby jsi se pro něho stala na chvíli postradatelná a on si uvědomil, že mu chybíš.

nauč se tohle nedopustit. To je naprostý základ v komunikaci a chlapi jsou mistři v tom, že bleskurychle otočí problém a najdou ho "vlastně v tobě", takže se jim pak ještě omlouváš. Od doby, co praktikuju postoje "mám právo se naštvat", "mám právo nepřijmout tvou omluvu" a "mám právo neřešit, nediskutovat, nebo neodpovídat", se to vyřešilo vždycky v můj prospěch. (tyhle postoje ovšem neříkám nahlas ) Když někdo udělá něco, čím mě naštve, nebo mě urazí, tak prostě BUDU naštvaná, i kdyby to chtěl tisíckrát svalit na mě. Takové řeči, že si za to můžu sama, vůbec neposlouchám a tak na ně ani nereaguju. Ono je to pak přejde a přijdou si sypat popel na hlavu. To všechno za předpokladu, že fakt vím, že vina je na jeho straně. Tohle se dost těžko popisuje a docela to zní jako z nějaké příručky o asertivitě. Když do něj rýpeš, tak se to úplně mine účinkem, protože mu tím dokola sděluješ "řeš to se mnou". Být odměřená /naštvaná/ beze slova má mnohem větší váhu. Úplně nejvíc se mi osdvědčuje, když na něj vůbec nemluvím /jako první/, ale když se mě na něco zeptá, stručně a mile odpovím. Pak stačí pár dní a už mám na talíři omluvy jako z románu. Praktikuju na všechny chlapy. Pak ani nemusím být podrážděná, co ty na to?

RomanKaS
jsi moudrá žena
praktikuju to samé a zatím s ůspěchem

taky praktikuju hluboké mlčení - pomáhá to, jak na chlapa, tak na dítě - a jak většina mnou takhle postižených "potrestaných" mluví - to tvoje hluboké mlčení je fakt horší a víc na psychiku, než kdybys mě hodnila paličkou bo bytě

osvědčilo se mi problémy řešit s chladnou hlavou - tedy přijde problém, a ne, že hned někde křičím - prostě si ho sama se sebou vyrovnám a pak konstruktivně bez emocí řeším

a pak, nejlepší hádka je taková, kde nezvyšuješ hlas

je to daleko lepší, než furt něco řešit, hádat se, dohadovat, omlouvat, . . .

jinak si myslím, že chlap, který tě nechce si sám bude uměle vytvářet situace, abys na ně tím podrážděním musela reagovat a on ti to pak dal, jak se lidově říká - sež. . i s naviákem

a co si budem povídat, jaký je mezi nimi rozdíl?

RomanKaS

je to tak no, jenže jim to nemusíme říkat

díky, zkusím to, ikdyž to pro mě bude těžké, já totiž rychleji mluvím než myslím a to je chyba.
Teď u nás nastala taková situace. Přijel za mnou mezitím co jsem byla v práci, přišla jsem, snažila jsem se být milá, pak jsem mu řekla, zda by mi mohl opravit světlo v koupelně, že nesvítí. On tam vlezl a hned na mě: "tys do toho vypínače mlátila? je nějaký uvolněný" já: "proč bych do něj mlátila?" on: "takhle předtím nebyl, tys byla naštvaná že nesvítí a mlátila do něj?" a blablabla tisíc podobných keců, jako že já ho rozbila přitom jsem se ho ani nedotkla. Jak by jste reagovaly vy?

to mi přijde že on právě dělá, vždy když řekne něco co mě normálně naštve, ale já se držím a dělám že mi to vůbec nevadí, tak on to rozebírá ze všech stran a vynucuje si moje naštvání. Třeba když řekl, že pojede tam a tam a já řekla normálně jo, jeď (to jsem myslela upřímně, protože mi to fakt nevadilo), ale on čekal zákaz. Tak se furt ptal, fakt ti to nevadí? minule ti to vadilo, atd. Řekla jsem mu:"nemám důvod říkat ne" a on na to tím svým výtězným tónem:"to by sis mohla zkusit říct ne, stejně bych jel". Jako kdyby on musel mít to poslední slovo, no a to mě samozřejmě naštvalo, takže dosáhl svého

to jsi s ním už 5 let? A choval se takhle i dřív, nebo se porouchal až v poslední době? Na všechno uvedené, co píšeš, s vypínačem i s těmi řečmi že si pojede kam bude chtít, bych reagovala smíchem. Prostě bych se zasmála a řekla něco jako "no, teď jsi na to kápnul" a pak dělala hluchou. Víš, připadá mi, že si na tobě vybíjí vztek, nebo nějaký přetlak, nespokojenost. Třeba z práce, nebo zkrátka: už ho jeho současná situace ubíjí. Každý z nás asi fungujeme stejně, že když už si na někom zchladíme žáhu, je to někdo, kdo je nám blízký, o kom víme, že to "pochopí" a že si to k němu můžeme dovolit (a být v téhle roli pro tebe není moc dobré). Jenže si uvědomuju, že hlídat si mantinely s někým, kdo ti je v podstatě nejbližší a jsi s ním dlouho, je hodně těžké. Ale měla by ses o to aspoň pokusit, protože když si tě přestane vážit, jde všechno od desíti k pěti. Někdo má tyhle hranice vrozené (v chování vůči jiným), někdo pořád zkouší, co si může dovolit a kam až může zajít. Mohlo by pomoct se k němu začít /v situacích, kdy tě zase zkouší/ chovat jako k "cizímu", třeba kamarádovi bys taky řekla "co ti je? jestli se chceš s někým hádat, jdi jinam." apod. Pak bys asi očekávala, že se (ten kamarád) omluví, případně půjde... a omluví se později, jinak může na komunikaci zapomenout. Pokud má takové chování v povaze, tak ho nepřevychováš a neztrácej tím ani čas . Pokud to je záležitost poslední doby, zkus to. Je to jako s výchovou malého dítěte, až na to, že chlapovi nesmíš připadat jako jeho náhradní matka.

RomanKaS
jo jsme spolu 5 let, takovýhle je asi od ledna, to jsme měli trochu krizi.. a je to čím dál horší, nemůžu už říct nic aby na mě nevyjel. Když mu nezavolám, tak si stěžuje že si ho nevšímám, když zavolám, tak mě sjede že jsem stíhačka. Dneska se mnou za celý večer nepromluvil, jen seděl u počítače a to jsem čekala, že bude rád, že můžem být spolu... je hodně odtažitý, že by mě třeba přestal milovat? Já uznávám že jsem se chovala hrozně, ale když se pokouším chovat jinak, nenese to žádné výsledky, možná je ještě brzo. Má trochu finanční problémy, třeba to s tím souvisí.. když má dobrou náladu tak je skvělý

tak takhle bych to řešila já... a ještě bych mu v klidu řekla, ať si tu blbou náladu vyžere ten, kdo mu jí taky způsobil a šla bych pryč... kdyby měl dál kecy, tak bych mu v klidu oznámila, ať to tedy nechá, že si řeknu někomu jinému, když on neví, co s tím a víc bych na něj nemluvila...
zkus něco, co nečeká, to lidi většinou překvapí, hlavně je překvapí, když budeš v klidu, každý totiž očekává hned hádku...