Ženy, které nechtějí mít děti

Mám to taky podobně, když mi bylo kolem 22let, tak jsme měla cca 2 roky mánii a chtěla jsem dítě a teď mi je 26 a uplně se mi to všechno otočilo . Děti nechci, mám kolem sebe spousty žen přes 30 které jsou bezdětné a ani nic nehrotí a řekla bych že jsem to i trochu odkoukala . A nikdy jsem taky neměla žádný vztah v dětem natož cizím. Mám brášku 5let a je fakt že tam se ten vztah vytvořil . Takže i věřím že vlastní je jiný než cizí .
I tak je ale fakt, že si v tuhle chvíli dokážu představit život bez nich, pak by ale asi přišla chvíle až bych pocítila, že mi vlastně chybí .

Ahoj holky, ráda bych taky přidala do diskuze Já sama jsem z kopy ( už se to blíží 10ti ) sourozenců - a můžu řict, že jako malá jsem to nenáviděla. O všechno se dělit, né vždy všechno dostat, věčné hádky proč má ten tohle a já nic. Dneska bych neměnila. Jsme skoro všichni dospělí, navzájem si pomáháme, můžeme se na sebe spolehnout. Maminka říkala, že vždycky toužila po veliké rodině, a tak si jí dopřála. A to pořád nemá dost. Starší sestra už má dítě, tak funguje jako babička, na další vnoučata se moc těší a nejradši by ukradla děti každému v okolí jen aby se s nimi mohla pomazlit a pohrát. Já žádnou takovou potřebu nemám. Malý děcka mi přijdou spíš protivný, a ty jejich věčný dotazy : "A próóóč??" mě přivádějí k šílenství. Zas mi ale nevadí ubrečený mimino v autobuse - chápu že s tím matka asi nic neudělá. V restauraci ano - má mít hlídaní, nevím proč tam děti tahat. Po dětech teď netoužím. Do budoucna ještě nevím. Je mi 24 a zatím nechci takovýhle závazek. Jediné čeho se bojím - abych si jednou neřekla,že jsem čekala moc dlouho.

Nemusí, já je taky nechci a nijak to nehrotim. Prostě děti nemám ráda a mimina se mi nelíběj. Jsem ten typ, kterej když potká známou s miminem musí hrát jak mi přijde roztomilí. Snesu je na návštěvě když nezlobí a i potom když tam pořád lítaj a něco chtěj jsou protivný

No páni, to musí být doma legrace To musela být síla, když jste byli v pubertě
Já mám jednu starší sestru, která mi trochu vyšlapala cestičku, co ona v nějakém věku nemohla, já už často ano Ale žádný spratek ze mě nebyl a není
Děkuji za zajímavý příspěvek

Když už se tu zmiňujete o tom facebooku, mě dokáže úplně nejvíc vytočit, když tam někoho hledám, zadám do vyhledavače jméno a místo normální profilovky tam je fotka nějakého mimina... pár lidí by potřebovala vysvětlit pojem profilová fotka. To je sice hezký, že jsou hrdý na svoje dítě a chtěj ho všude vystavit ale tohle už je fakt moc.

To tedy ano, bráškové se uměli vyznamenat. Nutno říct, ani my holky jsme nebyly pozadu. Dneska by mi jedna sestra přišla málo. Sourozenci jsou prostě nejlepší přátelé. Pokud se rozhodnu jednou mít děti, jedináček to nebude. Občas uvažuji i o adopci. Je tolik opuštěných dětí v dětském domově, že když má člověk tu možnost, je to to nejlepší co může udělat - někomu domov a lásku. Ale to je určitě na každé ženě jak se na tohle cítí. Nebude míň skvělá jen proto, že dítě nechce.

jo mě taky. už mě štvou ty matky jak všude cpou svoje mimina jako by to byl nákej zázrak

To věřím

Tohle obdivuji, akorát u adopce vidím nevýhodu takovou, že člověk neví, z jakých povah to dítě vlastně je. Genetika může ovlivnit člověka hodně, byť má výchovu skvělou.

Neexistuje nic krásnějšího než dětské pohlazeni s vyznáním " mám Tě rád maminko", ale člověk musí k mateřství dozrát. Ženy bezdětné neodsuzuji, ani nekomentuji, jen nechápu.
Dítě mě v ničem neomezuje, jen se zvýšila obava a strach nejen o děti samotné, ale celé rodiny.

Adopce bych se také bála.

Ahoj, měla jsem to stejně než se nám v rodině narodily 2 děti, začala jsem je mít ráda a teď už si představuji, že děti chci. Ale nebýt toho, tak bych na tom asi byla pořád stejně. Ale očividně to ve mně je. Doufám, že ti tohle něčím pomůže

Což o to, já se toho taky bojím, ale pevně doufám, že pokud se tak rozhodnu, dopadne to dobře

Je fakt, že zase až tolik se s dětmi nevídám. Možná kdybych je měla pod nosem každý den, třeba by se to změnilo, těžko říct..

Reaguji na Lintu: noo zas mi přijde takový trapný mít dítě jen kvůli tomu, že se někdo bojí být na starý kolena sám a chce aby se o něj někdo postaral...to mi přijde takové sobecké, navíc to není vždy pravidlo, že se děti postarají...
ale s tím šířením genů asi jo, je fajn když víte, že něco z vás tady zůstane, až tu nebudete...ačkoli jen to by mě asi k dítěti nedonutilo))

jinak si myslím že u většiny holek to přijde asi jednak s věkem a taky s tím, že třeba potkají někoho s kým to dítě mít chtějí, příroda no...ale taky to přijít nemusí..

jinak kolem mě je plno mladých maminek a upřímně jim vůbec nezávidím)) pokud se tomu dítěti chtějí nějak věnovat, tak opravdu na sebe mají minimum času, není to vůbec sranda, veškerá sobeckost musí jít stranou, některé jsou na to navíc samy...ale na druhou stranu, oni jsou většinou šťastné, někdo prostě chce mít třeba už ve dvaceti rodinu, je na to připravený a klidně obětuje většinu svého času, kariéru, vše pro dítě...ale já bych tak zatím šťastná nebyla...
nebo se obětovat nemusí, ale potom je to zas na úkor dítěte, když ho věčně někomu matka strká a věnuje se hlavně sobě, to podle mě taky není ideální...(neříkám, že si žena nemůže občas někam vyrazit a věnovat se i sobě, ale je to náročné, navíc pořád má v hlavě své dítě, co dělá, jestli se mu něco nestalo, zvlášť pokud je maličké...)

já výchovu a děti neberu na lehkou váhu, takže chci dítě jedině pokud potkám někoho, s kým bych si rodinu dokázala představit a taky až na to budu mít i psychicky, až budu rozhodnutá, že chci žít rodinným životem, chci se věnovat hlavně rodině a být dobrou matkou...zatím to tak ale necítím...

takhle jsem to právě vůbec nemyslela