V jaké životní situaci jste měli miminko?

Reaguji na Adka:
No já mám sice kolem sebe jen pár lidí s dětma a to malýma, takže to nemůžu zase tak posoudit, ale taky jsem to ještě od nikoho neslyšela.

Já ještě vlastní dítě nemám, ale když k nám přijede neteř, které je budou v srpnu 2, a která si chce hrát "jen" se mnou, tak jak odjedou (2-3hoďky), tak si říkám, jak se asi vydržím věnovat svému dítěti až budu na mateřské, protože mě to pak už v polovině nebaví. A hrát si s ním celé dny? A to musím podotknout, že jsem celkem mateřský typ.

Jinak co se týče tématu, mám to trochu podobné jako zakladatelka. Nejprve dodělat školu je základ-já státnicuju už letos, takže to snad budu mít z krku. Pak bych chtěla konečně do bytečku, kde budem pánem my dva (od července bydlíme s tchýní-vše v pohodě, ale už přece jen bych chtěla svou domácnost) a až něco popracuju, tak se vrhnem na mimi. Taky chceme mít domeček, ale kdoví, kdy se ho dočkáme a taky bych si chtěla užít ještě jen manži-nějaká ta dovča a tak, ale to uvidíme, jak se vyvrbí, vysadím prášky a když se podaří, podaří.

Mě ty řeči stresují. Oslavila jsem 31 a poslední dobou pozoruji, že se mě rodina jaksi začíná víc ptát, kdy už budou babičkami, tetičkami, prababičkami atd. Štve mě to, protože já v současné době žádný "tikot biologických hodin neslyším"... Vlastně ani nevím, jestli kdy dítě chci. Mé vrstevnice se samozřejmě vdávají (do svatby se též neženu), rodí...a já nic a tak si někdy opravdu začínám říkat: "Neměla bych? Je mi přes třicet... " Ale nedovedu si to představit. A to ani kdyby se to stalo neplánovaně, nevím, zda bych si dítě - ač v 31 - nechala.

Bratři mého přítele mají malé děti a mě nebaví se s nimi ani bavit, natož si s nimi hrát! Tohle říct někomu z rodiny, tak věřím tomu, že se na mě budou dívat přesně tak, jak na tvou kolegyni. Cože to mám za názory, a že nejsem normální, když mi v mém věku0 děti nic neříkají. Ani kamarádkám bych tohle neřekla.

stejný názor jsem měla v 17.ti kdy jsem s přítelem otěhotněla, interupce mi přišla jako řešení, doteď toho lituji a je to můj strašák ve skříni .. se současným přítelem se o mimčo snažíme a nějak se nám nedaří, už si říkám že je to trest za tu interupci

to je trochu přehnané... ale nosit se to v sobě nedá to máš pravdu

Nerada lidem beru iluze, ale VŠ dnes bohužel není zas takový poklad, jaký se jí přisuzuje, je i dost vysokoškoláků nezaměstnaných. Zaměstnavatel má povinnost držet ti tu stejnou pozici jen půl roku, pak tě může přeřadit na jakkoukoliv pozici (to jen do 2 let). Takže ani tady to není sláva.

To je dobře...jen jestli zbytečně nečekáš něco, co není v praxi tak žhavý, viz můj komentář výše. Lajnování je fajn, jen ono nám ne vždy ty představy vyjdou. Tak snad budeš výjimka a všechno klapne tak, jak si přeješ.

zkušenosti okolí, mám v okolí nejednu třicítku, co by ráda chlapa a dítě a prostě není...iluze jsou fajn, jen v životě přijde často rozčarování a zklamání toho, co člověk čekal

to případ zakladatelky není, samozřejmě mi nepřijde ideální být sociální případ a nasekat si 10 dětí...netřeba to tu ale překrucovat a jít do extrémů, že. Nehledě na to, že dítě živí člověk minimálně 18 let, takže to, že už teď finance máš neznamená, že je budeš mít i těch dalších 18 let. Vždy to je risk.

Reaguji na Patty: Samozřejmě jsem to nechtěla hnát do extrému ani překrucovat Prostě jen všeobecný názor. Jinak k zakladatelce-v její situaci bych prostě počkala třeba z toho důvodu, že ještě studuje. Já osobně bych si dítě v době studií nepořídila-ikdyž znám spoustu případů. Ale to je opět jen můj názor Jinak já jsem prostě pro to plánování, takže netík chápu. Ano, ideální situace nebude nikdy, máš pravdu i s tou prací a penězma ale já osobně bych chtěla mít pocit, že jsem udělala všechno proto, abych svému dítěti mohla dát všechno, že jsem se o něj dobře postarala a udělala maximum proto, abych ho zajistila. Změnit se může spousta věcí, ale chtěla bych v sobě mít ten vnitřní klid, že jsem prostě udělala vše, co jsem mohla.

já s veškerými plány navždy skončila, tento rok mi bude 31 , bez chlapa, bez bydlení a bez dětí, z řečí si nic nedělám, mám hromadu zábavy a práce vokolo , když mi ten vlak ujede, ujede... možná to bude smutné stáří, ale prej na loučce můj popel někdo rozptýlí.. (černý humor)... když něco stihnu, stihnu, když né, pořídím si milion jezevčíků a budu se starat vo naše...

Hmmm,to ale uznej,že není až tak normální.Tedy pokud nejsi věřící.
Kdo by tě trestal?Pokud ti nejde být těhotná,tak zjisti proč to nejde a nesváděj to na trest.

Reaguji na Patty:

přesně o tomhle jsem mluvila

jo, ale abys pak ještě otěhotněla. Ono to s tím věkem a otěhotněním není úplný kec. A riziko pro dítě se taky zvyšuje. Nepřijde mi rozumné spoléhat jen na pokroky medicíny, trochu bych poslouchala i tělo, být těhotná ve 40 není z čistě biologického hlediska to nejlepší. Jasně, dovedu si představit argumenty kdo všechno dítě takhle měl a ještě později. Bohužel mám v rodině i ten smutný opak, a to hned dvakrát.

Ale nikdo neřekl, že chci dítě ve 40 proboha holky!! Proč to řešíte tak do extrémů. Když jsem se na tu školu dostala tak jí prostě i dostuduju a sice mi titul nezajistí dobrou práci, ale alespoň se můžu hlásit na práce, kde je podmínka vysokoškolský titul a to je v našem městě opravdu dost a jinak možná se rozhodnu pracovat i ve školství a tam je ten titul podmínka!! Chci dítě do 30 - ideálně do 28. Jestli to bude o rok dřív či později to neovlivním.
Hormonální antikoncepci neberu, podle všeho jsem zdravá, tak snad to půjde a jestli ne tak to budu řešit až to nastane.
a s tím stromem to byla samozřejmě nadsázka . Moje mamka taky nemohla přijít do jiného stavu po 30, takže vím že se to stát může, ale kvůli tomu nepřijdu domů a nezačnu pracovat na miminku, když letos státnicuju na Bc. a bydlím v bytě, kde se vejdu já a přítel a náš krállíček. Mám milující partnera, byt, úžasnou rodinu, dítě bych zvládla, ale za jakou cenu? Raději počkám a užiju si to se vším všudy, než abych přemýšlela, zda vůbec vyjdeme s penězma - přítel nevydělává statisíce, takže musím něco dokázat, než se odeberu na tři roky domů.

to bylo samozřejmě myšleno ironicky , věřící teda fakt nejsem a vím moc dobře že problém bude někde jinde, spíš jsem tím chtěla říct, že tenkrát jsem to nechtěla a šlo to, teď to chci a nejde to ..

Reaguji na netík: pokud ti je kolik ti je a čekají tě bakalářské státnice, tak s tebou samozřejmě souhlasím. Žila jsem v přesvědčení, že jsi starší . Já jak jsem psala, že jsem šla těhotná na přijímačky, tak mi bylo 28 a měla jsem hotový malý doktorát. Tam mi přišlo jedno, že budu těhotná studentka, protože jsem byla studentkou již v jiném režimu, nečekaly mě denně přednášky.

Všechno je to o vhodném kompromisu, na tom se shodneme všechny