Těhotná v 18 letech

Reaguji na LauraT:
Ahoj, článek byl v časopisu ELLE. Ale zajímavější ( téměř totožný příběh s tím co psala BarbieBlonde) byl článek Sophiina volba. Teď nemůžu najít v jakém číslo to bylo

Myslím, že bys to měla říct rodičům a probrat s nimi možnosti. Pravděpodobně budeš (budete) ze začátku potřebovat jejich pomoc a pokud budou oni ochotni vám ji poskytnout, měla bys o něco snazší situaci. Pokud by vám pomoct nechtěli, musíte si spočítat, jestli to s přítelem vůbec zvládnete finančně. Pak je třeba zvážit, jaký to bude mít dopad na vás dva. Pokud on to dítě chce, je to samozřejmě pozitivum. Ty si to budeš muset ale zvážit sama, včetně eventuality, že by od tebe odešel a ty bys na dítě byla sama.
Nedokážu ti poradit, ale rozhodně si myslím, že škola se dá dodělat později. Znám jednu holku, která také na začátku čtvrťáku porodila, přerušila studium a později (ještě během mateřské) si dodělala maturitu. Potom začala dělat i vysokou dálkově. V hlídání dcery se střídají s partnerem, přes den je ve školce. A myslím, že problém se studiem nemá. Takže rozhodně není vše ztraceno, jen se to zřejmě trochu posune.
Určitě je to moc náročné, výchova dítěte je velká zodpovědnost a hlavně to dítě máš už napořád, strašně to změní tvůj život. Musíš si to rozhodnout sama, ale věřím, že se rozhodneš dobře a přeju ti, ať jsi do budoucna moc spokojená a ať tě rodina podrží.

Reaguji na ILChazz: kam se ztratil tvůj příspěvek o hormonálních změnách v těhotenství?

Přidám i svůj pohled a názor. Já bych si dítě nenechala ani ve svých 23 natož v 18. Jsem studentka, mám pět let přítele, který pracuje, má vystudováno (ing.), já se ještě chystám studovat (díky podpoře maminky je to skvělé) a po studiu si hodlám "užít" cestováním a zdokonalováním jazyků. Děti miluju, jednou děti moc chci, ale tehdy, kdy budu vědět, že jim budu moc dát vše,co bude potřeba (nebo lépe řečeno hodně!) a sama si nebudu muset odebírat z toho, co mám ráda. nechci taky pak litovat, že jsem nevystudovala, necestovala apod., protože vím, že s dítětem by to nešlo (u mě ne!). myslím tedy dost racionálně a hlavně se nechci teď nikým omezovat, natož dítětem. závěrem tedy; kdybych zjistila, že jsem těhotná, jdu na potrat! (maminka o mém rozhodnutí ví a vůbec se jí to nelíbí. říká, že by určitě pomohla apod., ale asi nechápe, že dítě by bylo moje a já bych se o něj musela postarat a hodit za hlavu všechny plány, které chci ještě stihnout. mám v životě jiné priority - zatím!)

Reaguji na Cocosannkka:
Přečteš si tady spoustu příspěvků, některé ti budou radit, ať si dítě necháš, další, ať jdeš na potrat. Nebudu ti říkat co máš nebo nemáš dělat. To bys měla vědět ty sama. Ujasnit si všechna pro a proti a uvažovat rozumem. Osobně, kdyby mi bylo 18, dítě bych si nenechala. Teď už to ale taky vidím jinak.
Přeji ti hodně sil a ať už se rozhodneš jakkoliv, tak ať je to nejlepší pro TEBE, protože TY bys byla s miminem doma, až bude přítel v práci, TY se o něj budeš starat, TY ho budeš přebalovat, budeš unavená, věř mi, že občas i znechucená, TY poneseš veškeré následky za svoje rozhodnutí.

Já teda naprosto souhlasím s Laky.
A přijde mi směšné psát : je to spíš o tom jak si to kdo udělá, jak je šikovný ..... .
Mě je blbých 20, nemám dítě a téměř žádné zkušenosti s dětmi, ale rozhodně si nemyslím, že to je o tom jak si to kdo udělá. ..... Ono je to spíš o tom „jak nám to udělá dítě“.

Reaguji na toyen:
Naprosto s Tebou souhlasím.

Reaguji na Lucrezia:
Nechci být moc rýpavá a myslím, že ten smajlík hovoří sám za sebe... daisy01 si to představuje jako Hurvínek válku

Tak pokud i za dvacet let bude cítit, že se na dítě necítí připravená, tak prostě bude bez nich ne? Nebo ono je to nějaká nutnost? Někdo nemá potřebu utírat děckám pokakaný zadky

Přesně tak, já díky dětem ztratila své kamarádky (dvě nejlepší a obě ve stejnou dobu těhotné), co už...Raději si vybrali utíraní prdelek....Nemám jim to za zlé, ale rozhodně já se na utírání nebudu cítit nejspíše nikdy....bohužel- bohudík...

Ráda bych se také vyjádřila k této diskusi, jelikož tuto zkušenost mám. Otěhotněla jsem ve 4. ročníku SŠ a ještě mi nebylo 18. Potrat nebyl absolutně přípustný, takže jsem porodila 2 měsíce po maturitě. Dnes je syn dospělý a miluji ho tak, jak může matka milovat své dítě.S manželem také žijeme doposud.
ALE: první 3 roky jem byla permanentně nevyspalá, jelikož jsem vstávala každé 2 hodiny v noci, což samozřejmě poznamenalo náš nezralý vztah s manželem, o sexu nemluvě.
První roky jsme byli finančně závislí na pomoci rodičů, což velmi zhoršilo vzájemné vztahy v rodině.
Do prvního zaměstnání jsem nastoupila po 2 letech jako uklizečka, jelikož jsem musela vodit a vyzvedávat syna ze školky a nemohla jsem nikam daleko dojíždět.
Dítě není hezká hrčka v kočárku, jak už někdo řekl. Je to obrovská zodpovědnost, které se nikdy nezbavíš.
Vysokou jsem dodělala, kariéru také dohnala, ale ty roky bezstarostného života, které máš jenom pro sebe ti nikdo nevrátí. Pro mě byla asi nejhorší ta závislost.
Takže abych to shrnula: Odpověs si naprosto upřímně a bez nalhávání:
- jsi schopná obětovat svůj současný život? To že pochybuješ o partnerovi neznamená, že to nezvládnete, ale zvládla bys to sama?
- chceš být závislá na rodičích? I oni mají svůj život.
- jsi připravena začít myslet nejen na sebe, ale navždy už převzít zodpovědnost a strach o dítě?
Pokud si odpovíš že ano, jdi do toho, ze mně se stal z dítěte dospělý člověk hned po porodu, ale bylo to moc těžké.
Jestli si nejsi jistá, běž na potrat, ušetříš spoustu trápení nejen sobě, ale i ostatním kolem sebe.

To jsem myslím četla v bazaaru

Taky to tak cítím...narozdíl od kamarádek, které mi neustále cpou do hlavy, že kdybych otěhotněla, tak se ve mně něco zlomí a na potrat prostě nepůjdu. Tomu prostě nevěřím.