Těhotná v 18 letech

co se týče úvodního tématu - být na místě zakladatelky si zhruba dovedu představit a já osobně bych rozhodně v tomto věku na potrat šla. Chtěla bych studovat, najít si dobrou práci apod. a navíc být připravená na dítě apak teprve do toho všeho dítě plánovaně přivést

Nechci radit,protože sama nevím co bych udělala.je mi 19 a z jistých zdravotních duvodu jsem musela vysadit HA..Takže ted se jenom modlím abych neotěhotněla.protože bych ted miminko nechtěla(i když mám deti moc ráda) Ale nikdy nevim co bych udelala kdybych otehotněla..Každopádně..k věci..Jsem ve 4.ročníku SŠ a mám spolužačku,která minulý rok otěhotněla. A nechala si to vzít. Momentálně toho moc lituje:protože stejně jako ty,má přítele,který už se muže postarat a škola na to přistupovala velmi dobře-nabídla individuální plán apod.Jinak vysoká škola se dá s miminkem zvládnout.jestli jsi šikovná,tak ji uděláš i dálkově klidně. Tak přeju hodně štěstíčka

nebudu odpovídat plošně, ale za sebe - pokud budu mít dítě ve čtyřiceti, tak do tý doby si udělám nějakou kariéru tak, abych v případě nutnosti mohla dítě uživit sama a důstojně. samozřejmě, člověk míní a bůh mění, ale myslím, že se u většiny lidí dá očekávát, že v těch čtyřiceti nebudou brát tolik, kolik berou třeba ve dvaceti

myšleno, že budou brát víc

Reaguji na Laky:

příšlo nečekaně 2 roky po svatbě, pochybnosti jsem však nikdy neměla byla jsem jen o 2 roky starší než zakladatelka.

v dnešné době jsou smysl života peníze A na jedné diskuzi mě jedna slečna dostala tím, že napsala, je v depresi a její život stojí za h...o a to jen proto, že nemá dostatek peněz-D

No tak je tady spoustu názorů, ale opravdu ti to nejlíp poradí ten vnitřní pocit a taky to jakej jsi typ člověka, pokud se ženeš za studiem a kariérou a nejsi rodinej typ a o dětech jsi nějak moc neuvažovala tak je jedna možnost. Ale je pravda, že je plno lidí co to zvládlo zase naběhnout zpátky, dokončit studium, zvaž to jestli máš v záloze i jinou podporu než přitele (i když i to je dobré). Pak jsou ti, kteří nakonec zakotvili u rodinýho života viz. moje sestřenice, otěhotněla přes náplast na VŠ ve 23 a tajila to skoro do 6 měsíce (stalo se jí to taky i přes HA, což nechápu, když do sebe cpeme ty hormony a docela to selhává), žila u rodičů v baráku a měla zázemí od nich - otec dával pouze finance a dárky, ze začátku jezdil na návštěvy, byl na křtinách a i to odeznělo...nakonec zůstalo jen o těch financích. Občas ji přepadly depky z únavy, ale to je normálka, k studiu se už nedokopala...nakonec potkala super, zajištěnýho chlapa a tento měsíc se jí narodilo mimino . Teď je jí 28, nemá VŠ a zápasila s tím...ale můžou jí holky závidět hodnýho bohatýho chlapa, kterému první holčička říká tati a bere ji jako svou a ke všem se chová moc hezky = rodinná pohoda prostě happyend se vším všudy. Takže je to strašně individuální a nikdy nevíš jak to nakonec skončí a co ti život přinese. Zvládli to i mladší slečny, ale to vůbec nejde. Kdybych se rozhodovala já tak úplně ten nejhlavnější je pocit vnitřní, to poznáš. Jako kdyby samo ti to napoví jestli to chceš nebo ne. Tady se snad nedá podle ničeho jinýho. Já sama nevím, co bych udělala. Taky chci na VŠ, ale rozhodovala bych se podle toho, jak to cítím. To je ten nejsprávnější pocit, díky kterýmu bys neměla litovat, že dítě máš nebo nemáš.

Smysl život? V existenci - v tom, že nebudu dělat co nechci, pokud to jde jinak. Nebudu se zbytečně trápit, pokud to jde jinak. A nenechám si kecat od ostatních do věcí, pokud je chci jinak a jde to. Neříkám chodit přes mrtvoly, být bezohledná a sobecká - ne, ale já nevidím smysl život v sebeobětování a podobným. Pokud to někomu přináší radost - jednoznačně jo, pokud ne, utéct, zvolit jinou možnost, zodpovědně samozřejmě. Život je sakra krátkej na to, abych přemýšlela nad tím, že mám porodit dvě děti, abych splnila plán. osobně mi to může, jestli lidstvo vymře - no a? Každej máme jen a pouze ten jeden život. Až budu cítit, že chci dítě, třeba si ho adoptuju - budu se mu chtít věnovat. Do té doby nevím proč by mě měl někdo terorizovat jako kariéristku a sobeckou ženskou.

já bych si dítě určitě nechala.
mě měli naši v 17 a jsou spolu dodnes-plánovaná jsem jasně že nebyla,přesto máme skvělý vztah.jasně,dřív byla jiná doba,je to 26 let zpět.

ale myslím že to dřív i snad bylo lepší v tomto směru.dnes vidím jen samé kariéristky,ve smyslu udělat školy,aspon dvě vysoké,vydělat dostatek peněz a pak mít dítě ve 40? asi ano

mě je 26 a chci dítě co nejdřív,ptz pak už by taky mohlo být pozdě....
vychovávat děti se totiž dá i s normálním platem a mateřskou

můj názor

Nejsem Tebou a nikdy nebudu, takže píšu za sebe. Pokud bych nečekaně otěhotněla, tak bych na potrat nešla, ani v 18 ani teď v 22. A to z prostého důvodu, prostě bych to psychicky neunesla. Mám ráda děti, ač je sama nemám a přestože dneska všechno stojí peníze, tak dítě opravdu nepotřebuje vše nové a značkové. chce hlavně mámu, co ho má ráda (nic, proti holkám, který se se svojí mateřskou rolí nesmířily, nebo jim to jde prostě hůř, i to se může stát-nejsme stroje). Udělat se dá všechno, ale je to obtížnější.
Budeš se muset rozhodnout sama za sebe. Zkus si navodit pocity, které v tobě vzbuzuje potrat= úleva nebo pochybnosti... to je ovšem jen psychická stránka věci, materiální je potřeba řešit taky.

Pokud bych to psychicky zvládla, tak bych na potrat v 18 šla. Teď ve 22 už si to nedovedu představit. Dítě u nás rozhodně není na pořadu dne, plánuju ho, až tak za 5 let, ale pokud bych se zítra dozvěděla, že jsem těhotná, tak rozhodně neskáču z okna, ani nehysterčím a to přesto, že na tom nejsme finančně nějak extra dobře, předěláváme barák a dostudováno taky nemám.

já fakt netuším, kde se v lidech (ženách) pořád bere to, že když ženská neotěhotní v nízkém věku, tak je to rovnou karieristka to mi fakt rozum nebere...resp. každý to má prostě jinak a to, že někdo otěhotní ve dvaceti ho neopravňuje k tomu, aby smýšlel špatně o někom, kdo to má jinak já taky neříkám, že každá, která má dítě brzo je třeba nána od plotny, nebo co já vim...

Reaguji na marilyn: asi jsi mě špatně pochopila,nepíšu o tom že žena která otěhotní dýl je kariéristka,to vůbec ne.jen prostě si myslím že se pořád říká až tohle až tohle a tamto a pak to třeba vůbec nemusí jít,nebo můžou být problémy.

Upřímně řečeno-pokud chceš studovat a někam se dostat,s dítětem se ti to nepovede. Je to kruté,ale je to tak. Znám hodně takových holek a když otěhotněly na střední,většina z nich nedodělala ani tu střední a když jo,tak byly rády že se to vůbec povedlo...Na tvém místě bych si asi promyslela další okolnosti-můžeš očekávat pomoc rodičů?Hlídání,pomoc s výchovou,případně bydlení,nebo finance? Máš nějakou jistotu že s tebou partner opravdu zůstane? V opačném případě nezbývá než zase pomoc rodičů...Máte s partnerem kde bydlet a z čeho žít?Si schopna dítěti zajistit vše co potřebuje a dostatečně se o něj postarat? Sem spíše praktický typ a řešila bych spíše takové otázky...Dítě není hračka a mělo by se to trochu promyslet...Chápu že se to snadno radí,ale hůře dělá,ale za sebe můžu říct,že kdybych v osmnácti otěhotněla,dítě bych si nenechala v žádném případě,ikdybych byla vystudovaná a zajištěná....

Hodně se tady píše o případné pomoci rodičů,ale taky o tom,že když má žena brzo děti,tak pak kolem čtyřicítky už si může užívat života.

no ovšem pokud nebude mít takovou zlatou dceru,co přijde v osmnácti těhotná a "hodí jí na krk vnouče" aby mohla aspoň dostudovat....to už pak je život v řiti a těšit se může akorát tak do krematoria.

no jo no, to máš pravdu, ale já to teda opravdu beru tak, že až budu zajištěná (nejsem feministka, takže až budeme s přítelem zajištění - i když tady bych si taky asi dala velkej pozor na to, abych v případě rozchodu/rozvodu nezůstala s dítětem a holym zadkem), tak pak možná budu uvažovat o dítěti...v opačném případě se mi zdá nezodpovědné přivést na svět dítě...je jasné, že to pak nemusí jít a počítám s tím, že kdyby to tak opravdu bylo, tak potom bych možná hodně litovala, ale třeba taky ne, to vědět nemůžu, takže nemám důvod dítě nějak uspěchávat...navíc je možnost adopce.

Reaguji na Laky: Nááádherně řečeno