Smrt pejska

Reaguji na corinkaa: Je mi to moc líto, drž se

Reaguji na hrubka: děkuji, jediné co mě hřeje je, že jsme jí tim opravdu pomohli..poslední tři dny jen trpěla, hodně trpěla, ale stejně..to rozhodnutí, že UŽ jedem bylo hrozně těžké... teď to chce jen čas, čas, čas.....ja vím.-(

Poohlédnutí po nějakém čase. Za mě - pořiďte si HNED pokud to jde další zvířátko. My si jeli pro fenečku týden po odchodu Alfíčka. Pro nás to bylo opravdu to nejlepší řešení, člověku se rozjasní mysl a novým pejskem se zasměje. Na Alfíčka nikdy nezapomenu a ani nechci, vzpomínky na něj jsou stále velmi bolavé a neubráním se slzám, ale fenečka je strašně legrační, hravá, roste z ní krásné košťátko. Nikdy žádný pejsek nebude stejný, jako ten předtím, bude jiný, jinak krásný a jinak výjimečný.

Naše malá můra

Ahoj holky,

měla jsem dvě stafordky (sestry) a před týdnem mi jedna z nich umřela - zánět dělohy ve 4letech...Asi se z toho nikdy nevzpamatuju..Teď ale nevím co mám dělat s tou druhou,protože je pořád smutná a nic ji nebaví bez její sestřičky,nevim jestli mám zkusit pořídit si k ní ještě nejakýho jinýho pejska aby nebyla sama. Myslíte, že by se vzájemně snášeli?

Dobrý den,

i já se musím vyzpovídat, mám doma 5ti-letého yorkšírka a k němu jsem si před dvěma měsíci pořídila fenečku, Amálku, také yorkšírku, byla tak maličká a roztomilá, malé střeštidlo, štěkala a byla veselá, jednou ráno jsem ji našla v pelíšku, smutné oči celá urousaná od blinkání a sotva stála a na nožičkách, jely jsme hned k doktorce, myslela jsem že má nějakou virózu, ale hned jak jí paní doktorka viděla, tak řekla že je to špatné, brečela jsem, napíchla ji kanylu a zavodňovala, řekla že musí operovat a že mi zavolá...strašně jsem brečela...po operaci se probrala, tak jsme se na ni jely podívat a už byla v nebíčku, nezvládla to...plakala jsem, vzaly jsme si ji domů a pohřbily s makou na zahradě, ještě než jsem ji tam položila tak jem jí pohladila čumáček, měla 0,9 kilo a z hravého štěňátka byla smutná kulička, musela strašně trpět. Stalo se to včera, beru prášky na nervy a nemůžu se stím srovnat, doma jsou stále její hračky a já čekám kdy za mnou vyběhne a já si řeknu že to byl jen zlý sen....zemřela mi včera 20.7.2011 a bylo jí necelých 6 měsíců...myslím, že se s tím nevyrovnám....

my jsme museli nechat naši fenečku bernského salašnického pejska utratit, protože byla nemocná. Hrozně to bolelo, byla náš miláček, ještě teď se mi derou slzi do očí. Pořád na ni myslím. A to už je pryč 3 roky. Určitě mě trošku otupilo, že jsem asi do 14 dní dostala štěňátko. Tak nějak jsem se prostě musela soustředit na to třeštiprdlo. Tak to mě hodně pomohlo. A spousta lidí na mě taky nechápavě hleděla, že jsem byla z její smrti tak zbořená. Ale byla prostě členkou naší rodiny. A milovali jsme ji

držte se holky, čas trochu obrousí hrany. Ale člověk nikdy nezapomene, to je jasný. Stejně věřím, že se jednou tam někde všichni sejdem. Posílám podporu a sílu na překonání nejhoršího.

Miluji zvířata...takže pokud bych si měla kdykoliv vybrat jestli člověk nebo zvíře,bylo by to zvíře..vždycky by to bylo zvířátko......odchod domacího mazlíčka,našeho miláčka je někdy horší než odchod člověka,celkově osobně prožívám víc věcí co se týče zvířat než lidí.......člověk si pobrečí a pak na to zvíře vzpomína s láskou což se o lidech někdy říct nedá...veřím,že i žvířátka mají své zvířecí nebe,često myslím na své miláčky ,kteří odešli a posílám jim vzkazy do jejich nebíčka......pořád cítím tu brovskou lásku,kterou mi dávali a to mě drží

Nemáte někdo zkušenosti s druhým pejskem? Zemřel nám pejsek a druhý nežere, furt kňučí a hledá ho. Bojím se o něj. Vůbec nevím, co mám dělat. Mazlíme se. Jsme hodně venku. Dávám mu kokýna, ale on sní sotva pár soust za den. No, a pořád kňučí. I několik hodin vkuse.

A můžete mi dát typ na nějaké vitamíny pro něj (když teď skoro nežere)?

Mě zemřel můj milovaný RR v úterý. Nebylo mu ani 10 let. Pořád mi chybí nemohu se s tím vyrovnat. Vyčítám si zda jsem udělala vše pro jeho záchranu. Ty jeho oči budu vidět do smrti.
Bylo to jako když prosí ať něco dělám. Nevím co dělat.

Loni v březnu mi umřel v nemocnici na kapačkách můj pejsem, také si vyčítám, že jsem nebyla v jeho poslední chvíle s ním, ale teď už to vrátit nejde. Pejskovi už je dobře, to jen Ti co tady zůstali se trápí, Ti co odešli se prohání ve psim nebi a počkaj tam na nás.

Jestliže v nebi nejsou psi, chci po smrti tam kam odešli oni, když pro nic jiného, tak pro to moře lásky která nás spojovala.

Jediná rada je pořídit rychle dalšího miláčka, já už mam dva další a o těch předchozích jim pořád vyprávím.

Teda pročetla jsem celý téma a už zas bulim jak blázen.
Včera naši byli nechat utratit našeho milovaného člena rodiny. Ale dožil se úctyhodných 15,5 roku, byl to kokřík (trošinku s něčím míchlý). Bránila jsem se tomu do poslední chvíle a taky pořád doufala, že to třeba bude ok, at ho paní doktorka prohlídne a že se třeba bude dát ještě něco dělat, ale už by to bylo zbytečné prodlužování něčeho, co by stejně přišlo (vzhledem k jeho věku už by to asi nebylo moc dlouho). Náš pejsek začal samozřejmě špatně chodit, přestal slyšet a právě poslední cca 3 měsíce už to měl tak, že mu to třeba podklouzlo na lině a nemohl se zvednout. Bydlíme v rodiném domě, ale v patře, takže po schodech šel s vypětím všech sil. Každý večer ležel na koberci a začal šíleně kňučet až skoro štěkat - no utrpení, když to musíte poslouchat. A v noci jsme k němu několikrát museli vstávat, začal kňučet, protože nemohl vstát, nebo tu naopak různě chodil, protože nechtěl být sám. No prostě bylo vidět, že se trápí.
Celý víkend bulim a bulim, má od včerejška zapálenou svíčku na hrobečku. Je to těžké, pořád vzpomínám co jsme spolu prožili, měli jsme ho 15 let! Všude ho vidím a slyším... Dneska v noci mi přišlo že ho slyším kňučet a táta zas že mu přišlo, že k ránu jim škrábe na dveře do ložnice (což vždycky dělával). Pořád ho vidim sedět nebo spinkat v jeho křesle. Tak mi přišlo že se za mnou přišel podívat k PC...
Absolutně nevím, jak se s tím smířím. Je to ošklivý, co teď řeknu, ale pro mě znamenal snad víc než nejlepší kamarád. Přijde mi jak kdyby mi někdo vyrval kus srdce z těla!! Chybí tady neskutečně.
Byl to můj první pejsek, takže na něj nikdy v životě nezapomenu a budu ho mít už navždycky v srdíčku...

Teď si teda nějak neumím představit pořídit si nového pejska, vůbec nad tím nepřemýšlím, nějak by mi to asi i přišlo nefér vůči tomu předchozímu a v tuhle chvíli je pro mě prostě nenahraditelnej!! Navíc by s ním teď neměl být kdo doma. Ale samozřejmě za nějaký čas se tomu nebráním. Bez pejska je smutno, navíc bydlím na vesnici, takže si neumím představit nechodit na procházky. Tak o tom popřemýšlíme na jaře...

Ještě jsem chtěla říct, Malacku (jako zakladatelce) a všem ostatním, že ač je to opravdu hodně hodně smutný téma, tak jsem ráda, že tu je, protože to sem můžu vypsat. Já nevím, nikomu jinému se s tou bolestí nějak nemůžu pořádně svěřit. Našim to vypovědět nedokážu, i když vím, že je to taky tíží, ségra se nedávno odstěhovala, takže si pobrečela jen večer před jeho uspáním a ostatním to taky moc povykládat nemůžu. Byl to pro mě prostě nej nej nej kamarád a nebližší bytost, jakou jsem měla.
A ač je to ošklivý a smutný, vidím aspoň z tohohle tématu, že je nás takových spousty a spousty, co si tím musely a musejí procházet... Že v tom aspoň nejsem sama.
Teď už sedim v práci a už zas bulim (ještě že jsem tu zatim sama...). Ráno jsem vstala a říkala jsem si, sakra kde je? Proč tu není? V noci se mi o něm zdálo a opět jsem ho slyšela kňučet. Kamarád mi včera říkal, že když musel nachat utratit svýho pejska, tak ho slýchával ještě 2 měsíce štěkat...

Taky mi kdysi umřel v náručí pejsek a shodou okolností taky jezevčík.. akorát my to měli šokem, byl to krásný, zcela zdravý a vitální pes, sežral jed na krysy ve sklepě... veterinář nás uklidňoval, ale musel vědět, že nemá šanci... během dvou dní ztratil polovinu své váhy.. asi nejhorší zážitek mého života, když milované zvířátko umírá přímo v náruči a není mu pomoci...

Zaplať PánBůh, že tady to téme je. Strašně mi pomáhá, i když u toho teď řvu v práci jak želva a na střídačku musím číst vtipy, abych to aspoň trochu rozdýchala, se s tím nejen vyrovnávat, ale také si odpovědět na spoustu otázek.
Mám pejska bojovníka, loni přesně touhle dobou přežil svou smrt. Z nachlazení dostal zánět močového měchýře, z toho zánět ledvin, obrovský zánět prostaty, v tu chvíli mu začala odcházet játra, zjistili mu štítnou žlázu a navíc oslabené srdíčko. Veterinář mi až po měsíci přiznal, že tomu vůbec nevěřil. Vzala jsem si v práci neplacené volno a byla jsem s ním 8 hodni denně na veterině na kapačkách. Nakonec jsem mu píchala i každé dvě hodiny injekce. Pročural mi kobrece, nábytek, matrace, všechna povlečení. Po měsíci léčby jsme konečně mohli zvolnit intervaly návštěv veteriny na jednou týdně.
Byla jsem na něj pyšná, mamča zase na mě - prý si mě poprvé začala vážit jako obětavého člověka - že mě tak do té doby nikdy nezažila (je mi 27 a vyznělo to opravdu podivně
Nemoc ho hrozně změnila,dřív byl takový blázen, pořád hrozně tahal (kříženec černého labradora se staffordem-prostě vypadl jako svalnaté menší labradoří štěně -i v 10 letech). Nedalo se s ním chodit mezi jiné psy,ptz se pořád chtěl prát a přitom to neuměl,takže by dostla pokaždé na budku. Po nemoc přestal tahat, začali jsme jezdit na výlety,začal s emnou chodit mezi lidi,prostě všude. Po osmi letech jsem s ním začala prožívat to, co jsem s ním předtím kvůli jeho povaze prožívat nemohla.
Dávala jsem na něj hrozný pozor a přesto v srpnu přišel zánět míchy - začaly mu ochrnovat zadní nožičky. To jsme nakonec nakonci v září po dvouměsíční léčbě vyléčili,ale od srpna nemohl vrtět ocáskem, nožicky dobré,ale do ocásku se mu už nikdy cit úplně nevrátil. Pak si ho začal kousat,asi jak mu přicházel ocásek po léčbe k sobě, Museli jsme na operaci an odstranění už odumřelé části, kterou si skoro sám okousel a odřel na kost. Bále jsem se,ale ani s celkovou anestezií neměl žádné problémy.
Bohužel mi v sobotu v noci počůral postel, druhý dne jsem jela hned na sono - opět zánět močáku a prostaty. Léčba dobrá,jen se to zhoršovalo - musela jsem s ním po třech dne už chodit každou hodinu ven a to většinou stejně nedošel ani k výtahu. Najednou mu začaly slábnout zadní nožičky,začal se motat, dostal horečku. Jen pro představu ta neděle,kdy můj pejsek ještě skotačil lítal po Nuslích a byl nadšený ze života, jen holt občas se počůral, tak ta neděle byla tato poslední, 25.11.2011, včera už jsme skončili na kapačkách, dostal tuny léků, prý má i otravu jater. Okolo druhé hodiny usnul tak, že mu hrozně ztežkla hlavička, nechtěl polykat, najednou začal vynechávat v dýchání. Během pětiminut už ho intubovali a po další minutě už se mě ptali,zda ho mohou uspat, že už mu prý i mozek odešel - otrava zasáhla celé tělíčko. Bylo to hrozné, čekala jsem, že se s tím zase popereme, jako loni. Já mu obětuju všechen svůj volný čas, a o Vánocích se zase sejdeme is babičou )moje mamča) a bude nám hej. Teď akorát vymýšlím hřbitov, protože žádný pozemek v Praze nemám, kam bych jej mohla dát. Našla jsem nový pod Řípem.myslím, že tam mu bude krásně.
Celou noc jsem poslouchala to hrozné ticho. Zvláštní, jak každá si hend všimneme, že tam chybí ty capky na podlaze, které procházejí po bytě. Mám maličký byt,takže jsem slyšela i jeho decha to jak ze spaní chrápal, bylo to krásné - u lidí mi to vadí, ale to jeho mě dokázalo vždycky krásně ukldinit a uspat. Nečekala jsem jeho smrt, ale přitom jsem podvědomě věděla, že to tentokrát už nevyhrajeme..různá znamení byla už od úterka. Najednou mi byla ukradená práce a hned jsem za ním musela jet,koukal tak, že jsem věděla hned, která uhodila, ještě včera ráno, kdy byl jakžtakž přivědomí jsme spolu leželi v posteli přitulení "do lžičky" a já mu říkala, jak moc ho miluju a ať ještě vydrží, že máme před sebou spuistu výletů. Byla jsem s ním do poslední chvíle, i když jsem si předtím myslela, že bych to nikdy nezvládla, teď to bylo tak samozřejmé-byla to poslední věc, kterou jsem pro něj mohla udělat.
A tak jsem se dostala k tomuto tématu. Včera jsem skončila v hopsodě-nemohla jsem jít do prázdného bytu - mamča s emě ptala, zda by mi pomohl nový pejsek, rázně jsem odmítla. Dneska, po přečtení všech vašich příběhů, které mi moc pomohly, jsem se rozhodla a je to jediná moje naděje. Není divné,když bude pejsek stejné rasy i barvy-není to nic proti mému Fruťovi, naopak. Mám ho z útulku od jeho dvou let-takže jsem s ním nikdy nezažila jeho telecí léta - pubertu- a teĎ máme přiléžitost to dohnat. Vím, že za mnou Fruťa přijde v podobě nového pejska a bude dělat všechny věci, které jsme spolu nestihli a už se nemůžu dočkat. Možná mu dám i stejné jméno. Fruťu někdo při narození, než se ho pak vzdal, pojmenoval Rubín. Nový RUbínek však nebude Rubín, ale už rovnou Fruťa. Nevím jak vznikly všechny varianty jeho jména, ale můj nejdražší Bubášku, Rubášku, Frutíku, koukej sebou pohnout,ať můžeme být už na Vánoce zase spolu.
Holky i paní, držte se, byli s námi a my s nimi šťastní. I přes bolestivý odchod vlastně není důvod smutnit. Takže až se já a i vy všechny oklepete z té hrozné a nespravedlivé ztráty, ať naleznete další dobrou dušičku, s kterou si budete navzájem pomáhat v další etapě života. Pac a pusu všem mazlíků, kteří tu teď s námi nemohou být