Smrt pejska

Je to moc smutné téma, když jsem to tady celé pročítala, tak jsem brečela... Pořád na Ferdu myslím a je mi moc smutno, včera jsem brečela u jeho hrobečku, to ticho na zahradě je nesnesitelné, pořád čekám odkud se Ferda "vynoří" a kdy uslyším jeho ťapkání... Přiznám se že se se svým smutkem peru sama, nesvěřím se s tím ani svému příteli, nevím proč. Nad jiným pejskem jsem zatím nepřemýšlela, je to ještě příliš čerstvé, přece jen skoro 16 let nikdo nevymaže.... Zní to sice divně, ale jsem ráda že v tom nejsem sama, holky držte se, pomůže jen čas, alespoň doufám... Teď se ti anši miláčci mají krásně a pořád se na nás dívají

Včera mi umřela fenka Zlatého Retrívra Sára mělal špatné srdíčko, veděli jsme to 1 rok.
Nemůžu říct, že jsme na to byli připravení, spíš jsme to trochu s hrůzou očekávali, pak že za poslední měsíc měla 2 chvilkové zástavy srdce, jenže to ho jenže to ho ještě máma oživila, jak s ním třásla. Dneska v noci už ne, říkala, že viděla, že už to nemá smysl. Takže brečím já, brečí máma, i táta a sestry
mi pořad pofňukávail do telefonu- což mě vždycky hrozně vezme, páč táta jako chlap nebrečí, brečí jen když umře pes. Jak jste to prožívaly vy, jak jste to zvládli? Jak to berete a jak se s tím smiřujete, když vám umře nejlepší kamarád? Já se uklidňuju tím, že naši psi vždycky byli/jsou a budou 100% členy rodiny, celý život jsme se k nim chovali dle nejlepšího vědomí a svědomí a to, že na světě mají čas kratší než my lidé, je věc s kterou nikdo nic neudělá. Živých psů máme ještě hodně, akle vždycky, když se tohle stane - já to beru jako tragédii a je mi to moc líto.

Dnes mi umřel můj kokřík. 15.8.2002 - 15.5.2014.
Kolem druhé hodiny jsem odjela a ve tři mi volala mamka, že usnul a už se nedá probudit. Nějakou dobu měl problémy se zadníma nohama - konkrétně DKK. Někdy měl pořád dobré a někdy ty horší. Dnes byl jeden z těch extrémně špatných. Než jsem odjela tak už se ani nedokázal na nohách udržet, ale v jeho výrazu jsem pořád viděla sílu.

Zemřel nám ve spánku. Doma, ve svém pelíšku a já doufám, že bez sebemenší bolesti.
Jednou jsem slyšela: "Smrt ve spánku je luxus, který si může dovolit málokdo."
A on si ho dovolit mohl. Byl to trpělivý tvor, který si nechal líbit naprosto všechno. Taková trubička, která na nikoho nikdy nezaútočila a nechala se "šikanovat" od koček a i od babiččiných slepic Když mu do pelíšku vlezl kocour, tak začal kňučet, ale nikdy ho nevyhnal, čekal na nás až si s ním poradíme. Když se mu kocour pokusil ukrát jídlo z misky tak se na něj podíval pohledem "Štveš mě, ale co s tebou mam dělat"

I když mě jeho ztráta nesmírně bolí tak jsem ráda, že se to stalo tak jak se to stalo.
Za těch 11 let mi dal takových krásných zážitků a nikdy na něj nezapomenu.

Dnes mi zemřela moje fenka Peguš, měla velmi nemocné srdíčko, posledních 14 dní nejedla,nechodila, prakticky nemohla nic dělat. Pořád nemůžu uverit, že už tu není se mnou, je to velmi těžké. Nedokážu si predstavit, že bych se s tím vyrovnala. Lepšího pejska jsem nepoznala. Vždy byla tak přátelská, poslušná a radost z ní jen vyrazovala, ale moc me mrzí, že jsme nevyužili te druhé varianty, pomocí injekce. Ke konci musela velmi trpět. Ale v očích měla takovou naději a smutek, že jsme ji mezi námi ještě nechali. Nevím, jak se s tím vyrovnat, nového mazlíčka určitě nechci. Navždy budu mít Peguš v srdci.