Smrt pejska

Nám zemřel pejsek v lednu Musím říct, že jsme to těžce nesli celá rodina, všichni brečeli i můj táta a to je chlap co nikdy nebrečí... Prostě nikdy nezapomenu, jak o půlnoci spinkal a plakal bolestí, stála jsem nad ním, brečela a říkala mu, jak ho mám ráda I teď když to píšu, tak se mi chce brečet... Měli jsme ho 11 let, takže tady byl se mnou od mých 11 let Chybí mi, bez pejska to není tak veselé...

Mám v sobě velký smutek a stojím před rozhodnutím, jestli zavolat veterináře, aby pejska uspal nebo ještě počkat. Pejskovi je přibližně 17 a více let, nevíme, našli jsme ho, máme ho 14 let a podle lékaře mu byly minimálně 3 roky, když jsme ho našli. Pejsek je hluchý ( což nevadí ), hodně špatně vidí ( taky nevadí ), má nezhoubné nádory análních žlázek ( krvácí mu to a zapáchá, ale nebolí ho to zdá se ), ale minulý týden začal scházet, stále pil a čural, nejedl, zvracel. Z krve mu byla diagnostikována chronická ledvinová nedostatečnost, je to nevyléčitelné, má vysokou hladinu močoviny v krvi, skoro nejí, zvrací. Dávám mu už druhý den infuze, ale nezlepšuje se to. Je slabý a projevují se na něm všechny příznaky urémie. Brečím tady nad ním a nevím, jestli ještě vydržet a kapat anebo ho uspat. Nejhorší je, že on i v tom stavu pořád ještě trochu mává ocáskem a kouká na mě těma smutnýma očima.

Je to strašný, fakt strašný.

měli jsme něco jiného, ale mě infuze ,,zabraly" až za 14 dní... ještě to zkusit, co?

Dnes ráno jsem nechala svého pejska uspat. Krvácí mi srdce a mám strašné výčitky svědomí. Ale již 10 dnů odmítal přijímat potravu a stav se jen zhoršoval. Urychlila jsem nevyhnutelné a nechala pejska odejít ještě v důstojnosti. Pocit je to strašný, ale takový je život. Zbyl mi po něm pramínek chloupků...

Reaguji na woman:
Je mi to moc líto, doufala jsem v příznivější zprávu.
Upřímnou soustrast, drž se!

Dneska jsem musela nechat uspat svého pejska, nemůžu se z toho dostat, nějak si to nepřipouštím, tak strašně to bolí. Měl dýchací potíže a už mu nešlo pomoct, měl nedožitých osm let

Swettee: Mrzí mě to moc. Byl nádherný! Prožila jsem to samé 10.4. Měla jsem jorkšírka, taky měl dýchací potíže, nechala jsem ho operovat ale zemřel. Ty první dny jsou strašné, ale neboj bude líp. My si pořídili štěňátko. Zkus to taky. Doma je trošku veselejš, ikdyž na toho minulého prostě nějde zapomenout ani člověk nechce, a pořád mu doma něco chybí. Vím jak ti je.... je to těžké

Cítím s Vámi, naštěstí se mi toto ještě nepřihodilo a přitom když čtu úvodní článek tak mi naskakují slzy do očí. Mám doma 6letou fenečku a kdyby se ji nedejbuh něco stalo asi bych to psychicky nesla hodně špatně.

tak se přidávám do tohohle smutného "klubu". Včera večer jsme jeli s pejskem na uspání, protože už nemohl dál... Měl lymfom, léčen kortikosteroidy, které mu udělaly krásný konec života, kdy došlo k remisi a "návratu" do mládí... Strašně mi chybí a jen brečím, znáte ten pocit strašného prázdna, kdy očekáváte z jaké strany přijde, zavrtí ocáskem a bude něco chtít a ono nic... žádné cvakání drápků o podlahu, nic. Prázdno. Bylo mu 13 let, mně bylo 13, když jsme si ho dovezli. Takže se mnou byl půlku života a to je dlouhá doba. Ach jo...... (((( Máte taky takovej ten pocit divný neodvolatelnosti, prázdnoty a toho, že už nikdy žádný pes ( kdyby nějaký byl) nebude tak skvělý?

to máme... ale pokud někdy nějaký nový pes je, bude také skvělý... jen prostě jinak skvělý...
je to smutné, doteď nevím, jestli jsem vůbec měla tohle téma zakládat...
blbá rada, ale neboj... on to čas zahojí...

Rozhodně ano! Bohužel, i takové situace patří k soužití s milovanými čtyřnohými kamarády a někdy je potřeba se z toho vymluvit.
Dnes by měl 4. narozeniny náš kocourek, psala jsem o něm hned v úvodu. I po dvou letech na něj pořád myslím a dnes mám celý den splín. Ale běhá nám tu druhý čertík, takže je hned veseleji, i když na prvního kocourka nikdy nezapomeneme.

taky nikdy na ty naše všechny kluky nezapomenu... na Vuka - to byl náš první jezevčík - zemřel před 14.ti lety si taky vzpomenu dost často a na Neru... to byla babičina kolie a umřel před 22 lety myslím taky pořád...

ach jo, holky, myslíte, že se z toho člověk nějak vybulí a půjde dál? Je to takový divný, těžký. Je to zas o něco jiný, než když zemře člověk... protože člověk s váma může mluvit a možná mnohdy kdyby si mohl vybrat člověk s neléčitelnou chorobou a bolestí, taky by třeba volil eutanázii. Ale vyčíst z očí pejska, jestli tam je ještě jiskřička, nebo už ten prázdný pohled, kdy už to nemá cenu a je na něm vidět, že toho má plný zuby tady... Hrozně těžký to je, navíc, každý pejskař vám dá za pravdu, že ty emoce jsou hrozně čistý a bezpodmínečný.... prostě pejsek ve vás vidí bohy, ať jste jakýkoli... nemocní, vošklivý, poďobaní, pořád milujou stejně. To pak nejde to nechat jenom tak jít, že nastal jeho čas... jasně, je to tak, ale nic to nemění na tom, že tady hrozně chybí. Čas doufám trochu obrousí hrany a ty poslední chvíle se uloží snad někam hlouběji pod ty krásný zážitky za tu celou dobu jeho života... Furt fňukám jak malá Ale tak přecejenom, není to ani 24 hodin......

Reaguji na Raketa:
Vím, jak moc těžké to je, ale věř mi, čas tu bolest otupí a zůstanou jen krásné vzpomínky... Je to těžké, ale musíš to zvládnout, jinak se budeš trápit pořád.
Prožil s vámi krásných 13 let, určitě měl život plný radosti a lásky, nechtěl by, aby jste po něm truchlili.
Nechci ti radit, pořiďte si pejska druhého, někdy je dobré si to bolest prožít, ale nebraňte se tomu. Zase budete mít dům plný života a pomůže vytěsnit tu chmurné myšlenky.
Já věřím tomu, že se jednou s našimi miláčky setkáme

Dnes jsme museli dat utratit naší fenku knírače, měla nedožitých 11.-(((( rakovina ji oddělala... Je to strašný, neskutečně mi chybí a to je to jen pár hodin.... Ta bolest, kterou teď cítím ani slovy popsat nejde....